ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1049.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1049/2011 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 6 To 252/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 129/2010, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 6 To 252/2011, zrušuje.
Podle §265k odst. 2 věta první tr. ř. se současně zrušují další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 1 T 129/2010, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), v rozsudku nesprávně uvedeno trestního zákona, kterého se dopustil tím, že „ dne 6. 6. 2010 v přesně nezjištěné době mezi 00:17:26 hodinou a 3:01 hodinou v H., okres K., na ulici A. D., v podnapilém stavu, využil pozdní noční hodiny a podnapilosti M. K., a také jejího slabšího zraku, kdy během při jednání s M. K. odcizil ze zadní kapsy její mobilní telefon značky Siemens CF 62, v hodnotě 300,- Kč, kterým mu poškozená následně vytrhla z ruky, vytrhnutí bylo tak intenzivní, že jí zůstal v ruce pouze zadní kryt mobilního telefonu, mobilní telefon si obžalovaný ponechal pro vlastní potřebu, případného prodeje “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži v neprospěch obviněného odvolání, a to do výroku o vině a trestu, o němž rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 6 To 252/2011 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. obviněnému M. K. uložil za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a sbíhající přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznám vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 6. 2010, č. j. 1 T 74/2010-39, který mu byl doručen dne 29. 6. 2010, podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 6. 2010, č. j. 1 T 74/2010-39, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V podaném odvolání státní zástupce zejména namítl, že podle učiněných zjištění byl obviněný v minulosti opakovaně trestán pro majetkovou trestnou činnost, mimo jiné byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 8. 2008 sp. zn. 1 T 119/2007, uznán vinným spácháním trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody. S ohledem na to mělo být podle státního zástupce jednání obviněného posouzeno nejen jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ale i jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Krajský soud k odvolání státního zástupce uvedl, že se s jeho argumenty nelze ztotožnit. Nijak sice nezpochybnil existenci dřívějšího odsouzení obviněného, nicméně doplnil, že trestní stíhání bylo zahájeno pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, bez odkazu na některé předchozí odsouzení obviněného. Tato skutečnost se tak nestala součástí popisu skutku, a to ani v podané obžalobě, přičemž uzavřel, že ji již nelze doplnit.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného , a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že s uvedeným postupem odvolacího soudu nelze souhlasit. Je zřejmé, že v rámci dříve vedeného trestního stíhání včetně podané obžaloby bylo předmětné jednání obviněného kvalifikováno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž do popisu skutkového děje žádné údaje o pravomocných rozhodnutích o jeho předchozí trestné činnosti zahrnuty nebyly. Následně byl obviněný soudem prvního stupně po změně právního náhledu shledán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (v rozsudku Okresního soudu v Kroměříži nesprávně uvedeno podle trestního zákona), kterého se měl dopustit shora popsaným, byť poněkud kostrbatě formulovaným jednáním, jehož zřejmou podstatou však bylo odcizení mobilního telefonu poškozené. Současně je zřejmé, že soud prvního stupně v rámci (velmi stručného) odůvodnění výroku o trestu konstatoval i své zjištění týkající se recidivy obviněného. Nejvyšší státní zástupce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Požadavek §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti namítl, že již soud prvního stupně měl, zvažoval-li posouzení skutku jako přečin krádeže podle §205 tr. zákoníku, zohlednit i speciální recidivu obviněného (kterou popis skutkového děje uvedený v obžalobě nezdůrazňoval, neboť pro zde navrhovanou kvalifikaci to nebylo z pohledu výroku o vině podstatné), a to za současného doplnění takového údaje do popisu skutku. Jestliže tak soud prvního stupně neučinil, pochybil. Naznačenou vadu byl potom povinen k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného odstranit Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně. Pokud však dané učiněno nebylo a krajský soud akceptoval kvalifikaci jednání obviněného jako přečin krádeže pouze podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a nikoli i podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, a provedl z podnětu odvolání státního zástupce změnu rozsudku soudu prvního stupně toliko ve výroku o trestu, dopustil se nesprávného právního posouzení skutku.
V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 6 To 252/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému M. K. a právnímu zástupci obviněného. Obviněnému i jeho právnímu zástupci byl opis dovolání doručen dne 9. 8. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření obviněného či jeho právního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by byl deklarován záměr využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku – tedy otázku nesprávné právní kvalifikace a dále vadu jiného hmotně právního posouzení – která spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, s právní kvalifikací skutku přímo nesouvisející, ale významnou v posuzování jiné skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného právního odvětví). Tento dovolací důvod tedy neumožňuje napadnout postup podle procesních předpisů, ale je zaměřen výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Nejvyšší soud shledal dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, v rámci nichž namítá, že při posouzení skutku jako přečinu krádeže podle §205 tr. zákoníku měla být zohledněna i speciální recidiva obviněného, a to za současného doplnění takového údaje do popisu skutku, nejen podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale shledal je též opodstatněnými.
V ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. je promítnuta jedna z hlavním zásah trestního řízení, a to zásada obžalovací, kdy je zde řečeno, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu . Současně podle odst. 3 §220 tr. ř. není soud právním posouzením skutku v obžalobě vázán .
Trestní stíhání před soudem je možné jen na podkladě obžaloby, kterou podává a před soudem zastupuje státní zástupce (§180 odst. 1 tr. ř.). Obžaloba tím stanoví obsah a rozsah soudního rozhodování, protože vymezuje předmět soudního rozhodnutí, a to osobou obžalovaného a stíhaným skutkem, který je obžalovanému kladen za vinu.
Povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je pak důsledkem uplatnění obžalovací zásady . Zároveň je tím formulován požadavek zachovat totožnost skutku , protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě. Soud tyto meze nesmí překročit. Rozhodne-li soud o skutku, pro který nebyl obžalovaný stíhán obžalobou, poruší zákon v ustanoveních §2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. ř. (R 18/1966-I.), což je vadou rozsudku ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a důvodem k jeho zrušení v odvolacím řízení. Stejným způsobem se uplatní totožnost mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1, odst. 5 tr. ř.) a skutkem, pro který byla podána obžaloba (§176 odst. 2 tr. ř.) – srov. PR 5/1995, str. 195. Pokud jde o vlastní skutek, o němž může soud rozhodnout v hlavním líčení, určující je jeho vymezení v žalobním návrhu . Žalobní návrh je obligatorní obsahovou náležitostí podané obžaloby [§177 písm. c) tr. ř.] a skutek v něm musí být přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby [viz blíže vysvětlivky k §177 písm. c) tr. ř.]. Pro zachování totožnosti skutku z hlediska soudního rozhodnutí by nestačilo, aby byl skutek takto popsán pouze v odůvodnění obžaloby.
Vymezení pojmu skutek ponechává zákon teorii trestního práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu nelze dát obecně platnou směrnici, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, ale bude nutné zkoumat tuto otázku vždy podle individuálních okolností každého případu zvlášť. V obecné rovině se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (srov. ÚS 21/2002-u).
Protože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele (obžalovaného) a následkem, který tím byl způsoben , z významu jednání a následku pro podstatu skutku vyplývá i jejich význam pro řešení otázky totožnosti skutku. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení. O totožnosti skutku však mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové (i když takové, které mají právní význam), nikoli samotné závěry právní (viz též §220 odst. 3 tr. ř.). Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu [§120 odst. 3, §134 odst. 1 písm. c), §138 tr. ř.]. Podobně jako u obžaloby nelze vycházet jen z odůvodnění soudního rozhodnutí, ale rozhodující je vždy vymezení skutku ve výrokové části (v tzv. skutkové větě – srov. R 43/1994-I.). Pochybnosti o zachování totožnosti rovněž nebudou, jestliže při uvedené úplné shodě ve skutkových okolnostech je odchylné toliko právní posouzení skutku (viz dále vysvětlivky k §220 odst. 3 tr. ř.). Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi , přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1962, R 19/1964, R 9/1972 v odůvodnění, R 64/1973, R 24/1981-II. a ÚS 21/2002-u).
Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obžalovaného) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Tak na podstatě skutku nic nezmění např. upřesnění data spáchání trestného činu oproti obžalobě nebo upřesnění způsobu provedení činu. Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě, které se vztahují k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání nebo následku.
Zatímco vymezením skutku v žalobním návrhu je soud vázán, jeho právní kvalifikace jako trestného činu v obžalobě není pro soud závazná . Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou. Není přitom rozhodné, zda je důvodem odchylného posouzení chybné právní posouzení skutku v obžalobě nebo až změna vyplývající z výsledků hlavního líčení. Soud může posoudit zažalovaný skutek jako jiný trestný čin , než jaký v něm spatřovala obžaloba , nebo u něj může použít jinou trestní sazbu (nižší i vyšší, včetně trestní sazby pro zvlášť nebezpečného recidivistu a pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení), anebo lze skutek posoudit v jednočinném souběhu jako další trestný čin (srov. R 50/1981 a B 1/1977-1), či oproti obžalobě vypustit některou právní kvalifikaci téhož skutku (srov. R 34/1977, SR 49/2000). Změny v právní kvalifikaci mohou souviset se změnami skutkových zjištění v hlavním líčení oproti obžalobě v rámci zachování totožnosti žalovaného skutku . Soud je totiž povinen vyčerpat celý skutek, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a přihlížet přitom i k případným změnám, k nimž došlo v hlavním líčení (R 41/1972 a ÚS 21/2002-u) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha C. H. Beck 2008, str. 1741 – 1751.
S ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu a výše uvedené teoretické závěry je třeba dát za pravdu nejvyššímu státnímu zástupci v tom, že pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.
V projednávaném případě byla obžaloba podána pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně však jednání obviněného posoudil jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a současně obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro jednání, v němž byl spatřován trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Jestliže v rámci dříve vedeného trestního stíhání a podané obžaloby bylo jednání obviněného kvalifikováno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, nebyly do popisu skutkového děje zahrnuty údaje o předchozí trestné činnosti obviněného, za niž byl odsouzen a potrestán v posledních třech letech. V rámci výroku o trestu sice okresní soud velmi stručně poukázal i na jím učiněná zjištění ve vztahu k recidivě obviněného (kdy byl obviněný konkrétně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 1 T 119/2007, mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a/, e/ tr. zák. a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, z jehož výkonu byl usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 40 Pp 703/2009, podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v délce 2 let), nicméně tyto závěry při změně právní kvalifikace nijak nezohlednil.
Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži odvoláním směřujícím proti výroku o vině a trestu, o němž následně rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, a to tak, že za současného zrušení trestního příkazu Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 1 T 74/2010, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného za uvedený přečin a za sbíhající se trestnou činnost z uvedeného trestního příkazu nově odsoudil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody.
Krajský soud v rámci odůvodnění uvedl, že „ argumentům státního zástupce nepřisvědčil. Trestní stíhání bylo zahájeno pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a tedy neobsahuje odkaz na předchozí odsouzení obžalovaného. Stejná situace je pak také v případě podané obžaloby. Odvolací soud je toho názoru, že odkaz na předchozí odsouzení obžalovaného, z něhož by vyplynula možnost posoudit jednání obžalovaného podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, je součástí popisu skutku. V daném případě tedy není od zahájení trestního stíhání takto skutek popsán a nemůže být tedy takto doplněn v odvolacím řízení ani v případě, že odvolání je podáno v neprospěch obžalovaného. Tento odkaz na předchozí odsouzení by musel být součástí popisu skutku od zahájení trestního stíhání “.
Tento závěr, že odkaz na předchozí odsouzení by musel být součástí popisu skutku od zahájení trestního stíhání, je však zcela nesprávný. Jednání obviněného stručně řečeno spočívalo v útoku proti mobilnímu telefonu poškozené. Vzniklým následkem zde bylo odcizení telefonu poškozené k její škodě. Jinak řečeno, i přestože soud prvního stupně posoudil jednání obviněného oproti podané obžalobě jako přečin krádeže podle §205 tr. zákoníku, byla zde ve vztahu k podané obžalobě nadále zachována totožnost skutku ve smyslu zmiňovaného §220 odst. 1 tr. ř. Jelikož obžaloba byla podána pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, nebyla z hlediska viny speciální recidiva obviněného (vztahující se ke spáchání trestného činu krádeže v posledních třech letech) podstatná, a popis skutkového děje uvedený v obžalobě ji tedy neobsahoval.
Byl-li však skutek posuzován jako přečin krádeže podle §205 tr. zákoníku, bylo namístě zohlednit i speciální recidivu obviněného. Okresní soud však navzdory učiněným skutkovým závěrům o speciální recidivě obviněného, pro niž byl odsouzen a potrestán v posledních třech letech, dané neučil. Pokud nebyla tato vada odstraněna odvolacím soudem v rámci řízení o řádném opravném prostředku, došlo ze strany odvolacího soudu k pochybení, které má za následek nesprávné posouzení skutku.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 6 To 252/2011.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. V tomto novém řízení se bude muset soud v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. řádu) věcí znovu zabývat, náležitým způsobem odůvodnit právní kvalifikaci jednání obviněného a nově uložit trest.
V rámci nového projednání věci bude třeba zohlednit stanovisko Nejvyššího soudu České republiky vyjádřené v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 15 Tdo 706/2011, kteréžto se vyjádřilo k vzájemnému vztahu samostatných skutkových podstat uvedených v §205 odst. 1 a §205 odst. 2 tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata