ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3197.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 3197/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Aelita Financial Services Corporation , registrační číslo 006357, se sídlem Victoria, Oliaji Trade Centre 12, Seychelská republika, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) Ing. J. M. a 2) Ing. J. B. , oběma zastoupeným JUDr. Janem Röslerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Malátova 17, PSČ 150 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 82/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2009, č. j. 5 Cmo 49/2009-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. ledna 2008, č. j. 47 Cm 82/2007-59, jímž Krajský soud v Praze zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 9. února 2007, č. j. 60 Sm 24/2007-5 (ve znění opravného usnesení ze dne 6. března 2007, č. j. 60 Sm 24/2007-24), kterým původně uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně původnímu žalobci (J. B.) částku 1,032.923,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.443,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že námitka zániku směnkou zajištěné pohledávky žalovaným jako směnečným rukojmím v posuzované věci – se zřetelem k obsahu dohody uzavřené mezi žalovanými a remitentem (společností CL-INVEST CZ, spol. s r. o.) v souvislosti s vystavením směnky – přísluší a je i důvodná. K otázce přípustnosti námitky zdůraznil, že samotná skutečnost, že určitá osoba je na směnce podepsána jako rukojmí, jí ještě nedává oprávnění používat kauzální námitky jiného směnečného dlužníka, a to ani dlužníka, za něhož směnečné rukojemství převzala. Není však vyloučeno, aby rukojmí uzavřeli přímo s majitelem směnky dohodu, jež by také pro ně zakládala právo namítat okolnosti vycházející z kauzálního důvodu směnky; existence právě takové dohody přitom byla v řízení prokázána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že závěry učiněné soudy nižších stupňů při výkladu otázky přípustnosti kauzálních námitek směnečných rukojmích (v dané věci námitky zániku směnkou zajištěné pohledávky) odpovídají ustálené judikatuře. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 2. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1999, pod číslem 85, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého směnečný ručitel sice nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které se zakládají pouze na vztahu remitenta a akceptanta (tj. námitky svázané pouze s osobou avaláta), může však uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu k remitentovi. Od uvedeného závěru (který soudy nižších stupňů plně respektovaly) přitom nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Výkladem ustanovení §334 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) se pak Nejvyšší soud zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že uvedené ustanovení se týká jen těch směnek, které jsou podle dohody účastníků platebním prostředkem (prostřednictvím směnky má být uhrazen dluh vyplývající z původního závazkového vztahu), a nikoliv též směnek, které slouží (jako tomu bylo v projednávané věci) jako prostředek zajištění závazku a u kterých se naopak předpokládá, že směnečný nárok bude uplatněn při nesplnění zajištěného závazku (v právní teorii k tomu srov. např. Kovařík, Z., Směnka jako zajištění. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2002, str. 37 a násl.). Nejvyšší soud přitom ani nepřehlédl, že výhrady týkající se možného užití ustanovení §334 obch. zák. na posuzovaný případ, byly dovolatelkou uplatněny poprvé až v průběhu dovolacího řízení, navíc podáním (ze dne 20. června 2009), jež nebylo – v rozporu s požadavkem vyplývajícím z ustanovení §241 odst. 4 o. s. ř. – sepsáno (podepsáno) advokátem.
Polemikou se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že v řízení byla prokázána dohoda mezi remitentem a žalovanými (na jejímž základě byli žalovaní oprávněni používat na svou obranu skutečnosti vycházející z kauzálního důvodu směnky), dovolatelka – posuzováno podle obsahu – uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ale na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. usuzovat nelze.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani argumentace dovolatelky vztahující se k otázkám možného vzniku zástavního práva k předmětné směnce. Posouzení těchto otázek totiž nemělo pro rozhodnutí projednávané věci význam (v daném případě nešlo o to, zda majitel směnku zastavil, ale zda směnka byla na základě ujednání účastníků směnečného vztahu vystavena a avalována za účelem zajištění mimosměnečné pohledávky remitenta vůči výstavci) a soudy nižších stupňů také správně na jejich řešení svá rozhodnutí nezaložily.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu