ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.1964.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1964/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce JUDr. M. L., LL. M. , advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně SKYWALKER, s. r. o., identifikační číslo osoby 25780590, proti žalované SOUDEK s. r. o., se sídlem v Plzni, Severní Předměstí, Skautská 1532/7, PSČ 323 00, identifikační číslo osoby 25222589, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská 8c, Pasáž Alfa, PSČ 601 00, o zaplacení částky 16,822.908,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 14 C 101/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2008, č. j. 25 Co 315/2008-140, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu 10. května 2006 se žalobce (správce konkursní podstaty úpadkyně SKYWALKER, s. r. o.) po žalované (společnosti SOUDEK s. r. o.) domáhal zaplacení částky 16,822.908,50 Kč s příslušenstvím.
Žalobu odůvodnil tím, že „součástí“ konkursní podstaty úpadkyně je pohledávka za žalovanou v uvedené výši, představující nárok úpadkyně na vrácení finančních prostředků, které od ní žalovaný dříve obdržel a jež byly deklarovány jako splátky půjček, ve skutečnosti však byly žalovanému vyplaceny bez právního důvodu. Dále poukázal na to, že podle ustanovení §14 odst. 1 písm. g/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), se „dnem prohlášení konkursu stávají pohledávky úpadce splatnými“, uplatněnou pohledávku však žalovaná neuhradila.
Usnesením ze dne 31. ledna 2008, č. j. 14 C 101/2007-127, Okresní soud Plzeň - město zamítl návrh na spojení projednávané věci s věcí vedenou u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 21 C 70/2006 (výrok I.), zčásti (ohledně nároku na zaplacení částky 16,822.908,50 Kč „s úrokem z prodlení od 8. 11. 2005 do zaplacení“) řízení zastavil (výrok II.) a ve zbývající části (ohledně „úroku z prodlení z částky 16,822.908,50 Kč od 29. 3. 2005 do 7. 11. 2005“) řízení přerušil do doby pravomocného skončení věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 21 C 70/2006 (výrok III.).
Odkazuje na ustanovení §83 a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že projednání věci brání překážka zahájeného řízení.
Dovodil, že účastníci řízení v projednávané věci jsou totožní s účastníky řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 21 C 70/2006 (zahájeného žalobou doručenou Městskému soudu v Praze 7. listopadu 2005 - dále též jen „jiné řízení“). V jiném řízení se žalobce domáhá, aby bylo určeno, že totožné smlouvy o půjčkách jsou vůči konkursním věřitelům úpadkyně neúčinné, a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci z tohoto důvodu částku 16,822.908,50 Kč s úrokem z prodlení „v zákonné sazbě“ od 8. listopadu 1995 do zaplacení. Jelikož nárok na zaplacení stejné částky je uplatněn i v projednávané věci, měl soud za totožný i předmět obou řízení.
Protože v projednávané věci žalobce uplatnil nárok na zaplacení úroku z prodlení za delší časové období (již od 29. března 1995), soud prvního stupně „v rozsahu rozdílu“ neshledal důvod pro zastavení řízení a v této části s poukazem na ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. řízení v projednávané věci do pravomocného skončení jiného řízení přerušil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením odmítl odvolání žalobce proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně (první výrok), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. o zastavení a přerušení řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně, že jak v projednávané věci, tak v jiném řízení vystupují totožní účastníci ve stejném procesním postavení a že „v obou případech“ je částka 16,822.908,50 Kč „nárokována na základě shodného skutkového děje“ - jde tedy o totožné věci. Pokračování řízení v projednávané věci proto podle odvolacího soudu brání překážka zahájeného řízení (litispendence).
Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému.
Naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně a nápravu nezjednal ani odvolací soud. Přitom poukazuje na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 74/2007“), kterým se soudy nižších stupňů (podle jeho názoru) neřídily, a na to, že Ústavní soud při výkladu článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod do rámce základního práva na zákonného soudce zahrnul i dodržení zákonných podmínek určení věcné příslušnosti soudu.
V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak dovolatel zpochybňuje správnost závěru o překážce věci zahájené, maje za to, že v řízení v projednávané věci a v jiném řízení jde o dva „samostatné předměty řízení“, a to „jednak odporovatelnost právních úkonů a jednak o zaplacení příslušné částky z důvodu neplatnosti právních úkonů provedených žalovaným“. To, že by důsledkem případného rozhodnutí soudu o neúčinnosti právních úkonů žalovaného byla rovněž povinnost žalovaného vrátit do konkursní podstaty vše, o co byl neúčinnými právními úkony zkrácen úpadcův majetek (§16 odst. 4 ZKV), podle dovolatele neznamená, „že se jedná o litispendenci“, neboť jde o dvě samostatná řízení s odlišným předmětem řízení.
Neúčinnost nelze podle dovolatele zaměňovat za neplatnost. Závěr, že neplatný právní úkon nelze prohlásit neúčinným, respektive odporovatelným, vystihuje „podstatu rozdílu“ v předmětu obou řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení.
Dle ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni.
Již odvolací soud v napadeném usnesení dovolatele upozornil, že o věcné příslušnosti okresního soudu v prvním stupni v této věci rozhodl (a závazně ji tak ve smyslu §104a odst. 7 o. s. ř. určil) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. ledna 2007, č. j. Ncp 3441/2006-90.
Dovolací námitka, podle níž o věci v prvním stupni rozhodl věcně nepříslušný (okresní) soud, je tudíž pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenná, a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak zjevně dán není.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Otázkou, zda řízení o odpůrčí žalobě, kterou se žalobce (správce konkursní podstaty) vůči osobě, jež odporovatelným právním úkonem získala majetkový prospěch, domáhá - vedle určení neúčinnosti odporovatelného právního úkonu - i zaplacení částky odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu, je totožné s řízením, v němž se žalobce (správce konkursní podstaty) vůči stejné osobě domáhá zaplacení částky představující peněžitou náhradu bezdůvodného obohacení získaného plněním ze stejného právního úkonu, s argumentem, že jde o právní úkon neplatný, se Nejvyšší soud naposledy podrobně zabýval v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, a které se shodou okolností týká téhož dovolatele.
V tomto rozhodnutí - vycházeje z obdobného skutkového stavu - dovodil, že jde o řízení totožná, a podle §83 odst. 1 o. s. ř. tedy zahájení jednoho z řízení brání tomu, aby u soudu probíhalo druhé z řízení.
Skutečnost, že v jiném řízení žalobce požaduje i „určení právní neúčinnosti“ smluv o půjčce, rozdílnost obou řízení ve smyslu ustanovení §83 o. s. ř. nezakládá. V případech, kdy žalovaná získala z odporovatelných právních úkonů dlužníka majetkový prospěch, může (měla by) mít odpůrčí žaloba jen podobu žaloby na plnění, směřující k vydání poskytnutého peněžitého plnění nebo k vydání peněžité náhrady ve výši prospěchu získaného odporovatelným právním úkonem. Posouzení případné neúčinnosti odporovatelných právních úkonů je v těchto situacích řešením právní otázky toliko předběžné povahy.
Z hlediska zjišťování existence překážky zahájeného řízení je - při identickém skutkovém základu věci - bez významu, jaké bude právní posouzení dotčených smluv o půjčce; tj. zda budou posouzeny jako absolutně neplatné (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“), nebo zda budou posouzeny jako platné, ale neúčinné (§16 ZKV a rovněž i §42a obč. zák.).
V odkazovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyšší soud dále uzavřel, že odpůrčí žaloba ve smyslu §16 ZKV je sporem vyvolaným konkursem (incidenčním sporem), k jehož projednání a rozhodnutí je podle ustanovení §9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2007, v prvním stupni věcně příslušný krajský soud (k tomu srov. závěry R 74/2007). Oproti tomu věcná příslušnost soudu k tomu, aby v prvním stupni projednal a rozhodl spor, ve kterém správce konkursní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávku úpadkyně z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním před prohlášením konkursu, se určuje podle obecných pravidel určování věcné příslušnosti (nejde o spor vyvolaný konkursem).
Věcná příslušnost soudu k projednání a rozhodnutí věci zde vyplývá z právní kvalifikace (téhož) skutku, jenž je předmětem žaloby. Skutečnost, že odlišné právní posouzení téhož skutku vede (může vést) k určení jiného věcně příslušného soudu, nezakládá rozdílnost věcí ve smyslu ustanovení §83 o. s. ř. (jen proto nejde o odlišný předmět sporu).
Nejvyšší soud konečně doplnil R 74/2007 o závěr, podle něhož přichází-li v úvahu posouzení sporu zahájeného jako odpůrčí žaloba podle §16 ZKV i v rovině bezdůvodného obohacení získaného plněním ze stejného (neplatného) právního úkonu, pak soud přikročí k zastavení řízení (ve vztahu k původním účastníkům sporu), jen když dospěje k závěru, že požadované plnění nelze přiznat z titulu bezdůvodného obohacení. Dospěje-li soud naopak k závěru, že příslušný právní úkon není (nemůže být) neúčinný, ale je neplatný, může i po zrušení konkursu ve sporu pokračovat s tím, že na místo původního žalobce (správce konkursní podstaty) vstupuje (dřívější) úpadce.
Ve světle výše uvedeného Nejvyšší soud v projednávané věci uzavírá, že skutkový základ žaloby v projednávané věci a odpůrčí žaloby v jiném řízení je shodný a je dána i obsahová shoda návrhů rozsudečných výroků v obou žalobách. V projednávané věci a v jiném řízení je proto vedle totožnosti účastníků řízení dána i totožnost předmětu řízení; jde tedy o věci totožné ve smyslu §83 odst. 1 o. s. ř.
Překážka věci zahájené proto (v rozsahu již dříve uplatněného nároku) brání tomu, aby u soudu probíhalo řízení o projednávané věci.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno v souladu se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (řízení před soudem prvního stupně stále probíhá - byť je nyní přerušeno - ohledně části požadovaného příslušenství).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. února 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu