ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1081.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1081/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců a) Ing. K. B. a b) RNDr. P. W., zastoupených JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Investiční společnosti České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 6 - Dejvicích, Evropská 2690/17, identifikační číslo osoby 44 79 61 88 a 2) Investiční kapitálové společnosti KB, a. s., se sídlem v Praze 1, Dlouhá 34, č. p. 713, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 60 19 67 69, zastoupenými JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, PSČ 110 00 a 3) Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, č. p. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo 45 31 70 54, o určení neplatnosti smlouvy o převodu akcií a neplatnosti odstoupení od smlouvy o převodu akcií, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 14/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2009, č. j. 5 Cmo 344/2009 – 242, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.260,- Kč, do rukou jejich právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2009, č. j. 24 Cm 14/2006 – 205, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby soud určil, že smlouva o převodu akcií společnosti Metrostav, a. s. (dále jen „akcie“), uzavřená účastníky dne 3. února 2000 (dále jen „smlouva o převodu akcií“) je neplatná a že odstoupení žalovaných ze dne 5. dubna 2000 od smlouvy o převodu akcií je neplatné a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Za otázku zásadního právního významu dovolatelé považují posouzení, zda „naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není podle §80 písm. c) o. s. ř., je dán vždy, když došlo mezi účastníky ke smluvním závazkovým právním vztahům a právním úkonům učiněným v jejich rámci, jejichž právní důsledky jsou druhou stranou popírány, a proto mezi účastníky zůstávají nejisté.“
K tomu Nejvyšší soud především konstatuje, že tuto otázku odvolací soud neposuzoval, když založil napadené rozhodnutí na tom, že žalobci v řízení neosvědčili žádnou relevantní okolnost, která by zakládala naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Podle ustálené judikatury soudů je dán naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 1997, pod číslem 21).
Dovolatelé však žádný konkrétní důvod, pro který by bylo třeba vytvořit právní základ pro právní vztahy účastníků a předejít tím žalobě na plnění, netvrdí a netvrdí ani, jaké žalobě by bylo třeba předejít. Domáhají se pouze obecného rozhodnutí o tom, zda je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, popírá-li druhá strana právního vztahu důsledky učiněných právních úkonů. A to za situace, kdy jeden z účastníků tvrzeného právního vztahu dovozuje, že právní vztah mezi účastníky neexistuje, protože platně nevznikl, zatímco druhý tvrdí, že zanikl. Taková tvrzení však sama o sobě osvědčit zájem na požadovaném určení nemohou a určovací rozhodnutí na základě nich vydané by bylo v rozporu se shora citovanými závěry.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl. Protože neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců odmítl a první a druhé žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §5 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 této vyhlášky (advokát žalovaných učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 2.500,- Kč. Po zvýšení podle §19a této vyhlášky jde o částku 3.250,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalovaným 3.550,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 710,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalovaným k tíži žalobců částku 4.260,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalované domáhat jeho výkonu.
V Brně 27. dubna 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu