ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4007.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4007/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Ing. I. V. , proti žalované P. V. , o zaplacení 230.000,- Kč ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 77/2008, o dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2010, č. j. 5 Cmo 241/2009-74, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2010, č. j. 5 Cmo 241/2009-74 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením rozhodl odvolací soud, že namísto dosavadní žalobkyně nastupuje do řízení jako nová žalobkyně Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Rozhodnutí odůvodnil tím, že v průběhu odvolacího řízení původní žalobkyně zemřela. Ze sdělení soudní komisařky JUDr. M. S., notářky v Městci Králové, ze dne 8. července 2010 vyplývá, že v dědickém řízení vedeném pod spisovou značkou 24 D 1314/2009, Nd 23/2010 se zákonní dědici dědictví po žalobkyni „vzdali“ a testamentárních dědiců nebylo. Odvolací soud uzavřel, že dědictví, a tedy rovněž směnka, ze které se žalobkyně domáhala plnění (dále jen „směnka“), připadne podle ustanovení §462 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako odúmrť státu, a proto právo uplatněné v tomto řízení přechází na Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Proto rozhodl podle ustanovení §107 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o vstupu nové žalobkyně do řízení namísto žalobkyně původní.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázala na §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že řízení o dědictví po původní žalobkyni není dosud pravomocně skončeno, není tedy zcela zřejmé, zda skutečně připadne státu jako odúmrť podle ustanovení §462 obč. zák. Dědictví se v průběhu řízení jeví jako silně předlužené, a proto bude stát postupovat podle §175p o. s. ř. tedy, že předlužené dědictví nabídne věřitelům k úhradě svých dluhů a nedojde-li k dohodě, bude navržena likvidace dědictví podle §175t o. s. ř. a soud na návrh státu usnesením likvidaci dědictví nařídí. Dojde-li k likvidaci dědictví, nepřipadne jako odúmrť státu a Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se nestane procesním nástupcem po zemřelé žalobkyni a nemůže tak s ní být v tomto řízení dále pokračováno.
Otázkou zásadního právního významu podle dovolatelky je, zda může na místo zemřelého účastníka vstoupit do řízení na jeho místo Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových poté, kdy dojde k likvidaci předluženého dědictví.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém tento soud řízení přeruší do doby pravomocného usnesení v řízení o dědictví po zemřelé žalobkyni.
Dovolání je přípustné dle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení §107 odst.2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Povahou věci se z hlediska ustanovení §107 odst. 1 věty první o. s. ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení, soud dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda řízení musí být přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.
V projednávané věci z dosavadních zjištění soudů vyplývá, že žalobkyně nezanechala závěť a že všichni, kteří by mohli být jejími dědici ze zákona, dědictví odmítli. Za této situace je tedy nepochybné, že procesním nástupcem žalobkyně nemohou být její dědici.
Jak již Nejvyšší soud uzavřel v usnesení uveřejněném pod číslem 15/2009, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek „dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§462 občanského zákoníku); také ve vztahu k dědictví připadnuvšího státu platí, že se nabývá smrtí zůstavitele (§460 občanského zákoníku). Ze skutečnosti, že zůstavitel nezanechal žádné dědice, že zůstavitelovi dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo že z jiných důvodů dědictví nenabude (nemůže nabýt) žádný dědic, však nelze dovozovat, že by soud v usnesení o dědictví musel vždy potvrdit připadnutí dědictví státu.“ a dále pak „dědické řízení může být skončeno také schválením dohody o přenechání dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, je-li dědictví předluženo, nebo může soud nařídit likvidaci dědictví, je-li dědictví předluženo nebo navrhne-li to stát, kterému má dědictví připadnout podle ustanovení §462 občanského zákoníku, jestliže není možné uhradit peněžitý dluh zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví, i když dědictví není předluženo. Kdyby došlo k uzavření a schválení dohody o přenechání dědictví žalobcovým věřitelům k úhradě dluhů, nepřešlo by vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát, ale na věřitele určeného dohodou. V případě likvidace žalobcova dědictví by se stal vlastníkem předmětných nemovitostí ten, kdo by je nabyl při zpeněžování žalobcova majetku, popřípadě stát, kdyby se je nepodařilo zpeněžit (§175u o.s.ř.)“
„Z uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci stav řízení o dědictví po žalobci neumožňoval, aby v ní bylo možné ihned pokračovat. Soudy se měly blížeji seznámit s průběhem a dosavadními výsledky dědického řízení..... a stát (Českou republiku) mohly určit za žalobcova procesního nástupce jen tehdy, jestliže bylo nepochybné, že nedojde ani k dohodě o přenechání předluženého dědictví věřitelům, ani k likvidaci dědictví, tedy jestliže již bylo pravomocným usnesením o dědictví potvrzeno, že dědictví připadlo státu. Za této situace nemohlo být ihned pokračováno v projednávané věci a řízení mělo být přerušeno až do právní moci usnesení o dědictví, kterým by bylo potvrzeno připadnutí dědictví státu nebo kterým by byla schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů, popřípadě až do zpeněžení předmětných nemovitostí v rámci likvidace žalobcova dědictví.“
Od uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvodu se odchýlit ani v projednávané věci.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu