ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3658.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 3658/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně ÚVMV Consulting a. s., se sídlem v Praze 9, Nad Kolčavkou 10, identifikační číslo osoby 60 19 35 65, zastoupené Mgr. Tomášem Gartšíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Novobranská 14, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) úpadkyni VINOPOL SANTÉ s. r. o., se sídlem ve Velkých Bílovicích, Čejkovská 772, PSČ 691 02, identifikační číslo osoby 46 97 53 14, 2) Prof. V. F., 3) Ing. M. F., a 4) V. O., žalovaní 2), 3) a 4) zastoupeni JUDr. Milanem Staňkem, advokátem, se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, PSČ 641 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 7/2008, o dovolání druhého, třetího a čtvrtého žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. března 2009, č. j. 14 Cmo 50/2009 – 218, takto:
I. Dovolání druhého, třetího a čtvrtého žalovaných se odmítají .
II. Druhý, třetí a čtvrtý žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2008, č. j. 42 Cm 7/2008 – 162, kterým tento soud ponechal vůči druhému, třetímu a čtvrtému žalovaným v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 31. října 2007, č. j. 42 Sm 152/2003 – 61 s tím, že o námitkách první žalované bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali druhý, třetí a čtvrtý žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustná.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání bylo výslovně podáno proti „celému rozsudku“, a tedy i proti výroku č. II o nákladech odvolacího řízení. Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné, když přípustnost dovolání v tomto směru nelze z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. dovodit (viz např. – mtatis mutandis – usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 203/2003, jež je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), proto je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Pro posouzení, zda je dostatečně odůvodněnou námitkou tvrzení, že částka uplatněná v návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, neodpovídá skutečnosti, viz např. závěry uvedené v odůvodnění rozsudku publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2010 (dále jen „R 3/2010“), ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách.
Obdobně Vrchní soud v Praze dovodil v usnesení ze dne 29. září 2003, sp. zn. 5 Cmo 353/2003, uveřejněném v č asopisu Právní rozhledy číslo 8, ročník 2004, str. 309, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou odůvodněné, pokud vymezují jednoznačně a nezaměnitelně skutek či skutky, o které se námitková obrana opírá; z tohoto hlediska nelze připustit, aby námitky byly tak flexibilní, že by mohly případně umožňovat, aby v průběhu námitkového řízení jim byla podsouvána opakovaně stále nová a zcela odlišná skutková tvrzení.
Dovolatelé v bodu 7. svých námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (č. l. 63, 64, 104 a 105 spisu) uvedli, že „mají za to, že dluží podstatně méně, a to jen na úvěr č. 207/4/43/S/98 (= 6 mil. Kč) a min. o 350.000,- Kč, které odpůrce č. 1 zaplatil ve třech splátkách r. 2003 na jeho úhradu. Blanco směnka vyplněná tak, že v den splatnosti 16. března 2000 by činil dluh 5,679.039,- Kč, rozhodně neodpovídá skutečnosti a podmínkám dohodnutým k jejímu vyplnění (viz čl. II. úvěrových smluv), stejně jako v návrhu uplatněná částka 5,150.859,- Kč. Banka totiž od úvěrové smlouvy neodstoupila a žalovaní mají za to, že se ani nedostali do prodlení, které předpokládají úvěrové smlouvy. I po provedených zápočtech.... „byly i v lednu 2000 poukázány dvě splátky a v následujících měsících další.“ Z takto formulovaných námitek dovolatelů není zřejmé, v jakém rozsahu směnečný platební rozkaz napadají, tj. v jakém rozsahu by měl být z důvodu uhrazení části zajišťované pohledávky zrušen. Nejde tedy o případ, kdy by dlužníci ze směnky k námitkám, ze kterých je patrné, v jakém rozsahu směnečný platební rozkaz napadají, po uplynutí lhůty k podání námitek jen „přinesli nová tvrzení a důkazy“ (viz R 3/2010). S ohledem na limitovanou výši rukojemství převzatého dovolateli (do výše 1,000.000,- Kč každý) rozhodně nelze za řádně odůvodněnou námitku považovat ani obecné poukázání na rozpor výše zajištěné pohledávky a žalobou uplatněné částky ani tvrzení o částečné úhradě zajištěné pohledávky směnečným dlužníkem (žalovanou č. 1).
Dovolateli vznesená námitky proto přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud ve věci rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soudu dovolání žalovaných odmítl a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše činí podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 10.000,- Kč a náhrady hotových výdajů určené podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Společně s náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.060,- Kč tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatelů celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 23. března 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu