ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4140.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4140/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou, se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, PSČ 602 00, proti žalovanému FINCOM TRADE LTD. , se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, identifikační číslo 1380699, zastoupenému Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Hilleho 6, PSČ 602 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 2389/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2010, č. j. 2 Cmo 361/2009-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.250,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozhodčím nálezem ze dne 24. června 2008, VL 0111/2007, vydaným rozhodcem Mgr. Z. K., bylo M. H. (dále též jen „žalobce“) uloženo, aby společnosti FINCOM TRADE LTD (dále též jen „žalovaná“) zaplatil směnečný peníz 197.860,- Kč s 6% úrokem od 9. března 2007 do zaplacení, odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze ve výši 660,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 46.876,- Kč (výrok I.). Proti žalované Ivaně Holečkové bylo řízení zastaveno (výrok II.).
Žalobu o zrušení rozhodčího nálezu podanou žalobcem M. H. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2009, č. j. 6 Cm 2389/2008-37, zamítl, maje – mimo jiné – za to, že rozhodčí smlouva byla uzavřena platně a ve věci rozhodoval rozhodce jmenovaný způsobem v rozhodčí doložce dohodnutým, tedy rozhodnutím Rozhodčího institutu v Praze.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. února 2010, č. j. 2 Cmo 361/2009-82, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že se rozhodčí nález ve vztahu k M. H. zrušuje.
Cituje ustanovení §2 odst. 1, §7 odst. 1, §13, §19 a §31 písm. a) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a odkazuje na mezi účastníky nesporný obsah rozhodčí doložky ze dne 15. března 2005, na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Přitom zdůraznil, že účastníci si „nedohodli osobu konkrétního rozhodce, ale jmenování rozhodce v případě sporu delegovali na Rozhodčí institut v Praze, který ovšem není stálým rozhodčím soudem“.
Dále akcentoval, že žalobce v rozhodčím řízení včas uplatnil „námitku nedostatku pravomoci rozhodce“ a včas podal žalobu o zrušení rozhodčího nálezu; skutečnost, že se námitkou neplatnosti rozhodčí doložky podle §39 obč. zák. bránil až v řízení před soudem odvolacím, shledal nepodstatnou.
Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že otázkou (ne)platnosti obdobné rozhodčí doložky se Nejvyšší soud v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu a po podání dovolání v projednávané věci zabýval v usnesení velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. V citovaném rozhodnutí se přitom velký senát odchýlil od právního názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, na které dovolatel v podaném dovolání odkazoval a z jehož závěru nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovozoval.
Jde-li o argumentaci dovolatele, podle níž měl žalobce námitku nedostatku pravomoci rozhodce vznést již v rámci rozhodčího řízení, přičemž ji neuplatnil ani v žalobě o zrušení rozhodčího nálezu, tato je – posuzováno podle obsahu spisu – evidentně nedůvodná (k tomu srov. sporný rozhodčí nález a žaloba na č. l. 1 až 3 spisu, z nichž nepochybně vyplývá, že námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy a nedostatku pravomoci rozhodce spor rozhodnout byla uplatněna jak v rozhodčím řízení, tak i v žalobě o zrušení rozhodčího nálezu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §8, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; celkem činí 2.550,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu