ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2365.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2365/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele P. T. , zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 13, PSČ 120 00, za účasti ČGS a. s., se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900, PSČ 106 24, identifikační číslo osoby 27 41 00 72, zastoupené Mgr. Janem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, 110 00, o přezkoumání výše vypořádání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 113/2002, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2009, č. j. 14 Cmo 349/2008 – 154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti ČGS a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2008, č. j. 4 Cm 113/2002-116, kterým tento soud zamítl návrh na určení, že výše vypořádání stanovená mimořádnou valnou hromadou společnosti Česká gumárenská společnost, a. s. (dále jen „společnost“) ve výši 486,- Kč za akcii o jmenovité hodnotě 1.000, -Kč (dále jen „akcie“) není přiměřená, návrh na určení, že přiměřená výše protiplnění za akcie činí 3.789,- Kč za akcii a návrh na uložení povinnosti ČGS a. s. (dále jen nástupnická společnost“) doplatit navrhovateli doplatek ve výši 3.303,- Kč na akcii, celkem 9.909,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolací soud neshledal přípustnost dovolání pro dovolatelem předestřenou otázku, zda lze právo na přezkoumání výše vypořádání v penězích podle ustanovení §220p odst. 4 ve spojení s ustanoveními §220k odst. 1, 5 a 7 obch. zák. uplatnit návrhem na určení. Tuto otázku již Nejvyšší soud, jak správně poznamenal soud odvolací, vyřešil v usnesení ze dne 7. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1332/2005, od jehož závěrů nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
V odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že: „Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Naléhavý právní zájem na určení je proto dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez požadovaného určení stalo jeho právní postavení nejistým. Proto není určovací žaloba zpravidla opodstatněna tam, kde již byly právní vztah nebo právo porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění.
I v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (srov. např. rozsudek uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972).
Taková situace nicméně ve vztahu k žalobě na přezkoumání výše vypořádání v penězích při zrušení akciové společnosti s převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře nenastává. Žaloba na plnění, i když ji podal jediný menšinový akcionář, řeší celý obsah a dosah mezi stranami sporné výše vypořádání. Soudní rozhodnutí, kterým se žalobci přiznává právo na jinou výši vypořádání, zavazuje podle ustanovení §220k odst. 5 obch. zák., na něž odkazuje §220p odst. 4 obch. zák., hlavního akcionáře co do základu přiznaného práva i vůči ostatním minoritním akcionářům. Tím je zajištěno, že také žaloba na plnění v daném případě předejde případným dalším žalobám v tom smyslu, že je jí najisto postavena výše přiměřeného vypořádání (resp. výše dorovnání) připadající na jednu akcii, není proto naplněn ani druhý z uvedených důvodů, pro něž by bylo možné přiznat minoritním akcionářům naléhavý právní zájem na určení správné výše vypořádání.“
Poukaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4712/2007 není případný, neboť toto rozhodnutí se netýká práv akcionáře při převodu obchodního jmění, ale práv při vytěsnění akcionáře podle §183i a násl. obch. zák., přičemž obě úpravy jsou značně odlišné.
K tvrzení dovolatele, že již v prvním návrhu požadoval uložení povinnosti vyplatit akcionářům doplatek ve výši rozdílu mezi správně stanovenou výší vypořádání a částkou ve smlouvě o převodu obchodního jmění (přičemž soud prvního stupně návrh na uložení povinnosti společnosti doplatit navrhovateli doplatek v celkové výši 9.909,- Kč zamítl) pak Nejvyšší soud uzavírá, že z ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. se podává, že dovolání podle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Citované ustanovení se – vzhledem k tomu, že se dovolatel domáhal zaplacení protiplnění v celkové výši 9.909,- Kč – uplatní i v projednávané věci.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele odmítl a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §7 písm. g), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 7.500,- Kč. Po snížení o 50% ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 této vyhlášky (advokát společnosti učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 3.750,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží společnosti 4.050,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu