ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1335.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1335/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Apston Capital Ltd. , se sídlem v Dublinu, 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Irsko, identifikační číslo osoby 408579, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 55, PSČ 602 00, proti žalované K. K. , o neúčinnost převodu obchodního podílu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 252/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 30 Co 325/2010-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 25. února 2010, č. j. 12 C 252/2009-92, kterým Okresní soud v Příbrami určil, že smlouva o převodu obchodního podílu ve společnosti ZBRANEX s. r. o. (identifikační číslo osoby 25706713) ze dne 5. září 2006, na jejímž základě převedla M. L. svůj obchodní podíl ve jmenované společnosti na žalovanou, je vůči žalobkyni právně neúčinná.
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, ohlašujíc formálně uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a navrhujíc, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.
Dovolání žalované Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal, neboť v rovině právních argumentů je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěrech, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu.
Námitkou, že žalobkyně „má vymahatelnou pohledávku de iure, avšak nemá vymahatelnou pohledávku fakticky“, neboť dovolatelka „již od roku 2004 věděla, že u předmětné pohledávky uplynula promlčecí doba, a nemusela v den faktického převodu nic zkoumat“, neboť rovněž věděla, že její matka, M. L., vznese námitku promlčení, dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož má žalobkyně za dlužnicí M. L. vymahatelnou pohledávku (rozuměj přiznanou rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. září 1998, č. j. 7 Cm 32/96-24).
Výtkou, podle níž „nelze hovořit o zkrácení věřitele tam, kde věřitel již promeškal promlčecí dobu a dlužník této skutečnosti hodlá využít“, zpochybňuje dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle něhož převodem obchodního podílu ve společnosti ZBRANEX s. r. o. dlužnice M. L. objektivně zkrátila uspokojení pohledávky žalobkyně, neboť k jejímu uspokojení nelze použít jiný majetek dlužnice.
Jak se podává z odůvodnění, odvolací soud dovoláním napadené právní závěry opřel jednak o rozsudek ze dne 22. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněný pod číslem 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že vymahatelnou pohledávkou se ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), rozumí taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), jednak o rozsudek ze dne 1. prosince 2000, sp. zn. 21 Cdo 2662/99 (jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka uspokojil.
Z pohledu namítaného promlčení pohledávky žalobkyně odvolací soud přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 30 Cdo 2684/2007 (jenž je veřejnosti rovněž dostupný na jeho webových stránkách), ve kterém Nejvyšší soud, vycházeje z toho, že v řízení o neúčinnost právního úkonu je účastníkem řízení na straně žalované osoba, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, a nikoli dlužník, vůči němuž má žalující věřitel vymahatelnou pohledávku, uzavřel, že tato osoba odlišná od dlužníka není oprávněna vznést v řízení o neúčinnost právního úkon námitku promlčení věřitelovy pohledávky (neboť ta přísluší zásadně dlužníku).
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné být nemůže.
Pouze pro úplnost se poznamenává, že argumentaci v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2684/2007 Nejvyšší soud doplnil i závěrem, podle něhož námitku promlčení věřitelovy pohledávky může osoba, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, uplatnit až v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), byl-li právní úkon dlužníka prohlášen vůči věřiteli neúčinným podle ustanovení §42a obč. zák, neboť této osobě, jež je z hlediska procesního v postavení povinného, náleží i všechna práva, která může povinný v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) uplatnit; mimo jiné i právo namítat promlčení pohledávky věřitele (oprávněného) přiznané vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 2.250,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalobkyni k tíži žalované částku 3.060,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodu 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. prosince 2011
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu