ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.944.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 944/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce F. S. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Hamplem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Havlíčkova 4, proti žalované AGPK a. s. Sedlnice (dříve Agroprůmyslový kombinát a.s. Sedlnice), IČ 47672404, se sídlem v Sedlnicích 204, zastoupené JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894/17, o zaplacení 92.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 163/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 6. 2009, č. j. 7 C 163/2005-176, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2009, č. j. 57 Co 441/2009-210, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 6. 2009, č. j. 7 C 163/2005-176, se zastavuje ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 7.290,- Kč k rukám JUDr. Taťány Přibilové, advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 139.350,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo tím, že žalovaná užívala pozemky (specifikované v žalobě) ve vlastnictví žalobce. Právní předchůdce žalované postavil na pozemcích žalobce v roce 1983 ocelové jímky k zachycení močůvky a silážních šťáv. Žalobce tedy požaduje vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 6. 2003 do 31. 5. 2005.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 17. 6. 2009, č. j. 7 C 163/2005-176, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 46.450,- Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 92.900,- Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III. a IV.). Otázka užívání pozemků žalovanou a tedy i vzniku bezdůvodného obohacení byla mezi stranami nesporná, naproti tomu na výši bezdůvodného obohacení se účastníci řízení neshodli, a za účelem jejího zjištění byl tedy vypracován znalecký posudek, jehož úkolem bylo určit obvyklou cenu nájmu při zohlednění polohy pozemků, jejich způsobu užívání žalovanou v daném období, hospodářského významu, který pro žalovanou užívání předmětných pozemků přinášelo, a skutečnosti, že se na pozemcích žalobce nachází stavba žalované, bez jejíhož užívání by realizace hlavního předmětu podnikání žalované byla ztížena nebo vyloučena. Z vypracovaného znaleckého posudku vyplynulo, že obvyklá cenu nájmu předmětných pozemků byla v období od června 2003 do května 2005 představována částkou 25,- Kč za m² ročn ě. Soud pak věc posoudil podle ust. §451 odst. 1 a §456 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Na straně žalované tedy vzniklo bezdůvodné bohacení za dobu dvou let ve výši 25,- Kč za m² užívané plochy ročně. Neoprávněně užívaná plocha pozemku měla rozlohu 929 m², takže celkové bezdůvodné obohacení představuje částka 46.450,- Kč, v jejímž rozsahu soud žalobě vyhověl, ve zbytku ji zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 12. 2009, č. j. 57 Co 441/2009-210, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku III., jde-li o náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok III.). Jako správná přejal zjištění soudu prvního stupně, učiněná z provedených důkazů, a pro stručnost na ně odkázal. Za správný rovněž označil závěr soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované za období od 1. 6. 2003 do 31. 5. 2005. Souhlasil také s jeho právním hodnocením dle ust. §451 a §456 obč. zák. Ve shodě s okresním soudem pak odvolací soud učinil závěr, že přiměřenou je obvyklá cena za užívání předmětných pozemků, tedy částka 25,- Kč za m ² ročn ě. Uvedená částka dostatečně zohledňuje hospodářský význam stavby ve vlastnictví žalované postavené na pozemku žalobce, odpovídá lokalitě pozemku, jehož využitelnost je omezená, a pozemek sám je pro jiné účely obtížně využitelný.
Proti rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Zrekapituloval skutkový a právní stav věci včetně závěrů soudů obou stupňů a své argumentace v předchozím řízení. Uvedl, že stavba ve vlastnictví žalované, která byla umístěna na jeho pozemku, měla pro žalovanou velký význam, jenž měl být náležitě zohledněn při stanovení výše bezdůvodného obohacení ve znaleckém posudku. Dovolatel dále obsáhle zpochybnil závěry znaleckého posudku jako takového. Je toho názoru, že odvolací soud „neřešil bezdůvodné obohacení při užívání cizí věci žalovanou ve výši odpovídající částce obvyklé v daném místě a čase vynakládané za užívání obdobných věcí zpravidla formou nájemní smlouvy“. Nehodnotil hospodářský přínos nájemce ve skutečném rozsahu. Dovolatel se domnívá, že soudy obou stupňů podcenily význam jím předložených nájemních smluv, které dokládají skutečnou výši obvyklého nájemného na obdobných pozemcích. Žalobce konečně navrhnul, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom směru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Znalcem určená cena dostatečně zohledňuje hospodářský význam stavby ve vlastnictví žalované, jež stála na pozemku žalobce, a odpovídá lokalitě pozemku, jehož využitelnost je omezena. Žalovaná zdůraznila, že hospodářský význam jímky byl pro ni téměř nulový, ani po jejím odstranění nedošlo k omezení podnikatelské činnosti žalované. Jediným důvodem, proč žalovaná jímku neodstranila dříve, bylo to, že se obávala vysokých nákladů s tím spojených. Poukázala rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 956/2009, jímž byla řešena obdobná věc s totožnými účastníky, pouze bylo vydání bezdůvodného obohacení požadováno za jiné časové období.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byly uplatněny podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. (podle obsahu dovolání též podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání ovšem není přípustné.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
O takový případ se zde však nejedná.
Zpochybňuje-li dovolatel závěry vypracovaného znaleckého posudku, uplatňuje tak dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž vzhledem k ust. §237 odst. 3 o. s. ř. nemůže být přihlédnuto. Hospodářský význam předmětné stavby pro žalovanou pak byl zohledněn právě v rámci vypracovaného znaleckého posudku, přičemž se jedná o otázku skutkovou, kterou nelze za daných procesních okolností v dovolacím řízení přezkoumávat. Námitka, že se odvolací soud dostatečně nezabýval žalobcem předloženými nájemními smlouvami, je rovněž podřaditelná pod ust. §241a odst. 3 o. s. ř. (soudy dle názoru žalobce z jím předložených nájemních smluv neučinily kýžená skutková zjištění), a jako taková nemůže být v dovolacím řízení v režimu přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posuzována. Dovolatel též tvrdí existenci vad řízení, avšak žádné konkrétní námitky ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřináší; ty by navíc s ohledem na ust. §237 odst. 3 o. s. ř. nemohly být podrobeny dovolacímu přezkumu. Má-li žalobce pochybnosti stran způsobu určení výše bezdůvodného obohacení, hodnotily je soudy jako částku, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí zpravidla formou nájemní smlouvy. Uvedený závěr odpovídá konstantní judikatuře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/1998, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, rozsudky téhož soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, či ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz ust. §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje své dovolání též přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 6. 2009, č. j. 7 C 163/2005-176, které touto vadou trpí, zastavil (viz ust. §104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, §146 odst. 2, věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.775,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 7.290,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu