ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.445.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 445/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci navrhovatelky JUDr. Z. P., proti Ing. M. Š. , zastoupenému JUDr. Danielem Chamrádem, advokátem, se sídlem v Praze 9, K Hutím 5/665, o zaplacení částky 34,440.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 5/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2008, č. j. 3 Cmo 477/2007 – 381, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2008, č. j. 3 Cmo 477/2007 – 381 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2007, č. j. 3 Cm 5/2003 – 251, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2007, č. j. 3 Cm 5/2003 – 251, kterým tento soud zamítl „žalobu“ o zaplacení 34,440.000,- Kč s úrokem z prodlení. Přitom šlo o již v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když předchozím usnesením ze dne 28. července 2006, č. j. 3 Cmo 123/2006 – 128 první vyhovující rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud vycházel z toho, že
1. Dne 13. dubna 1999 uzavřela První telekomunikační a. s., jako převodkyně smlouvu o převodu telekomunikačních práv se společností SINCO GROUP a. s. (dále jen „úpadkyně“), jako nabyvatelkou (dále též jen „smlouva o převodu“).
2. Dodatkem č. 2 ke smlouvě o převodu postoupila pozdější úpadkyně pohledávku za žalovaným z titulu úpisu akcií, na První telekomunikační a. s.
3. V době uzavření smlouvy o převodu nebyla společnost První telekomunikační a. s. „vlastníkem“ převáděných práv.
4. Dne 1. srpna 2000 uzavřela První telekomunikační a. s. se žalovaným dohodu o narovnání (dále jen „dohoda o narovnání“), kterou žalovaný převedl do vlastnictví První telekomunikační a. s. cenný papír – zatímní list nahrazující 492 listinných akcií úpadkyně na doručitele – za úplatu 35,000.000,- Kč.
Soud prvního stupně posoudil smlouvu o převodu jako absolutně neplatný právní úkon, neboť v době jejího uzavření nebyla První telekomunikační a. s. „vlastníkem převáděných práv. „Vlastníkem“ pohledávky za žalovaným tedy zůstala pozdější úpadkyně, a navrhovatelce, která je správkyní konkursní podstaty úpadkyně, proto svědčí aktivní věcná legitimace.
Z téhož důvodu shledal soud prvního stupně neplatným i dodatek č. 2 k této smlouvě, kterým mělo dojít postoupení pohledávky pozdější úpadkyně za žalovaným z titulu úpisu akcií, na První telekomunikační a. s.
Dohodu o narovnání uzavřenou mezi žalovaným a První telekomunikační a. s. posoudil soud prvního stupně jako platný právní úkon, neboť třebaže smlouva o převodu byla shledána absolutně neplatnou, dohodu o narovnání uzavřely obě strany v dobré víře, Ing. M. Š. tedy platně převedl do vlastnictví První telekomunikační a. s. cenný papír – zatímní list nahrazující 492 listinných akcií na doručitele za úplatu 35,000.000,- Kč. S odkazem na ustanovení §586 odst. 2 občanského zákoníku soud prvního stupně dovodil, že dohoda o narovnání nepozbyla platnosti ani za situace, kdy vyšlo najevo, že První telekomunikační a. s. se nestala „vlastníkem“ pohledávky ve výši 34,440.000,- Kč za Ing. M. Š. Od 1. srpna 2000 je dlužníkem částky 34,440.000,- Kč s příslušenstvím vůči úpadkyni První telekomunikační a. s., zatímco Ing. M. Š. je pouze ručitelem ve smyslu ustanovení §176 odst. 3 věty druhé obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Protože navrhovatelka i přes poučení, kterého se jí od soudu prvního stupně dostalo, nezměnila skutková tvrzení a nadále setrvala na tom, že zaplacení dlužné částky se domáhá vůči Ing. M. Š. jako hlavnímu dlužníkovi, ačkoli ten dle názoru soudu prvního stupně od 1. srpna 2000 dlužníkem být přestal a stal se ručitelem, soud prvního stupně návrh jako nedůvodný zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně Ing. M. Š.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně vyvodil z provedených důkazů odpovídající skutková zjištění a věc rovněž správně právně posoudil.
Uzavřel, že z celého průběhu řízení je zřejmé, že otázka dobré víry při uzavírání uvedené dohody se stala předmětem posouzení soudu až v řízení po zrušení původního rozsudku, a to v souvislosti se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o prodeji telekomunikačních práv včetně dodatků je neplatná. Pak bylo třeba se vypořádat s faktem, že Ing. M. Š. nabídl První telekomunikační a. s. své zatímní listy za úplatu, která co do výše odpovídala pohledávce za ním, touto pohledávkou však První telekomunikační a. s. nedisponovala, ačkoli to obě smluvní strany předpokládaly. Pokud soud prvního stupně posléze dovodil, že První telekomunikační a. s. i Ing. M. Š. jednali v dobré víře, odvolací soud s tímto závěrem vyjádřil souhlas, neboť dobrá víra se předpokládá, není-li prokázán opak. To se v daném případě nestalo, protože argumenty navrhovatelky, že obě jednající strany se účastnily všech pro věc významných smluvních vztahů, bez dalšího dobrou víru nevyvracejí ani zásadně nezpochybňují. Dohoda o narovnání se netýkala jen „eliminace dluhu“ Ing. M. Š., jak dovozuje navrhovatelka, ale také převodu cenných papírů – zatímních listů Ing. M. Š. na První telekomunikační a. s., a i z toho důvodu ji odvolací soud shledal platnou, když má za to, že dohodou došlo ke změně vlastníka zatímních listů, v důsledku čehož Ing. M. Š. přestal být dlužníkem úpadkyně. Dlužníkem se stala První telekomunikační a. s., a Ing. M. Š. se stal ručitelem za tento závazek dlužníka vůči úpadkyni.
Na závěr odvolací soud dodal, že podle ustanovení §312 obch. zák. se na Ing. M. Š. jako na ručitele vztahují přiměřeně ustanovení §305 až 311 obch. zák., a i kdyby navrhovatelka změnila návrh a domáhala se zaplacení sporné částky do konkursní podstaty vůči Ing. M. Š. jako vůči ručiteli, musela by prokazovat splnění předpokladů podle ustanovení §306 odst. 1 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), co do důvodů odkázala na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, že měla změnit skutková tvrzení a domáhat se plnění na žalovaném jakožto ručiteli. Dovozuje, že posouzení zda je žalovaný zavázán jako přímý dlužník anebo jako ručitel, je věcí právního posouzení, které měl a mohl provést sám soud. Dále pak dovozuje, že splnění podmínek §306 odst. 1 obch. zák. je zcela zřejmé, když na První telekomunikační a. s. byl ke dni 29. ledna 2003 prohlášen konkurs.
Zásadní právní význam přisuzuje dovolatelka posouzení otázky, zda pozdější úpadkyně „zastoupená žalovaným“ v postavení statutárního orgánu mohla platně postoupit pohledávku na splacení základního kapitálu a zda mohla platně uzavřít smlouvu na prodej telekomunikačních práv, aniž je prodávající „držel“. Zastává názor, že oba právní úkony předcházející dohodě o narovnání jsou absolutně neplatné, přičemž tuto absolutní neplatnost způsobil Ing. M. Š. v pozici statutárního orgánu společnosti. Dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že ze svého postavení statutárního orgánu nemohl být Ing. M. Š. přesvědčen o správnosti a dovolenosti kroků, které ve svém důsledku vedou k nesplacení upsaného zvýšeného základního kapitálu. Má za to, že již o bodu c) dohody o narovnání mu muselo být zcela známo, že zvýšený základní kapitál společnosti splacen v penězích není a nemůže pomýšlet na vydání akcií. Závěr odvolacího soudu o existenci dobré víry při sepisu dohody o narovnání proto shledává dovolatelka chybným. Poukazuje na to, že jak žalovaný, tak První telekomunikační, a. s. konstruovali neexistující sporná vzájemná práva a povinnosti, aby uměle vytvořili stav způsobilý k zápočtu pohledávek a k eliminaci dluhu.
Zásadní právní význam dovolatelka přisuzuje rovněž posouzení toho, zda bylo možno vyčlenit smlouvu o převodu zatímních listů z dohody o narovnání. Není-li tato dohoda způsobilá dosáhnout zániku pohledávky z titulu splacení emisního kursu upsaných akcií, když tuto pohledávku První telekomunikační a. s. vůbec „nevlastnila“, způsobuje neplatnost kterékoli její části v souladu s úmyslem stran podle dovolatelky nutně neplatnost celé dohody, a to i s přihlédnutím k argumentaci, zpochybňující dobrou víru účastníků dohody o narovnání.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího osudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
V projednávané věci se dovolatelka domáhá po Ing. M. Š. jako akcionáři splacení emisního kursu upsaných akcií. Jde tedy o věc, která se řídí ustanovením §9 odst. 3 písm. g) a §200e o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu proto má povahu usnesení, i když tak není označeno. Uvedený nedostatek však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá ani některý z důvodů zmatečnosti.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že navrhovatelka, i přes poučení, kterého se jí od soudu prvního stupně dostalo, nezměnila skutková tvrzení a nadále setrvala na tom, že zaplacení dlužné částky se domáhá vůči Ing. M. Š. jako hlavnímu dlužníkovi, ačkoli ten od 1. srpna 2000 dlužníkem být přestal a stal se ručitelem. K tomu pak odvolací soud dodal, že podle ustanovení §312 obch. zák. se na Ing. M. Š. jako na ručitele vztahují přiměřeně ustanovení §305 až 311 obch. zák., a i kdyby navrhovatelka změnila návrh a domáhala se zaplacení sporné částky do konkursní podstaty vůči Ing. M. Š. jako vůči ručiteli, musela by prokazovat splnění předpokladů podle ustanovení §306 odst. 1 obch. zák.
Z dokladů založených ve spisu však plyne, že dovolatelka při jednání před prvním rozsudkem soudu prvního stupně (č. l. 92) a znovu ve vyjádření učiněném k výzvě soudu po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 204) poukazovala na to, že skutkový stav věci, jak jej vylíčila (včetně údaje o tom, že žalovaný převedl zatímní list dohodou o narovnání) dovolují věc posoudit i z titulu ručení. Skutková tvrzení uplatněná dovolatelkou pak podle přesvědčení Nejvyššího soudu plně umožňují případné přiznání uplatněného nároku z titulu ručení dle §176 odst. 3 obch. zák. Opačný úsudek odvolacího soudu správný není.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení soudy obou stupňů (ve vazbě na závěry rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 47/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nepřehlédnou, že Ing. M. Š. v závěrečném návrhu před vyhlášením druhého rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 246) tvrdil, že mu pozdější úpadkyně postoupení pohledávky oznámila.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Vzhledem k době vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud věc projednal a rozhodl o ní podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. ledna 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu