ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.781.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 781/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Jednoty, spotřebního družstva Moravský Krumlov , IČ 00032336, se sídlem v Moravském Krumlově, nám. T. G. Masaryka 28, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky ve výši 81.692,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 C 40/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2010, č. j. 21 Co 444/2008-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243c odst. 2 o.s.ř.)
Žalobce se žalobou podanou dne 19. 12. 2006 domáhal po žalované zaplacení částky 81.692,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jako trvalý uživatel pozemků parc. č. 713, parc. č. 714 (těchto na základě hospodářské smlouvy ze dne 20. 11. 1973), parc. č. 1137/55, parc. č. 1137/56 a parc. č. 1137/57 (těchto na základě hospodářské smlouvy ze dne 30. 5. 1979), vše v kat. území M. K. (dále jen „předmětných pozemků“), požádal dne 28. 8. 2000 v souladu s ustanovením §879c obč. zák. žalovanou o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické. V důsledku přijetí zákona č. 229/2001 Sb. však došlo ke zrušení §879c obč. zák. Žalobce proto dne 29. 3. 2003 se žalovanou uzavřel kupní smlouvu, jejíž předmětem byly předmětné pozemky, za kupní cenu 81.692,- Kč. Následně nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 278/2004 Sb. došlo ke zrušení derogačního čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a tudíž k obnovení ustanovení §879c obč. zák. Žalobce uzavřel, že kupní smlouva ze dne 29. 3. 2003 je tudíž absolutně neplatná, neboť vlastnictví k předmětným pozemkům nabyl ze zákona, a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované.
Žalovaná namítla, že žádost žalobce ze dne 28. 8. 2000 je neurčitá a tudíž absolutně neplatná. Uvedla, že za situace, kdy žalobce řádně o transformaci práva trvalého užívání v zákonné lhůtě nezažádal, k převodu vlastnictví k předmětným pozemkům mohlo dojít až právě na základě kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2003.
Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 6. 2008, č.j. 18 C 40/2008-99, žalobu v celém rozsahu zamítl, když se v odůvodnění rozhodnutí ztotožnil s argumentací žalované. Uvedl, že žádost žalobce ze dne 28. 8. 2000 je neurčitá, neboť neobsahovala řádnou specifikaci pozemků, u nichž mělo dojít k přechodu vlastnického práva.
K odvolaní žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 11. 2010, č. j. 21 Co 444/2008-121, rozsudek soudu prvního částečně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 5.940,- Kč s příslušenstvím, a ve zbytku, tj. v zamítavém výroku co do částky 75.752,- Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že právní úprava pro žádosti ve smyslu §879c odst. 4 obč. zák. nestanovila žádné zvláštní náležitosti a jejich výklad proto podléhá obecnému pravidlu obsaženému v §35 obč. zák. Odvolací soud narozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu k pozemkům parc. č. 1137/55, parc. č. 1137/56 a parc. č. 1137/57, kat. území M. K., byla žádost žalobce ze dne 28. 8. 2000 určitá a k transformaci užívacího práva na právo vlastnické proto došlo. Ve vztahu k pozemkům parc. č. 713 a parc. č. 714, kat. území M. K., se pak odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu o neurčitosti této žádosti, neboť příloha žádosti, v níž měly být pozemky specifikovány, obsahovala pouze označení jednotlivých budov, které se měly na pozemcích nacházet, a to údajem vnitřní evidence žalobce, tj. čísly 255 a 423 a písmeny VO. Dále odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalobce měl v obci Moravský Krumlov ve vlastnictví více budov, přičemž označení pozemků obsažené v žádosti ze dne 28. 8. 2000 neodpovídá ani označení pozemků v hospodářské smlouvě ze dne 20. 11. 1973. Nadto odvolací soud poukázal i na podstatnou odlišnost uváděných výměr, jakož i na skutečnost, že pozemek parc. č. 714 není pozemkem zastavěným, ale jedná se o ostatní plochu, byť tato jinak tvoří funkční celek s přilehlou budovou (objektem prodejny) ve vlastnictví žalobce. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že žádost žalobce ze dne 28. 8. 2000 je v části (§41 obč. zák.) absolutně neplatná. Z uvedeného důvodu došlo u pozemků parc. č. 713 a parc. č. 714, kat. území M. K., k převodu vlastnictví na žalobce až na základě kupní smlouvy ze dne 23. 9. 2003 a za sjednanou kupní cenu.
Proti části rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítl, že žádost ze dne 28. 8. 2000 byla doručena okresnímu úřadu, který nepožadoval prostřednictvím výzvy odstranění vad podání ani podanou žádost nezamítl. Uvedl, že do konce roku 2000 měla být vydána prováděcí vyhláška, která měla upravovat náležitosti žádosti, k čemuž však nedošlo. Závěrem uvedl, že žalovaná uvedeného nedostatku právní úpravy zneužívá, přičemž v důsledku toho je aprobována platnost uzavření kupní smlouvy, ačkoliv byl takový postup nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 278/2004 Sb. označen za protiústavní.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, kterým soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. , má-li napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“ Dovolání však není přípustné.
Otázka určitosti žádosti o transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle §879c odst. 4 obč. zák., byla již v rozhodovací praxi řešena. V rozsudku ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2109/2009, dospěl Nejvyšší soud k závěru, podle něhož žádost ve smyslu §879c odst. 4 obč. zák. „musí obsahovat z hlediska určitosti požadavek na změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické se specifikací pozemku, k němuž je uvedená žádost vztažena, přičemž tato specifikace musí být patrná buď přímo z obsahu žádosti nebo k ní lze dospět výkladem projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 občanského zákoníku.“ Přičemž dovolací soud v uvedeném rozhodnutí rovněž uvedl, že „pokud právnická osoba, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno, nepožádá stát o změnu tohoto práva na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona, ke změně práva podle odstavce 1 nebo 2 na vlastnictví nedojde a právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona.“ Pokud odvolací soud vyšel při své úvaze o neurčitosti žádosti žalobce ze dne 28. 8. 2000 ze zjištění, že žalobce měl v obci Moravský Krumlov ve vlastnictví více budov, přičemž toto zjištění dovolatel nerozporoval, takže nebylo možné ani za pomoci výkladu projevu vůle podle §35 odst. 2 obč. zák. specifikovat pozemky, jež měl žalobce nabýt do svého vlastnictví, neshledal dovolací soud důvod ke zrušení jeho rozhodnutí, neboť závěry odvolacího soudu pokládá za jasné, přesvědčivé a jsoucí v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu i doktrínou (srov. Zuklínová, M. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde Praha, a.s., 2008. s. 249, o. 1.4).
Dovolací soud dále uvádí, že obstát nemůže ani námitka dovolatele, podle níž byla jeho žádost ze dne 28. 8. 2000 bez výhrad přijata příslušným okresním úřadem. Je sice pravdou, že na vůli toho, kdo úkon učinil, lze usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování účastníků právního vztahu (srov. rozsudek ze dne 15. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 38/1998, nebo rozsudek ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/1997, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 9/2001). O takové úvaze by ale bylo možno uvažovat, pokud by okresní úřad na základě podané žádosti provedl transformaci práva trvalého užívání k některým pozemkům a žadatel by byl s takovým stavem věci srozuměn a ve věci by další úkony nečinil. Sama nečinnost okresního úřadu po podání žádosti (§879c odst. 4 obč. zák.) však obsahovou neurčitost a tím i absolutní neplatnost takového právního úkonu zhojit nemůže, neboť zde logicky nevzniká v důsledku chování obou účastníků pokojný stav, který by mohl zakládat dobrou víru účastníků a tím i legitimní očekávání v jeho nezvratitelnost.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách http://www.nsoud.cz ). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 18 C 40/2008, dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s ohledem na skutečnost, že žádnému účastníku dovolacího řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. listopadu 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu