ECLI:CZ:NS:2011:29.NSCR.11.2009.1
KSUL 43 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 11/2009-B-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka Z. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, PSČ 400 01, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS XY, o návrhu dlužníka na povolení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2008, KSUL 43 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
I. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2008, KSUL 43 INS XY, 1 VSPH XY, se zamítá v rozsahu, v němž odvolací soud tímto usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 2. října 2008, č. j. KSUL 43 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek dlužníka MVDr. Zbyňka Vocilky (bod I. výroku), odmítl dlužníkův návrh na povolení oddlužení (bod II. výroku), insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Moniku Bakešovou (bod III. výroku), určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku (bod IV. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod V. výroku) a rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod VI. výroku).
Ohledně výroku o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení vyšel insolvenční soud z toho, že dlužník sice není podnikatelem, jeho dluhy však mají původ v předcházející podnikatelské činnosti dlužníka (což měl za doložené kopií zápisu z přezkumného jednání v konkursní věci dlužníka vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 K XY, vycházeje současně z toho, že konkursní řízení skončilo 17. prosince 2007).
Insolvenční soud uvedl, že podmínku, že institut oddlužení přichází ve smyslu ustanovení §389 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v úvahu pouze v případě dlužníka, který není podnikatelem, je nutno vykládat (v souladu s judikaturou) jednak tak, že dlužník nesmí v době podání návrhu být zapsán v živnostenském (nebo jiném obdobném) rejstříku, jednak tak, že oddlužením nemohou být řešeny dluhy, které mají svůj původ v podnikání dlužníka.
Vládní návrh insolvenčního zákona sice původně počítal s možností oddlužení i pro drobné podnikatele, totiž pro „dlužníka, fyzickou osobu, která jako podnikatel nemá pracovněprávní závazky a nemá více než 20 věřitelů“ (pokračoval insolvenční soud), avšak v průběhu projednání této zákonné předlohy v Poslanecké sněmovně byla navržená koncepce opuštěna ve prospěch řešení, podle kterého může návrh na povolení oddlužení podat pouze dlužník, který podnikatelem není. V souladu s dosavadní judikaturou obecných soudů převládá názor, že zákonodárce tím zcela zřetelně projevil úmysl vymezit institut oddlužení jako způsob řešení úpadku, jenž zásadně není určen k vypořádání podnikatelských závazků.
S ohledem na skutečnost, že činnost podnikatele předpokládá určitou profesionální úroveň a odbornost, musí být (podnikatel) schopen vypořádat se s případnými důsledky podnikatelského rizika, odhadnout zejména vývoj potřeb a podmínek pro jejich uspokojení a čelit tak nebezpečí, že při svém podnikání nedosáhne očekávaných výsledků, zejména zisku. Odlišně od řešení úpadku formou oddlužení, jež je sociálně ospravedlnitelné zejména u rodin neuváženě nakupujících, je podnikatel v jiném postavení, tudíž nelze v případě neúspěchu podnikání bez souhlasu věřitelů uspokojit pohledávky vzniklé z podnikatelské činnosti v nižším rozsahu, než na jaký mají nárok.
Jakkoli obsah podmínky přípustnosti oddlužení definovaný v §389 odst. 1 insolvenčního zákona slovním spojením „dlužník, který není podnikatelem“, není v insolvenčním zákoně dále vyložen, účelu této úpravy odpovídá výklad, podle nějž se může oddlužení úspěšně domáhat jen taková fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele, a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání. Řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením je tedy zapovězeno jak dlužníku, na nějž se podle norem hmotného práva stále pohlíží jako na podnikatele (srov. např. §2 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“), a to i pokud v době podání návrhu na povolení oddlužení již fakticky nepodniká a ani nemá žádné dluhy z podnikání, tak dlužníku, který již svou podnikatelskou činnost formálně ukončil (např. tím, že živnostenský úřad na jeho žádost zrušil živnostenské oprávnění postupem dle §58 odst. zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání /živnostenského zákona/, nebo že jeho živnostenské oprávnění zaniklo), má však dluhy z podnikání, dodal insolvenční soud. Oddlužení tedy v tomto případě není přípustné.
Výrok o prohlášení konkursu je v souladu ustanovením §396 odst. 1 insolvenčního zákona a výrok o nepatrném konkursu odpovídá ustanovení §314 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, uzavřel insolvenční soud.
K odvolání dlužníka, jež směřovalo proti výroku o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a proti akcesorickému výroku o prohlášení konkursu a o tom, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, odvolací soud usnesením ze dne 15. prosince 2008, KSUL 43 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud poukázal na to, že závěr, jímž insolvenční soud odůvodnil výrok o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, vychází z argumentace, kterou k výkladu podmínky přípustnosti oddlužení stanovené v §389 odst. 1 insolvenčního zákona sám opakovaně užil (potud příkladmo poukázal na usnesení ze dne 6. června 2008, č. j. KSPL 27 INS XY, 1 VSPH XY), s tím, že k této argumentaci se přihlašuje i v tomto rozhodnutí.
Odvolací soud vyslovil přesvědčení, že prosadilo-li se při projednání vládního návrhu insolvenčního zákona oproti původní zákonné předloze takové řešení, podle kterého může návrh na povolení oddlužení podat pouze dlužník, který podnikatelem není, zákonodárce tím zřetelně projevil úmysl vymezit institut oddlužení jako způsob řešení úpadku, jenž zásadně (tedy ani v omezeném rozsahu) není určen k vypořádání podnikatelských závazků.
Činnost podnikatele předpokládá určitou jeho zdatnost a profesionální úroveň, a tomu odpovídá i úprava obchodních závazkových vztahů, jež vychází z toho, že obchodník nese plně podnikatelské riziko, s jehož důsledky musí být také připraven se vypořádat. Tato specifika podnikatelské činnosti se logicky projevují i v úvaze, že v případě neúspěchu podnikání, jež vedlo k podnikatelově úpadkové situaci, nemůže být věřitelům závazků vzniklých z podnikatelské činnosti vnuceno bez jejich souhlasu vypořádání, jež by znamenalo uspokojení jejich pohledávek v podstatně nižším rozsahu, než na jaký mají nárok, jak je tomu právě u oddlužení.
Sanační řešení úpadkové situace podnikatele (fyzické či právnické osoby) nabízí institut reorganizace, jež je založena na věřitelském konsensu. Ta je v případě tzv. předjednané reorganizace za podmínek stanovených v 148 odst. 2 insolvenčního zákona (je-li dlužníkem navržena spolu s insolvenčním návrhem na základě reorganizačního plánu přijatého všemi skupinami věřitelů) v zásadě přístupná i pro dlužníky, kteří jinak nesplňují obecné podmínky přípustnosti reorganizace stanovené v §316 insolvenčního zákona, a může tak představovat způsob řešení úpadku či hrozícího úpadku i pro ty dlužníky, kteří nesplňují podmínky pro povolení oddlužení.
Proto je nutno - vzhledem k účelu sledovanému touto úpravou (k záměru zákonodárce) - vykládat obsah podmínky přípustnosti oddlužení definovaný v §389 odst. 1 insolvenčního zákona tak, že oddlužení se může úspěšně domáhat jen taková fyzická či právnická osoba, která v době podání návrhu na povolení oddlužení není zákonem považována za podnikatele (na niž se podle norem hmotného práva nepohlíží jako na podnikatele), a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání. Takovými dluhy je třeba rozumět i ty závazky z podnikání, jež dlužník nenabyl vlastní podnikatelskou činností. Nepřípustným je proto oddlužení i v případě dlužníka, který podnikatelem není ani jím nikdy nebyl, leč má dluhy z podnikání jiné osoby, jež nabyl na základě svého dispozitivního právního úkonu (např. jím uzavřené smlouvy o prodeji podniku), jímž se dobrovolně ocitl v postavení osoby, jež má dluhy z podnikání, a nese tak všechna rizika z toho plynoucí, včetně nepřípustnosti oddlužení. Takové důsledky by zřejmě nebylo možno dovodit jen ve vztahu k závazkům z podnikání, jež dlužník nabyl děděním, uzavřel odvolací soud.
V daném případě - pokračoval odvolací soud - z návrhu na povolení oddlužení a jeho příloh, včetně seznamu závazků dlužníka, a z následných doplnění tohoto návrhu vyplývá, že ačkoli již dlužník není podnikatelem (jeho živnostenská oprávnění byla před podáním návrhu - v dubnu roku 2008 - zrušena), závazky, jež v seznamu uvedl, představují závazky vzešlé z jeho předchozí podnikatelské činnosti, když takto je dlužník v doplňujícím podání ze dne 31. srpna 2008 také sám výslovně označil.
Jelikož tato skutková zjištění insolvenčního soudu dlužník v odvolání nikterak nezpochybnil, nelze na základě shora uvedených úvah dospět k jinému závěru, než že ve smyslu §389 odst. 1 insolvenčního zákona, jejž odvolací soud neshledal být v rozporu s předpisem vyšší právní síly, dlužník není osobou, jež by byla oprávněna domáhat se řešení svého úpadku oddlužením. Insolvenční soud proto postupoval správně, když za dané situace odmítl dlužníkův návrh na povolení oddlužení dle §390 odst. 3 insolvenčního zákona.
Protože se zamítnutím návrhu na povolení oddlužení je dle §396 odst. 1 insolvenčního zákona vždy spojeno rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem, odvolací soud potvrdil předmětné usnesení jako věcně správné i ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a s odkazem na ustanovení §314 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona též ve výroku o tom, že konkurs bude projednáván jako nepatrný .
Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu 27. února 2009 dovolání, jež má za přípustné dle §239 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a dle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky, zda se může oddlužit fyzická osoba, která není podnikatelem, ale která má dluhy z podnikání.
Dovolatel poukazuje na to, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nepochybně vycházejí ze stanoviska č. 2/2008 stálé expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo zřízené 19. prosince 2007 ministrem spravedlnosti (jde o výkladové stanovisko ze dne 3. června 2008, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti).
Přitom míní, že soudy vyplňováním mezer v zákoně přesahují a nesprávně interpretují úmysl zákonodárce, když ze skutečnosti, že nakonec byla opuštěna koncepce poskytnutí možnosti oddlužení i pro „malé“ podnikatele, nelze dovozovat, že by měla být vzata možnost oddlužit se i „nepodnikatelům s dluhy z podnikání“. V této souvislosti dovolatel poukazuje na to, že ani podle zmíněného stanoviska není vyloučena možnost insolvenčního soudu přihlédnout v konkrétní věci k tomu, že dluhy z podnikání jsou nepatrné, přičemž odkazem na ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. pravděpodobně nebyla míněna vazba na částku 2.000,- Kč.
Dovolatel má za to, že může-li soud přimhouřit oči nad některými dluhy z podnikání výše uvedeným způsobem, měl by zohlednit i dobu, ve které dluhy vznikly. Dovolatel začal podnikat v roce 1993 a předchozí konkursní řízení (sp. zn. 44 K XY) bylo zahájeno v roce 2003; jde tedy o dluhy z podnikání, které vznikly před rokem 2003, tedy dříve, než se začalo uvažovat o možnosti oddlužení u fyzických osob.
Podle dovolatele je nutno samozřejmě rozlišovat mezi dluhy z podnikání, které by si za současné situace chtěly smazat fyzické osoby, které ukončí podnikání, tím, že by jim automaticky byla dána možnost oddlužení a zajisté by tím sledovaly nepoctivý záměr, protože již v době vzniku dluhů by mohly počítat s tím, že využijí možnosti oddlužení a mezi dluhy z podnikání, které vznikly mnohem dříve (částečně i vlivem nezkušenosti tehdejších podnikatelů), jejichž částečným zánikem by se takovým osobám podařilo začít nový život bez dluhů, tak jak je tato možnost dána „nepodnikatelům“.
Výklad, jímž je „individuálnímu podnikateli“ (který na rozdíl od právnické osoby, jež po ukončení konkursu zanikne, ponese své dluhy dále) odepřena podpora insolvenčního zákona, má dovolatel za diskriminační, nastavující ničím neodůvodněnou nerovnost. Dovozuje, že potud jde o rozpor s článkem 1 a 3 a článkem 37 Listiny základních práv a svobod.
Tvrzení soudů, podle kterého věřitelům závazků vzniklých z podnikatelské činnosti nemůže být vnuceno bez jejich souhlasu vypořádání, při kterém by dosáhli pouze omezeného uspokojení, je podle dovolatele v rozporu s tvrzením o podnikatelském riziku (všichni podnikatelé podstupují riziko, že jim nemusí být uspokojeny všechny pohledávky).
V tomto případě pak jde o dluhy z podnikání, které jsou z velké části staršího data, a věřitelé, kteří je odepsali, by obdrželi při oddlužení minimálně 30 % pohledávek.
To lze podle dovolatele dokumentovat i tím, že do řízení se se svými pohledávkami přihlásili pouze tři věřitelé (kromě finančního úřadu a okresní správy sociálního zabezpečení je jediným podnikatelským partnerem společnost PETRONEX s. r. o.).
Dovolatel dále poukazuje na to, že jemu, jenž má několik starých dluhů z podnikání, oddlužení povoleno nebylo, soudy však povolují oddlužení i osobám, které jsou podnikateli (insolvenční spisy, v nichž se tak mělo stát, navrhl dovolatel k důkazu podáním z 5. března 2009). Z toho usuzuje, že soudům činí výklad pojmu „dlužník, který není podnikatelem“, problémy.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení (15. prosince 2008) se rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 30. června 2009) podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Insolvenční zákon je na danou věc uplatnitelný ve znění účinném do 31. prosince 2008 (tj. naposledy ve znění zákona č. 362/2007 Sb.).
Proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu (tedy pokud odvolací soud svým usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu i v dalších /navazujících/ výrocích), není dovolání přípustné ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř., ani podle jiných ustanovení občanského soudního řádu. Ve vztahu k aplikaci §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tomu tak již proto, že dovolatel v tomto rozsahu žádnou otázku zásadního právního významu neotevírá (dovolací argumenty se pojí se zpochybněním předpokladů pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení). Nejvyšší soud proto potud dovolání bez dalšího odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Skutečnost, že usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může být (v podobě závislého výroku) zrušeno (a to i tehdy, nebylo-li vůbec napadeno opravným prostředkem) v důsledku úspěšně podaného opravného prostředku proti usnesení o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, přitom nemá žádného vlivu na závěr, že argumenty, jimiž lze účinně brojit proti usnesení o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, nezakládají samy o sobě zásadní právní význam rozhodnutí o prohlášení konkursu.
V rozsahu, v němž je dovolání přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř., neshledal Nejvyšší soud důvod je odmítnout (jako bezpředmětné) ani s přihlédnutím k faktu, že insolvenční soud usnesením vydaným již 21. ledna 2009 (tedy ještě před podáním dovolání v této věci), č. j. KSUL 43 INS XY, jež mělo nabýt právní moci 12. února 2009, zrušil konkurs na majetek dlužníka podle §308 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, čímž insolvenční řízení skončilo (§309 insolvenčního zákona).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §389 odst. 1 insolvenčního zákona dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.
Dle ustanovení §390 odst. 3 insolvenčního zákona návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že většinu otázek, k jejichž zodpovězení jej dovolatel v mezích uplatněného dovolacího soudu vybízí, ve své rozhodovací praxi již vyřešil.
Výklad spojení dlužník, „který není podnikatelem“, v §389 odst. 1 insolvenčního zákona podal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 79/2009“), v němž současně také uzavřel, že návrh na povolení oddlužení podaný dlužníkem, jenž nesplňuje podmínku formulovanou v §389 odst. 1 insolvenčního zákona, je nutno odmítnout podle §390 odst. 3 insolvenčního zákona. Toto rozhodnutí (z nějž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi nadále vychází, na něž v podrobnostech odkazuje a jehož závěry lze již mít za judikatorně ustálené) je veřejnosti k dispozici (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
V R 79/2009 Nejvyšší soud uzavřel, že dlužníkem, „který není podnikatelem“, se ve smyslu ustanovení §389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.
Tamtéž dodal, že to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k:
1/ době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání,
2/ době ukončení dlužníkova podnikání,
3/ četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání,
4/ výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a
5/ tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.
V usnesení ze dne 23. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 9/2009, Nejvyšší soud k řečenému dále doplnil, že podmínka, že dlužník nemá dluhy z podnikání, je pro účely posouzení, zda návrh na povolení oddlužení podala k tomu oprávněná osoba (ve smyslu §389 odst. 1 a §390 odst. 3 insolvenčního zákona), splněna i tehdy, jestliže návrh na povolení oddlužení podal dlužník, který nebyl a není podnikatelem a který svým majetkem pouze zajistil (např. jako směnečný rukojmí) dluh jiné osoby z jejího podnikání.
V usnesení ze dne 31. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, Nejvyšší soud rovněž k danému tématu dodal, že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů (srov. §261 a §262 obch. zák.), např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel (např. nároky vůči dlužníku vzešlé z kupní smlouvy, kterou uzavřel jako podnikatel ve smyslu ustanovení §612 a násl zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání.
Tamtéž vysvětlil, že schválení oddlužení (v poměrech této věci jeho povolení) nebude bránit zjištění, že dlužník (jenž již není podnikatelem) sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků (§104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), ale jeho věřitel nedbal ochrany svých práv a tomuto dluhu odpovídající pohledávku nepřihlásil v propadné lhůtě určené rozhodnutím o úpadku do insolvenčního řízení (takže oddlužení se dluhů z podnikání již nemůže týkat), a že nebude vyloučeno schválit oddlužení (v poměrech této věci je povolit) ani tehdy, vyjde-li najevo, že dlužník sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků (§104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), přičemž jeho věřitel tomu odpovídající pohledávku do insolvenčního řízení řádně přihlásil, svou pohledávku (již odpovídá dluh, který z dlužníkova podnikání nevzešel) však do insolvenčního řízení nepřihlásil jiný dlužníkův věřitel a v důsledku toho povede schválené uspokojení k plnému uspokojení přihlášených věřitelů. V takovém případě totiž důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno (aby nedocházelo k přenášení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na dlužníkovy věřitele), logicky odpadá.
S takto poměřovanými judikatorními závěry je napadené rozhodnutí v souladu.
Odkazuje-li dovolatel na řízení, v nichž soudy měly připustit oddlužení podnikatele, pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že rozdíly v postupech insolvenčních soudů měly být (v poměrech Nejvyššího soudu byly) sjednoceny prostřednictvím závěrů obsažených v jím označených rozhodnutích. Případná nesprávná praxe insolvenčních soudů v některých případech není důvodem, pro který by měl Nejvyšší soud změnit rozhodovací praxi ustavenou výše popsaným způsobem, ani důvodem pro který by měl dovolatel uspět s dovoláním podaným v této věci.
Výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu nebyly vypořádány jen ty dovolatelovy námitky, podle nichž:
1/ Pro posouzení přípustnosti oddlužení ve vazbě na dluhy z podnikání je významné, že dluhy vznikly v době, kdy dlužníci nemohli pomýšlet na oddlužení.
2/ Výklad podaný soudy nižších stupňů je pro fyzické osoby z dluhy z podnikání diskriminační v poměru k právnickým osobám s dluhy z podnikání.
K těmto dovolacím argumentům uvádí Nejvyšší soud následující:
Ad 1/
Již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 20/2009, citovaném výše, Nejvyšší soud uvedl, že pro posouzení, zda jde o dluhy vzešlé z dlužníkova podnikání, není rozhodné, že tyto dluhy vyšly najevo až poté, co dlužník přestal být podle zákona pokládán za podnikatele, nebo dokonce, že až poté, co dlužník přestal být podle zákona pokládán za podnikatele, tyto dluhy vznikly (tak, že dlužník byl až poté penalizován za porušení povinností, které měl jako podnikatel dodržovat).
Obráceně pak platí, že na podmínku, podle které nemůže být režimu oddlužení podroben dlužník, který sice podnikání ukončil, ale stále má dluhy z podnikání, nelze rezignovat jen proto, že šlo o dluhy vzešlé z dlužníkova podnikání před 1. lednem 2008 (kdy nabyl účinnosti insolvenční zákon). To platí tím více, že ani před 1. lednem 2008 neumožňoval tehdy platný zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) dlužníku - fyzické osobě oddlužit se jinak, než dohodou s věřiteli, jež se realizovala prostřednictvím institutu vyrovnání (§46 a násl. ZKV), případně (v rámci konkursu) prostřednictvím institutu nuceného vyrovnání (§34 a násl. ZKV).
Ad 2/
Tato argumentace není přiléhavá. Insolvenční zákon nečiní z hlediska možných způsobů řešení dlužníkova úpadku sanačním způsobem (reorganizací nebo oddlužením) rozdílu mezi právnickými osobami na straně jedné a fyzickými osobami na straně druhé. Příslušné členění vychází jen z toho, zda jde o dlužníka (lhostejno, zda fyzickou nebo právnickou osobu), který je podnikatelem, na straně jedné (reorganizace dle §316 insolvenčního zákona) nebo o dlužníka (lhostejno, zda fyzickou nebo právnickou osobu), který není podnikatelem (v tom smyslu, že nemá ani dluhy z podnikání) na straně druhé (oddlužení dle §389 odst. 1 insolvenčního zákona). Rovného zacházení se přitom takto rozděleným právnickým a fyzickým osobám dostává jak při reorganizaci (není-li dlužník podnikatelem, nemůže uspět s návrhem na povolení reorganizace bez zřetele k tomu, zda jde o osobu fyzickou nebo právnickou), tak při oddlužení (je-li dlužník podnikatelem nebo má-li dlužník, který již není podnikatelem, dluhy z podnikání, nemůže uspět s návrhem na povolení oddlužení, bez zřetele k tomu, zda jde o osobu fyzickou nebo právnickou).
Diskriminaci v podobě nerovného zacházení nelze spatřovat ani v tom, že právnická osoba, která prošla konkursem, již po svém zániku (zpravidla výmazem z obchodního rejstříku) nenese další odpovědnost za dluhy vzešlé z jejího podnikání. Dovolatel v daném kontextu ve vztahu k zániku právnické osoby nepřiměřeně zdůrazňuje to, co je vlastní již jejímu vzniku; totiž že vedle fyzických osob jde o druhou (umělou) formu právní osobnosti (subjektivity), které se přiznává samostatná způsobilost být nositelem subjektivních práv a povinností (srov. např. Madar, Z. a kol.: Slovník českého práva. II. díl. LINDE Praha a. s. Právnické a ekonomické nakladatelství Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 1995, str. 826). Právnická osoba, která zaniká bez právního nástupce, vskutku již po svém zániku nenese odpovědnost za (veškeré) své dluhy. Totéž ovšem platí i pro fyzickou osobu; ani fyzická osoba, která „zaniká“ bez právního nástupce, již po svém „zániku“ nenese odpovědnost za (veškeré) své dluhy. Rozdíl (daný povahou věci a tedy zjevně nediskriminační) tkví jen v tom, že právnická osoba podle českého práva vzniká (a způsobilost mít práva a povinnosti /právní subjektivitu/ nabývá) dnem, ke kterému je zapsána do obchodního nebo do jiného zákonem určeného rejstříku, pokud nestanoví zvláštní zákon její vznik jinak (§19 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §19a odst. 2 obč. zák.), kdežto způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (§7 odst. 1 věta první obč. zák.) a v tom, že právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku nebo v jiném zákonem určeném rejstříku podle českého práva zaniká (a způsobilosti mít práva a povinnosti /právní subjektivitu/ pozbývá) dnem výmazu z tohoto rejstříku, pokud zvláštní zákony nestanoví jinak (§20a odst. 2 obč. zák.), kdežto způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti zaniká smrtí (§7 odst. 2 věta první obč. zák.).
Dovolání tudíž ani v tomto směru není opodstatněné.
Pro úplnost zbývá dodat, že dovolateli v intencích závěrů citovaných výše především z R 79/2009 zůstává do budoucna zachována možnost (v případě, že se rozhodne znovu podat insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení) předejít odmítnutí oddlužení tím, že si u těch věřitelů, kteří vůči němu mají pohledávky odpovídající jeho dluhům z podnikání, předem zajistí (a insolvenčnímu soudu s podaným insolvenčním návrhem doloží) souhlas s tím, že jejich pohledávka bude podrobena režimu oddlužení, bez zřetele k tomu, že jde o dovolatelův dluh z podnikání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl jako neopodstatněné. (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). v rozsahu, v němž směřovalo proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu