ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4462.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4462/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky M. S. , zastoupené JUDr. Josefem Nováčkem, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, PSČ 377 01, za účasti V. V. , zastoupeného Mgr. Gabrielou Otras Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, PSČ 110 00, o určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti členem družstva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 75/2002, o dovolání V. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č. j. 18 Co 559/2009-242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. července 2009, č. j. 21 C 75/2002-213, určil, že zůstavitel S. N. (dále jen „zůstavitel“) byl ke dni své smrti, členem Bytového družstva Volánová (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že určil, „že zůstaviteli S. N. svědčila ke dni 17. března 1999 členská práva a povinnosti v Bytovém družstvu Volánová (dále jen „družstvo“), spojená s nájmem bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve 2. podlaží domu na adrese Na Volánové 691/15, Praha 6“ (první výrok), potvrdil výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (výrok druhý) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok třetí).
V. V. napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje přitom dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rozsahu, jímž je rozsudek odvolacího soudu napadán ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, je Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné rovněž odmítl.
Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že přestože je výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé formulován jako měnící, jde o rozhodnutí z věcného hlediska potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, neboť práva a povinnosti účastníků řízení byla soudy obou stupňů posouzena shodně (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, neboť závazný právní názor ohledně existence naléhavého právního zájmu navrhovatelky na požadovaném určení, vyslovený odvolacím soudem v rozsudku ze dne 29. září 2005, č. j. 64 Co 224/2005, 64 Co 225/2005-65, není dovoláním zpochybněn - viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z důvodů absence právní otázky zásadního významu není způsobilá založit přípustnost dovolání námitka, podle níž vypracování znaleckého posudku ohledně psychického stavu zůstavitele ke dni uzavření dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu na V. V. (6. května 1996) mělo následovat až po výslechu navržených svědků a nikoliv „již vyhotovený posudek po výslechu svědků dodatkovat“.
Podstata dovolací argumentace spočívá ve zpochybnění závěrů znaleckého posudku a jeho dodatku vypracovaných MUDr. Michalem Maršálkem, CSc., podle nichž zůstavitel trpěl již ke dni 6. května 1996 multiinfarktovou demencí, o něž odvolací soud (ale rovněž i soud prvního stupně) opřel svůj závěr, podle něhož dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu uzavřená mezi zůstavitelem (jako převodcem) a V. V. (jako nabyvatelem) uvedeného dne je dle §37 odst. 1 a §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, absolutně neplatná, neboť daná duševní porucha vylučovala svobodnou vůli zůstavitele při uzavírání dohody a podstatným způsobem snižovala jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti.
Námitkou, podle níž byl postup znalce při vypracování znaleckých posudků chybný, pročež dané posudky „obsahují těžké znalecké chyby a jsou nevěrohodné“, dovolatel brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009, jež jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc nezpůsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neshledal a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání V. V. bylo odmítnuto a navrhovatelce podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodu 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2011
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu