ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2174.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2174/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Mgr. P. K. , jako správce konkursní podstaty úpadkyně JAS LIQUEUR s. r. o. "v likvidaci", identifikační číslo osoby 64084680, zastoupeného Mgr. Jiřím Fialou, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, PSČ 738 01, proti žalovanému Ing. P. N. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Hálkova 1, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1,168.560,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 157/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2010, č. j. 5 Cmo 246/2010-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. února 2009, č. j. 3 Cm 157/2006-73, uložil Krajský soud v Ostravě žalovanému zaplatit žalobci částku 512.400,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do zbývající části (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného i žalobce zastavil (poté, kdy žalobce vzal své odvolání zpět) odvolací řízení o odvolání žalobce (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním – jakožto mimořádným opravným prostředkem – napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
V rozsahu, v němž dovolatel napadá první výrok rozsudku odvolacího soudu, je dovolání objektivně nepřípustné, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé (a proto dovolání nemůže být přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.), ani o žádný z případů vypočtených v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, pak dovolání může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však žádnou otázku, natož pak takovou, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Vytýká-li odvolacímu soudu, že v řízení nebyla některá skutečnost prokázána, uplatňuje obsahově dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.) a jehož prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Ani námitka, jíž vystihuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a podle které se odvolací soud „nevyrovnal s otázkou nákupu od nevlastníka“, napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Je tomu tak proto, že odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, podle něhož je kupní smlouva, uzavřená dne 31. března 2004 mezi pozdější úpadkyní (jakožto prodávající) a žalovaným (jakožto kupujícím), v části týkající se v ní specifikovaných movitých věcí platná a žalovanému z ní vznikl závazek zaplatit pozdější úpadkyni kupní cenu ve výši 512.400,- Kč. Aplikace ustanovení §446 obch. zák., jíž se dovolatel domáhá, tak nepřicházela (v rozsahu dovoláním napadeného potvrzujícího výroku) v úvahu.
Konečně dovolání nelze připustit ani k posouzení námitky, podle které „dovolatel považuje převod vlastnického práva za neplatný, protože nikdo na druhého nemůže převést více práv, než má sám“. Je tomu tak již proto, že dovolatel tu zjevně (a nepřípustně – srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.) vychází z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu; podle skutkového závěru soudů nižších stupňů nebyly movité věci, prodávané dovolateli kupní smlouvou ze dne 31. března 2004, totožné s movitými věcmi, jejichž převod z dovolatele na pozdější úpadkyni byl předmětem kupní smlouvy ze dne 14. dubna 2000. Proto odvolací soud i soud prvního stupně uzavřely, že z absolutní neplatnosti této první smlouvy nelze dovozovat, že pozdější úpadkyně se nestala vlastnicí movitých věcí prodávaných kupní smlouvou ze dne 31. března 2004 a nemohla je tak převést na žalovaného. Nehledě k uvedenému pak Nejvyšší soud konstatuje, že ani tato námitka žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nezahrnuje.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. září 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu