ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.2931.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2931/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavou Malou, advokátkou, se sídlem v Mostě, SNP 1872, PSČ 434 01, proti žalovaným 1) J. G., jako správkyni konkursní podstaty úpadce V. B., zastoupené JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Pekařská 19, PSČ 412 01 a 2) JUDr. P. H., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 100/2004, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 15 Cmo 134/2009-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. února 2008, č. j. 45 Cm 100/2004-79, určil, že „pohledávka žalobce uplatněná v konkursu vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 1019/2000 ve věci úpadce V. B., a to ve výši 624.000,- Kč z titulu nezaplaceného nájemného s 10% úrokem z prodlení od 6. dubna 2000 do 20. října 2003, z titulu nezaplacené smluvní pokuty z nájemní smlouvy uzavřené dne 15. dubna 1999 ve výši 31.200,- Kč a z titulu přiznaných soudních nákladů řízení ve výši 36.200,- Kč, jsou po právu bez práva na oddělené uspokojení a zařazují se do druhé třídy k uspokojení“ (výrok I.), žalobu „v části pohledávky ve výši 1.482.000,- Kč o zaplacení smluvní pokuty“ zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce a druhého žalovaného rozsudkem ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 15 Cmo 134/2009-134, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé o určení pravosti pohledávek ve výši 624.000,- Kč z titulu nezaplaceného nájemného, ve výši 221.049,85 Kč z titulu úroků z prodlení a ve výši 31.200,- Kč z titulu smluvní pokuty „co pohledávek druhé třídy bez práva na oddělené uspokojení“ potvrdil; jinak rozsudek soudu prvního stupně v daném výroku změnil tak, že „se zamítá žaloba o určení pravosti pohledávky ve výši 36.200,- Kč z titulu přiznaných soudních nákladů“ (první výrok). V zamítavém výroku ve věci samé odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně „ohledně pohledávky ve výši 1,310.600,- Kč“ potvrdil, jinak jej změnil tak, že „se určuje pravost pohledávky žalobce za úpadcem ve výši
171.600,- Kč co pohledávky druhé třídy“.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož úpadce na základě nájemní smlouvy ze dne 15. dubna 1999, uzavřené s předchůdcem žalobce JUDr. D. R., užíval halu na pozemku st. p. č. 324, v k. ú. Louka u Litvínova za měsíční nájemné 52.000,- Kč, přičemž nájemní vztah vznikl k 1. květnu 1999 a zanikl výpovědí k 30. dubnu 2000. Jelikož v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by úpadce v období, kdy trval „nájem“, uhradil nájemné, shledal pohledávku z titulu dlužného nájemného v částce 624.000,- Kč po právu. Vzhledem k tomu, že úpadce byl v prodlení s úhradou nájemného, vzniklo žalobci právo na zaplacení úroků z prodlení v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. za období od 6. dubna 2000 do 20. října 2003 (do dne prohlášení konkursu na majetek úpadce) v celkové částce 221.049,85 Kč (potud odvolací soud „pouze doplnil přesnou výši úroků z prodlení v souladu s přihláškou pohledávky“).
Ohledně pohledávky z titulu smluvní pokuty (sjednané v bodu IV. nájemní smlouvy) odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v závěru, podle něhož žalobci vůči úpadci vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 5 % z dlužné částky nájemného za každý započatý měsíc prodlení, s tím, že výše smluvní pokuty za jeden měsíc prodlení činí 2.600,- Kč. Při celkové délce prodlení se zaplacením měsíčního nájemného v trvání 78 měsíců [období prodlení od května 1999 do května (správně dubna) 2000] tak smluvní pokuta činí 202.800,- Kč a při zohlednění již přiznané částky ve výši 31.200,- Kč soudem prvního stupně odvolací soud z tohoto titulu určil pravost pohledávky z titulu smluvní pokuty i co do částky 171.600,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně částek 624.000,- Kč z titulu nezaplaceného nájemného, 221.049,85 Kč z titulu úroků z prodlení a 31.200,- Kč z titulu smluvní pokuty a v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé ohledně částky 171.600,- Kč z titulu smluvní pokuty, podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázek, zda:
1) Je komplementář komanditní společnosti po prohlášení konkursu na její majetek aktivně legitimován k podání přihlášky své pohledávky za dlužníkem, který je úpadcem, v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce?
2) Je komplementář komanditní společnosti po prohlášení konkursu na její majetek aktivně legitimován k podání žaloby o určení pravosti a výše své pohledávky v konkursní věci svého dlužníka – úpadce?
Dovolatel zdůrazňuje, že žalobce byl komplementářem společnosti URBAN & VOHANKA komanditní společnost, identifikační číslo osoby 44 22 36 84 (dále jen „společnost“), přičemž na majetek této společnosti prohlásil Krajský soud v Ústí nad Labem konkurs usnesením ze dne 19. června 2003, č. j. 45 K 20/2002-28. Tímto okamžikem přešlo podle ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), oprávnění nakládat s majetkem společnosti na správce konkursní podstaty. Jelikož podle ustanovení §93 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jsou komplementáři společníky komanditní společnosti, kteří za závazky společnosti ručí celým svým majetkem, je žalovaný přesvědčen o tom, že žalobce po prohlášení konkursu na majetek společnosti nebyl oprávněn nakládat se svým majetkem a tudíž nebyl ani aktivně legitimován k podání přihlášky pohledávky v konkursním řízení. Skutečnost, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2005, č. j. 45 K 20/2002-269, byl návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti zamítnut pro neosvědčení úpadku, na výše uvedeném ničeho nemění. Z týchž důvodů žalobce nebyl aktivně legitimován ani k podání žaloby o určení pravosti pohledávky v projednávané věci.
Dále dovolatel namítá, že soudy neposoudily správně otázku samotné existence pohledávky, resp. „neposoudily po právní stránce správně listiny o právních úkonech, o nichž žalobce tvrdí, že na jejich základě je věřitelem tvrzených pohledávek“. V této souvislosti zdůrazňuje, že žalobce se podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. září 2000 a dodatku č. 1 k této smlouvě nestal věřitelem pohledávky z titulu smluvní pokuty. Současně je přesvědčen, že „údajná smluvní pokuta by nadto stejně byla jako nepřiměřeně vysoká v rozporu s dobrými mravy, tedy nemohla by být žalobci vůbec přiznána“.
Konečně poukazuje na skutečnost, že „se odvolací soud nijak nevypořádal s námitkou o neexistenci tvrzené pohledávky, resp. posloupnosti a pravosti doložených listin“, na které v dovolání blíže odkazuje.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání druhého žalovaného v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že řešení otázek, které má dovolatel za zásadně právně významné, je zcela zjevné a právní názor formulovaný v této souvislosti dovolatelem je evidentně nesprávný.
Je tomu tak již proto, že ze žádného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání neplyne, že by osoba ručící svým majetkem za závazky třetí osoby (v daném případě komplementář ručící za závazky komanditní společnosti) byla v důsledku prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka zbavena oprávnění nakládat se svým majetkem; majetek takového ručitele nemůže být postižen ani postupem podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV.
Přitom na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska řešení otázky, zda se žalobce stal věřitelem pohledávky z titulu smluvní pokuty, když právní závěr soudů nižších stupňů a jimi provedený výklad smlouvy o postoupení pohledávky, včetně dodatku č. 1 respektuje výkladová pravidla obsažená v ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i zásady pro výklad právních úkonů formulované Nejvyšším soudem např. v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání druhého žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl – z týchž důvodů, pro které shledal dovolání zčásti nepřípustným – jako zjevně bezdůvodné (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Přitom současně vyhodnotil z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu jako nevýznamný poukaz dovolatele na rozpor smluvní pokuty s dobrými mravy s ohledem na její výši, když jde o obecné a nijak neodůvodněné konstatování, nehledě na to, že o rozporu s dobrými mravy z hlediska výše sjednané smluvní pokuty v poměrech dané věci (smluvní pokuta byla určena způsobem 5 % z dlužné částky měsíčně, tj. po zaokrouhlení 0,165 % za každý den prodlení) hovořit nelze (k tomu srov. např. obecně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. , když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a ostatním účastníkům v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007), se podává z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu