ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.666.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 666/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce A. M. , bytem v P., , zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovaným 1) D. K. , bytem v P., 2) L. N. , bytem v P., a 3) JUDr. L. S. , bytem v P., všem zastoupeným JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, o zaplacení 10.750.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 138/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2010, č.j. 53 Co 599/2009-844, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2010, č.j. 53 Co 599/2009-844, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. září 2009, č.j. 5 C 138/95-770, uložil žalovaným (v určených podílech) zaplatit žalobci celkem 8.980.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 28. 1. 1997 do zaplacení (výrok I), co do částky 1.770.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Vyšel ze zjištění, že žalobce (jako nájemce) uzavřel s žalovanými (pronajímatelkami) dne 27. 7. 1992 smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě v P., jenž je v podílovém spoluvlastnictví žalovaných. Po uzavření smlouvy započal s rozsáhlou přestavbou nebytových prostor, kterou však kvůli nedostatku peněz nedokončil a do prodlení se dostal i s povinností platit žalovaným sjednané nájemné. Proto žalované nájem vypověděly a vyzvaly žalobce k vyklizení nebytových prostor. Jelikož prostory byly určeny k provozování služeb (jako restaurace) a účastníci k uzavření nájemní smlouvy postrádali předchozí souhlas příslušného obecního úřadu, posoudil soud účastníky uzavřenou nájemní smlouvy jako neplatnou (§3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. 12. 1999). Uzavřel proto, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.) a účastníci jsou povinni vrátit si plnění, jež si podle smlouvy vzájemně poskytli (§457 obč. zák.). Žalované získaly majetkový prospěch zhodnocením domu v jejich vlastnictví o částku 8.980.000,- Kč, jak plyne z výsledků dokazování, naproti tomu žalovaný „nájmem“ prostor – které toliko rekonstruoval a k zamýšleným účelům nemohl užívat – žádný majetkový prospěch nezískal.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2010, č. j. 53 Co 599/2009-844, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I změnil tak, že žalobu i co do částky 8.980.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 28. 1. 1997 do zaplacení zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Pokládaje za správný závěr soudu prvního stupně, že účastníky uzavřená dohoda o nájmu nebytových prostor je pro absenci předchozího souhlasu obecního úřadu neplatná, vzal
dále za prokázané, že při jednání účastníků o vypořádání práv a povinností dne 28. 2. 1995 žalobce předal žalovaným své písemné prohlášení (datované 18. 2. 1995), že nežádá náhradu nákladů, které vynaložil na rekonstrukci pronajatých nebytových prostor. Písemným prohlášením ze dne 28. 2. 1995 se pak i žalované vzdaly vůči žalobci nároků na náhradu za užívání nebytových prostor a po dohodě účastníků uzavřely nájemní smlouvu s jinou osobou. Odvolací soud – vycházeje z toho, že v případě prohlášení účastníků jde o dva jednostranné, na sobě nezávislé úkony – dospěl k závěru, že v případě těchto písemných úkonů nejde o dohodu o prominutí dluhu podle §574 odst. 1 obč. zák., ani o dohodu o narovnání (§585 obč. zák.). Jelikož závazek účastníků byl zřízen písemně, pak platnou dohodou o narovnání není ani bezformální ujednání účastníků, že vůči sobě navzájem nemají finančních nároků, jehož účinky podmínili tím, že se nájemcem nebytových prostor stane jimi dohodnutá osoba (společnost EKO SERVIS s. r. o.). Ač tedy práva mezi nimi sporná účastníci neupravili platnou dohodou o narovnání, „účel a obsah této formálně neplatné dohody byl v řízení prokázán jako legitimní, respektující pravou vůli účastníků tohoto soukromoprávního vztahu“. V takovém případě – pokračoval odvolací soud – „je spravedlivé respektovat vůli účastníků vypořádat své vzájemné závazky, byť byla realizována formálně neplatnými úkony“. Odvolací soud proto odmítl výklad, že by pochybení účastníků (zastoupených kvalifikovanými zástupci) pouze co do formy úkonu mohlo v poměrech dané věci přivodit neplatnost dohody o narovnání. Opíraje se též o závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04 (jež se dle přesvědčení odvolacího soudu prosadí
i v nyní posuzované věci), kvalifikoval odvolací soud i bezformální ujednání účastníků jako platnou dohodu o narovnání, jež v dané věci přivodila zánik vzájemných práv a povinností, včetně závazku, jehož splnění se žalobce domáhá v tomto řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že prohlášení účastníků nelze kvalifikovat jako platnou dohodu o prominutí dluhu (§574 obč. zák.), ani jako dohodu o narovnání (§585 obč. zák.). Dodal k němu, že i pokud by snad písemná prohlášení žalobce a žalovaných bylo možno označit za návrhy na uzavření takovýchto dohod, podle skutkových zjištění soudu k písemnému přijetí těchto návrhů druhou stranou nedošlo. Za nesprávný ovšem označil právní závěr odvolacího soudu o platnosti právního úkonu (dohody), který nebyl učiněn ve formě vyžadované zákonem. Cituje ustanovení §40 odst. 1 obč. zák., dovozoval, že jde o právní úkon absolutně neplatný. Odkaz na závěry přijaté Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, o něž rozhodnutí opřel odvolací soud, označil za nepřípadný. Přitom zopakoval, že prohlášením ze dne 18. 2. 1995 se nemínil vzdát nároku na náhradu za zhodnocení nemovitosti a takto není prohlášení ani koncipováno. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované považují rozsudek odvolacího soudu za správný a žalobcem podané dovolání za nedůvodné. Navrhly proto, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal dovolání opodstatněným.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je naplněn žalobcem uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v označené právní otázce.
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod žalobce uplatňuje (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru (jehož správnost napadá dovolatel), že ač v dané věci účastníci svou vůli k zániku vzájemných závazků neprojevili právním úkonem v zákonem požadované formě, lze jimi uzavřenou dohodu – vzhledem k principu smluvní autonomie – pokládat za platnou dohodu o narovnání, mající za následek zánik jejich vzájemných závazků. Takový závěr neobstojí.
Podle §585 odst. 1 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Podle odstavce 2 byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku.
Podle §40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.
Dohoda o narovnání je dvoustranný právní úkon, jímž účastníci závazkového vztahu odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je závazkem novým. Dosavadní závazek zaniká jen v tom rozsahu, v jakém je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Dohoda o narovnání musí odpovídat obecným požadavkům kladeným na právní úkony z hlediska jejich platnosti (§37 a násl. obč. zák.).
Vycházeje ze skutkových zjištěním soudů nižších stupňů, podle nichž účastníci mínili dohodou o narovnání upravit sporná práva založená nájemní smlouvou, uzavřenou (dne
27. 7. 1992) v písemné formě, pak i tato dohoda o narovnání musela být uzavřena ve formě písemné (srov. §585 odst. 2 obč. zák.). Nedodržení písemné formy (jež je zde vyžadována zákonem) má proto za následek absolutní neplatnost dohody podle §40 obč. zák. a neplatná dohoda proto nemohla přivodit zánik dosavadního závazku a jeho nahrazení závazkem jiným.
Občanský zákoník sice vychází z principu bezformálnosti právních úkonů, současně však z této zásady stanoví řadu výjimek, kdy ukládá povinnost učinit právní úkon v kvalifikované formě. Činí tak zpravidla všude tam, kde má právní úkon pro účastníky závažnější právní účinky a kde je kladen důraz na právní jistotu účastníků i ochranu třetích osob. Tak je tomu i v dané věci, mínili-li účastníci nahradit dohodou závazek založený písemnou smlouvou. O narušení principu autonomie vůle subjektů práva – jež se neuplatňuje absolutně a může být s ohledem na jiné základní právo jednotlivce nebo jiný ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný zájem proporcionálně omezen (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06) – v daném případě nejde. Řečené není v rozporu
ani se závěry, jež Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, v němž se přiklonil – s ohledem na princip autonomie vůle – k restriktivnímu výkladu omezení smluvní volnosti účastníků, při řešení otázky neplatnosti právního úkonu v případě jeho nedovolenosti (§39 obč. zák.), nikoliv pro nedodržení zákonem stanovené formy
(§40 obč. zák.). Argumentace odvolacího soudu posléze cit. nálezem Ústavního soudu v dané věci je tedy poněkud nepřípadná.
Shledávaje právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávným, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu