ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1206.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1206/2011- 14
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2011 o dovolání podaném V. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 38/2011 ze dne 8. února 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 139/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 1 T 139/2009 ze dne 1. září 2010 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části napadeného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl dovolatel odsouzen k trestu odnětí v trvání čtrnácti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o zproštění obžaloby V. M.
O odvolání V. V. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 7 To 38/2011 ze dne 8. února 2011 tak, že jej podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal V. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných, náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že až do poslední chvíle neměl ponětí o tom, že se jedná o kradené kolo pro handicapované s tím, že kolo nemá žádné viditelné úpravy, pouze se jedná o kolo s ručním pohonem, když takovéto kolo může být užíváno (vzhledem k současným trendům) i zdravými jedinci. Až po vyvěšení inzerátu začal zjišťovat, jaké kolo má u sebe a telefonicky se dotazoval svědka S., zda o kole neví něco bližšího. Poukázal na skutečnost, že je vyloučen soudy zmiňovaný eventuální úmysl jakožto nutná náležitost naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví. Dále poukázal na skutečnost, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, k čemuž mělo být přihlédnuto i v případě, že soud dospěl k závěru, že je vinen. Upozornil na údajné formální vady odůvodnění napadeného rozhodnutí v pasáži týkající se svědka K. Dále namítl, že mu trest „byl uložen v rozporu s ustanovením §43 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.“ S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „ve smyslu ust. §265k odst. 1 trestního řádu obě související a napadané rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2011, sp. zn. 7 To 38/2011, a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. září 2010, sp. zn. 1 T 139/2009, zrušil, a aby ve smyslu ust. §265m odst. 1 věta první trestního řádu sám rozhodl ve věci svým rozsudkem a obviněného V. V., zcela zprostil v plném rozsahu obžaloby, případně, aby věc dle svého nejlepšího uvážení ve smyslu ust. §265 l odst. 1 trestního řádu přikázal k novému projednání soudu, jehož rozsudek byl tímto postupem zrušen jako instančně nejnižší.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že k dovolací argumentaci V. V. je nutné především uvést, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování a při posuzování správnosti právního posouzení skutku je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy činné dříve ve věci. V daném případě to dle státního zástupce značí nutnost vycházet ze skutkových závěrů, popsaných především ve shora citovaném výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v jejichž rámci bylo doplněno, že předmětné kolo bylo specifické a vyrobené přímo na zakázku, tedy jednalo se o poměrně unikátní a drahou věc, neprodávanou obvykle na burzách. Poukázal na skutečnost, že jestliže dovolatel v rámci svých námitek tvrdí, že kolo, s nímž disponoval, bylo zcela běžné, koupil je na burze a chtěl je prodat, jak to s dalším zbožím dělal běžně (byť je s přihlédnutím k obsahu výpovědi obviněného do jisté míry otázkou, jaký smysl by mělo údajně dne 6. 9. koupit na burze kolo za 3.000,- Kč a dne 8. 9. je opět za 3.000,- Kč prodat), nelze k tomu, stejně jako k jeho argumentaci týkající se údajně nesprávného odůvodnění vydaných rozhodnutí, přihlížet, neboť takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Dále uvedl, že bude-li potom při hmotně právním posouzení vycházeno ze shora naznačeného skutkového stavu věci, je zřejmé, že závěrům vysloveným soudy činnými dříve ve věci, a to i stran zavinění, je namístě přisvědčit, neboť dovolatel zejména měl v držení speciální a běžně zjevně neobchodované kolo, které se s ohledem na zjištěné časové údaje pokoušel velice rychle a za zcela nepřiměřeně nízkou cenu prodat, což dle státního zástupce svědčí o tom, že byl nejméně srozuměn s nelegálním původem kola, tedy jednal jako podílník ve smyslu §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jistě alespoň v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. K námitkám dovolatele týkajících se jemu uloženého trestu je dle státního zástupce třeba uvést, že případná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu [pokud se nejedná o trest nezákonný, což by značilo vznik dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potom stran výroku o trestu možné zpochybnit zejména správnost hmotně právního posouzení vztahů souběhu či pokračování jako výchozích podmínek pro ukládání souhrnného a společného trestu podle §35 odst. 2 a §37a tr. zák., resp. – obecně vzato – i podle §43 a §45 tr. zákoníku. Zde ovšem státní zástupce uvedl, že dovolatel sice ve svém dovolání poukázal na rozpor jemu uloženého trestu právě s ustanovením §43 tr. zákoníku, když ale jednak trestní zákoník v dané věci nebyl vůbec aplikován a tedy tvrzený rozpor nemohl vzniknout, přičemž dovolatel navíc ani nijak blíže nekonkretizuje, v čem by měl tento rozpor spočívat. Takto naznačenou námitku proto dle státního zástupce nelze akceptovat. Uzavřel tedy, že napadeným usnesením nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž podané dovolání shledává zjevně neopodstatněným a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu tak nemůže být právně relevantně uplatněna ta část námitek, jejímž prostřednictvím dovolatel předestřel dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje, podle níž nevěděl o původu předmětného kola a uskutečňovaný prodej považoval za zcela legální. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, proč neuvěřily výpovědi dovolatele a proč jej uznaly vinným právě označeným trestným činem, když při svém rozhodování vycházely z výpovědí svědků K., K. a S. a dále z listinných důkazů (protokol o zadržení, protokoly o vydání věci, odborné vyjádření a doklady k jízdnímu kolu). Z výše uvedených důkazů tak jednoznačně vyplynulo, že dovolatel si musel být vědom skutečnosti, že se jedná o speciální a běžně zjevně neobchodované kolo, které se s ohledem na zjištěné časové údaje pokoušel velice rychle a za zcela nepřiměřeně nízkou cenu prodat, když takto je zjevné, že musel být s nelegálním původem kola minimálně smířen. Stejně tak je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu právně irelevantní námitka spočívající v tom, že dovolatel spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, k čemuž mělo být dle dovolatele přihlédnuto.
Námitky dovolatele tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné a logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Pokud by tedy byly obsahem dovolání pouze tyto námitky, nezbylo by Nejvyššímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K poněkud nejasně formulované námitce ohledně dovolateli uloženého trestu je třeba uvést, že trest mu byl uložen podle (předchozího) trestního zákona v souladu s pravidly časové působnosti trestních zákonů (§16 odst. 1 tr. zák.; §2 odst. 1 tr. zákoníku), proto není odkaz na ustanovení §43 tr. zákoníku na místě. Nicméně lze ve stručnosti vznést námitky proti uloženému trestu v rámci dovolacího řízení (kromě trestu odnětí svobody na doživotí) toliko pod dvěma dovolacími důvody, a to jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř., a to pouze s tím, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. I kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák., o účelu trestu, a §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák., o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v ustanovení §33 tr. zák., není tato skutečnost podřaditelná dovolacím důvodům, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (viz rozhodnutí č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolatel sice odkázal na ustanovení o ukládání souhrnného a úhrnného trestu, avšak tuto námitku nijak blíže nekonkretizoval, tudíž nelze dovodit, v čem měl spočívat údajný rozpor s uvedenými ustanoveními trestního zákona, a proto k takové námitce nelze přihlédnout.
Za právně relevantně uplatněnou lze (s jistou mírou tolerance) považovat i námitku týkající se absence úmyslu (byť eventuálního) v jednání dovolatele. Avšak jak již bylo uvedeno výše, za situace, kdy měl v držení odcizené speciálně upravené kolo, které není běžně obchodovatelné, a toto kolo se snažil velmi rychle prodat za nepoměrně nízkou část jeho ceny, je zřejmé, že o jeho nelegálním původu musel mít povědomí a z jeho jednání je rozpoznatelné, že s uvedenou skutečností byl minimálně smířen. Proto tedy takto vznesená námitka je námitkou zjevně neopodstatněnou.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka