ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.829.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 829/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a/ JUDr. M. L., LL. M., jako správce konkursní podstaty úpadkyně SKYWALKER, s. r. o., identifikační číslo osoby 25780590 a b/ České republiky - České správy sociálního zabezpečení , se sídlem v Praze 5, Křížová 25, PSČ 225 08, identifikační číslo osoby 00006963, proti žalovanému Ing. L. S. , o určení neúčinnosti právních úkonů a o zaplacení částky 1,251.350,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 14 C 153/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2009, č. j. 18 Co 536/2008-173, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 28. března 2008, č. j. 14 C 153/2006-122, zamítl Okresní soud Plzeň - město (mimo jiné) návrh žalobce a/, aby do řízení přistoupili jako další účastníci na straně žalobce DELFINN REAL ESTATE a. s., identifikační číslo 26152398 (dále jen „společnost D“) a MMB CZ, s. r. o., identifikační číslo 26707110 (dále jen „společnost M“).
V odůvodnění rozhodnutí - cituje ustanovení §92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - uvedl, že návrhu na přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalobce lze vyhovět jen tehdy, jestliže s tím navrhovaní účastníci souhlasí. Uvedená podmínka přitom v posuzované věci nebyla splněna. Společnost D na výzvu soudu, aby sdělila, zda s navrženým přistoupením do řízení souhlasí, nereagovala, společnost M pak (prostřednictvím „řádně zmocněného“ advokáta JUDr. M. G.) vyjádřila s přistoupením do řízení nesouhlas. K souhlasům, které žalobce předložil spolu s návrhem na přistoupení dalších účastníků do řízení, soud prvního stupně nepřihlížel, neboť nebylo prokázáno, že osoby, jež je měly jako zástupci označených společností podepsat (za společnost D tak učinil advokát JUDr. J. B., CSc. a za společnost M advokátka JUDr. S. P.), jsou oprávněny za tyto společnosti jednat v probíhajícím řízení (z plných mocí doložených žalobcem je zřejmé, že byly uděleny výslovně jen pro zastupování v konkursním řízení vedeném na majetek dlužnice SKYWALKER, s. r. o., nikoli též pro zastupování v řízení o odpůrčí žalobě).
K odvolání žalobce a/ Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (v části, v níž soud prvního stupně návrhu na přistoupení dalších účastníků na straně žalobce do řízení nevyhověl).
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že navržené společnosti nevyjádřily souhlas s přistoupením do řízení, dodávaje, že v průběhu odvolacího řízení sdělil také žalobcem označený zástupce společnosti D (JUDr. J. B., CSc.) soudu, že tato společnost - vzhledem k tomu, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24. dubna 2007 postoupila svou pohledávku za úpadkyní společnosti VKW Group, s. r. o. - se svým vstupem do řízení jako další účastník na straně žalobce nesouhlasí.
K žalobcem uplatněné námitce věcné nepříslušnosti pak odvolací soud odkázal na pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2006, č. j. 12 Cmo 91/2006-64, uzavíraje, že tímto rozhodnutím byla v daném řízení vyřešena věcná příslušnost soudu (šlo o usnesení, kterým Vrchní soud v Praze jako odvolací soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze o nařízení předběžného opatření a věc postoupil Okresnímu soudu Plzeň - město jako soudu věcně příslušnému).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce a/ dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tedy že a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b/ napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud potud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc postoupil soudu „věcně a místně“ příslušnému (kterým je dle názoru dovolatele Městský soud v Praze).
Podle dovolatele je řízení postiženo vadou ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. proto, že o návrhu na přistoupení dalších účastníků do řízení rozhodovaly věcně nepříslušné soudy; v projednávané věci jde o spor z odpůrčí žaloby podle ustanovení §16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, k jehož projednání a rozhodnutí je v prvním stupni dána věcná příslušnost krajského soudu. Odvolací soud nicméně i přesto „zcela nepochopitelně stále odmítá fakt, že je soudem k projednání a rozhodnutí této věci věcně i místně nepříslušným“, čímž podle dovolatele zatěžuje řízení „trvalou vadou s následky pro celé řízení“.
V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak dovolatel zpochybňuje správnost závěru soudů nižších stupňů o tom, že osoby, jejichž přistoupení do řízení jako dalších účastníků na straně žalobce navrhl, s tím nevyslovily souhlas. Společnost M tak (podle dovolatele) učinila prostřednictvím svého zástupce JUDr. S. P. již při podání návrhu na přistoupení dalších účastníků do řízení, přičemž soudu prvního stupně nic nebránilo v tom, aby o vstupu společnosti M do řízení rozhodl na základě tohoto „původního“ souhlasu. Ve vztahu ke společnosti D měl odvolací soud - v situaci, kdy mu tato společnost k výzvě, zda souhlasí se svým vstupem do řízení, sdělila, že pohledávku za úpadkyní postoupila třetí osobě - učinit dotaz „novému právnímu nástupci původního věřitele (…) a teprve na základě této odpovědi mohl ve věci řádně rozhodnout“.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., není však důvodné.
Především je třeba zdůraznit, že řízení není zatíženo vadou namítanou dovolatelem, tedy tím, že by ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o určení věcné příslušnosti v projednávané věci je konečné a nelze je napadnout opravným prostředkem. Stejně jako usnesení vydané podle ustanovení §104a o. s. ř. (srov. §104a odst. 7 o. s. ř.) je i rozhodnutí o věcné příslušnosti vydané odvolacím soudem podle §226 odst. 2 o. s. ř. závazné pro účastníky řízení a pro soud. To znamená, že po určení věcné příslušnosti nemůže být v projednávané věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena; to platí nejen pro řízení u soudu prvního stupně, ale také pro odvolací nebo dovolací řízení. Srov. obdobně ve vztahu k rozhodnutí podle §226 odst. 2 o. s. ř. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, které se týkalo téhož dovolatele a které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu)
Dovolací důvod dle 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tedy zjevně dán není.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud se dále - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Žalobce má - jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající sporné řízení (a o takové řízení jde i v posuzovaném případě) - mimo jiné procesní právo navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník. Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Návrhu na přistoupení dalšího žalobce do řízení soud může, jak se podává z citovaného ustanovení, vyhovět jen tehdy, vysloví-li s tím další žalobce souhlas. Naplnění uvedeného předpokladu přitom soud posuzuje podle stavu řízení, jaký tu je v době, kdy o návrhu na přistoupení dalšího žalobce do řízení rozhoduje.
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že podle stavu řízení, jaký tu byl v době rozhodování (soudy nižších stupňů) o návrhu na přistoupení dalších účastníků na straně žalobce do řízení, podmínka, že osoby, které měly v řízení vystupovat na straně žalobce, se svým vstupem do řízení souhlasí, splněna nebyla. Společnost M prostřednictvím svého zástupce JUDr. M. G. výslovně prohlásila (srov. podání na č. l. 115 spisu), že s přistoupením do řízení nesouhlasí, společnost D pak osobně na výzvu soudů nižších stupňů ke sdělení svého stanoviska k návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení nereagovala, tedy jinak řečeno, souhlas se vstupem do řízení rovněž nevyslovila a neučinila tak ani prostřednictvím advokáta JUDr. J. B., CSc., který (bez zřetele k tomu, zda žalobcem předložená plná moc jej opravňovala zastupovat společnost D v daném řízení) v průběhu odvolacího řízení soudu sdělil (srov. podání ze dne 8. července 2009 na č. l. 171 spisu), že společnost D se vstupem do řízení nesouhlasí.
Neopodstatněnou, z pohledu věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, shledává Nejvyšší soud rovněž výhradu dovolatele, podle které měl odvolací soud v situaci, kdy zjistil, že společnost D postoupila svou pohledávku za úpadkyní třetí osobě, oslovit „nového právního nástupce původního věřitele“ a zjistit jeho stanovisko k podanému návrhu na přistoupení dalších účastníků do řízení. Potud dovolatel zjevně pomíjí, že právní nástupnictví v důsledku singulární sukcese, k níž došlo na straně toho, kdo má do řízení teprve přistoupit jako další účastník, se může projevit (za podmínek upravených v ustanovení §107a o. s. ř.) v okruhu účastníků řízení jen tehdy, jestliže soud návrhu na přistoupení dalšího účastníka pravomocně vyhoví a taková osoba se účastníkem řízení skutečně stane.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že podmínky ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. pro žalobcem navržené přistoupení dalších žalobců do řízení splněny nebyly.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno v souladu se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (řízení před soudem prvního stupně nebylo doposud skončeno).
Pro dovolací řízení v této věci byl rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007. Je tomu tak proto, že jde o spor vyvolaný konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, konkrétně o odpůrčí žalobu podle §16 uvedeného zákona (srov. k tomu stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na tom nic nemění skutečnost, že se zřetelem k závaznému soudnímu rozhodnutí o věcné příslušnosti je věc projednávána u jiného soudu prvního stupně, než který je k rozhodování o tomto typu sporů povolán zákonem. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro spory vyvolané konkursem podle zákona č. 328/1991 Sb. pak plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu