ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1863.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1863/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobců a) K. B. a b) RNDr. P. W. , obou zastoupených JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Investiční společnosti České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 6, Dejvicích, Evropská 2690/17, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 44796188, 2) Investiční kapitálové společnosti KB, a. s., se sídlem v Praze 1, Dlouhá 34/713, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 60196769, obou zastoupených JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, PSČ 110 00, a 3) Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 257/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 6 Cmo 217/2009-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit první a druhé žalované k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 3.870,- Kč, k rukám jejich zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobci a třetí žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání žalobců rozsudek ze dne 6. května 2009, č. j. 51 Cm 257/2005-52, ve výroku ve věci samé, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 29. listopadu 2002, sp. zn. Rsp 64/02.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé přitom Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného usnesení, nepředkládají.
Závěr, podle něhož ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), upravuje toliko důvody, pro které může být rozhodčí nález zrušen soudem, a nikoliv i lhůtu k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, plyne jednoznačně z označeného ustanovení. Proto i tehdy, domáhá-li se žalobce zrušení rozhodčího nálezu z některého z důvodů, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení (§31 písm. g/ zákona o rozhodčím řízení), musí být žaloba podána ve lhůtě stanovené v ustanovení §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení (srov. v teorii např. i Bělohlávek, A., J. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů: komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck. 2004, s. 244 a 249). Nejvyšší soud nevidí důvodu připouštět dovolání k formulování tohoto jednoznačného závěru.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto, třetí žalované žádné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly a první a druhé žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a z náhrady hotových výdajů.
Podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §19a vyhlášky činí sazba odměny 5.850,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.925,- Kč, jelikož zástupce první a druhé žalované učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 645,- Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal první a druhé žalované k tíži dovolatelů celkem 3.870,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 18. srpna 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu