ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3864.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 3864/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce A. Č. , zastoupeného JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Kněžská 11, PSČ 370 01, proti žalovanému Bytovému družstvu Buděšínského 26/28 v likvidaci , se sídlem v Českých Budějovicích, Buděšínského 26, PSČ 370 07, identifikační číslo osoby 25159321, zastoupeného JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. č. 32, PSČ 370 01, o zaplacení částky 1,284.699,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1126/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2009, č. j. 14 Cmo 285/2008-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 19. února 2008, č. j. 13 Cm 1126/2006-100, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalovanému bytovému družstvu domáhal zaplacení částky 1,284.699,55 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody.
Škoda ve výši obvyklé (tržní) ceny jím dříve užívaného družstevního bytu a nákladů exekuce měla být žalobci – podle jeho tvrzení – způsobena tím, že mu zaniklo členství v družstvu. Stalo se tak v důsledku exekuce postižením jeho členských práv a povinností v družstvu nařízené soudním exekutorem k uspokojení pohledávky spočívající v nákladech předchozí exekuce vyklizením žalobce z družstevního bytu, vedené na základě rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 7 C 287/2000-94 (který nabyl právní moci dne 9. července 2002), jímž byla žalobci uložena povinnost družstevní byt vyklidit, neboť byl z družstva rozhodnutím členské schůze ze dne 1. dubna 1999 vyloučen (a podle §714 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zánikem členství žalobce v bytovém družstvu zanikl i jeho nájem bytu). Podkladové rozhodnutí členské schůze družstva o vyloučení žalobce totiž Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. května 2006, č.j. 13 Cm 96/2004-85, jenž nabyl právní moci dne 2. srpna 2006, prohlásil za neplatné.
Odvolací soud připustil, že družstvo porušilo právní povinnost, když při vyloučení žalobce postupovalo v rozporu se zákonem a stanovami.
Jiná byla – podle názoru odvolacího soudu – situace ohledně vzniku škody. Konstatuje, že „exekučním postižením členského podílu žalobce po obnovení jeho členství v družstvu v důsledku soudem pravomocně vyslovené neplatnosti dotyčného usnesení členské schůze došlo k zániku členství žalobce v družstvu“, odvolací soud dovodil jednak, že žalobci vzniklo právo na vyplacení vypořádacího podílu, nikoli obvyklé (tržní) ceny jím užívaného družstevního bytu, jednak, že škoda nemůže být spatřována v plnění vynuceném na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které nebylo napadeno mimořádnými opravnými prostředky a kterým jsou účastníci řízení a státní orgány nadále vázány. Bezprostřední příčinou vyklizení bytu užívaného žalobcem nebylo rozhodnutí o jeho vyloučení z družstva, ale právě (vykonatelné) rozhodnutí soudu o vyklizení.
Vycházeje z toho, že žalobce uplatnil právo na soudní přezkum platnosti rozhodnutí o svém vyloučení z družstva teprve návrhem ze dne 13. února 2004, tj. téměř pět let po jeho přijetí členskou schůzí družstva, odvolací soud uvedl, že „časový odstup od přijetí tohoto usnesení členskou schůzí a podáním návrhu na vyslovení jeho neplatnosti, potažmo právní mocí rozhodnutí, kterým bylo návrhu vyhověno, vytvořil prostor pro to, aby v mezidobí bylo rozsudkem … pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalobce vyklidit uvedený družstevní byt“.
Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci nebyly naplněny dva základní předpoklady odpovědnosti žalovaného družstva za škodu ve smyslu ustanovení §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a to vznik škody a příčinná souvislost.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Dovolání je polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož jsou – i poté, kdy soud prohlásil rozhodnutí členské schůze o vyloučení žalobce z družstva za neplatné – státní orgány a účastníci řízení nadále vázáni pravomocným rozhodnutím, kterým byla žalobci uložena povinnost vyklidit družstevní byt.
Tento závěr zásadní právní významnost napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť se podává z ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř.
Jak uvedl již odvolací soud, není-li pravomocné rozhodnutí odklizeno prostřednictvím mimořádných prostředků, je jeho výrok zásadně závazný pro účastníky řízení a pro všechny orgány. Bylo-li rozhodnutí o vyloučení žalobce z družstva – poté, co soud (pravomocně) uložil žalobci povinnost vyklidit družstevní byt – prohlášeno v jiném soudním řízení za neplatné, mohl být rozsudek o vyklizení odklizen jedině prostřednictvím včas podané žaloby o obnovu řízení (§228 odst. 1 písm. a/, §233 o. s. ř.). Nestalo-li se tak, nelze hovořit ani o tom, že by žalobci výkonem tohoto rozsudku nebo v důsledku jeho výkonu mohla být způsobena škoda ve smyslu ustanovení §373 obch. zák.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
S ohledem na specifika projednávané věci Nejvyšší soud považuje za potřebné dodat, že skutečnost, že mezi vyhlášením rozsudku, kterým byla žalobci uložena povinnost vyklidit družstevní byt, a vyhlášením rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí členské schůze družstva o vyloučení žalobce prohlášeno za neplatné, uplynuly více než tři roky (takže uplynula i objektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení; srov. §233 odst. 2 o. s. ř.), jde v projednávané věci k tíži žalobce, neboť ten liknavým postupem při hájení svých práv sám zanedbal jejich ochranu. Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu též v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a družstvu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu