ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1151.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1151/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobců a) Ing. V. M., a b) MUDr. J. M. , obou zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. B. V. , zastoupenému JUDr. Emílií Haškovou, advokátkou, se sídlem v Kladně, Saskova 1479, PSČ 272 01, o určení neplatnosti nabídky na přednostní koupi bytové jednotky, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 140/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2009, č. j. 29 Co 263/2009-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil k odvolání žalobců rozsudek ze dne 6. dubna 2009, č. j. 9 C 140/2007-62, ve znění usnesení ze dne 13. května 2009, č. j. 9 C 140/2007-66, jímž Okresní soud v Kladně zamítl žalobu o určení neplatnosti nabídky na přednostní koupi ve výroku specifikované bytové jednotky (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalobcům na požadovaném určení nesvědčí naléhavý právní zájem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.
Odvolací soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení v souladu s ustanovením §80 písm. c/ o. s. ř. a ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, jenž je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, dostupný na webových stránkách Ústavního soudu); její přezkoumání Nejvyšším soudem tudíž napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Zamítá-li soud žalobu o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96). Proto na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z argumentace dovolatelů směřující k věci samé (podle níž žalovaný není vlastníkem domu, v němž se dotčená bytová jednotka nachází, a je tudíž „velmi problematické, zda jím provedené prohlášení vlastníka a následně rozeslané nabídky předkupního práva obstojí“). Na jejím posouzení odvolací soud napadené rozhodnutí (správně) nezaložil a její přezkoumání v dovolacím řízení nemůže ničeho změnit na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu dovolatelů na požadovaném určení (vedoucího bez dalšího k zamítnutí žaloby) a nemůže se tak projevit v poměrech dovolatelů založených napadeným rozhodnutím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoliv nelze dovolání připustit ani k přezkoumání námitek, podle nichž „neproběhlo dokazování k meritu věci“, neboť jimi dovolatelé nebrojí proti právnímu posouzení věci a nevystihují tak dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (srov. k tomu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), Nejvyšší soud poznamenává, že z výše uvedeného je patrné, že odvolací soud nepochybil, neprováděl-li dokazování k tvrzením dovolatelů o věci samé.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu