ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1219.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1219/2011 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2011 o dovolání podaném J. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 53/2011 ze dne 17. 5. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 3/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 3/2011 ze dne 7. 4. 2011 byl dovolatel uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků a šesti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto i o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal J. P. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 7 To 53/2011 ze dne 17. 5. 2011 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl jako nedůvodné.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podla J. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jeho jednání mělo být správně právně kvalifikováno jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatným pro takový postup se jeví především ze závěrů znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie, když bylo zjištěno, že dlouhodobé potlačování negativních situací vedlo u dovolatele k významným psychickým problémům, které vrcholily jeho psychickým zhroucením a hospitalizací se zároveň konstatovanou podstatně sníženou schopností snášet stres. V této souvislosti dovolatel poukázal i na své zdravotní problémy a dlouhodobě nedobrou osobní situaci spolu s dlouhodobými neshodami s manželkou. Dodal, že s ohledem na uvedené jednal v daném okamžiku v afektu, ve stavu zmenšené příčetnosti, a to měrou podstatnou, kdy jeho ovládací schopnosti byly z osmdesáti procent vymizelé. Uvedenou skutečností se potom soudy zabývaly, avšak pouze v rovině obecné a teoretické, bez toho, že by shledaly podmínky pro změnu právní kvalifikace předmětného skutku. Z provedeného dokazování však plyne, že uvedenými skutečnostmi bylo jeho jednání v kritické chvíli ovlivněno do té míry, že nebyl své jednání ve zcela rozhodném rozsahu schopen ovládnout. Namítl také, že soudy nedoplnily dokazování stran existujících poměrů v domácnosti dovolatele (trvalé násilí mezi dovolatelem a poškozenou), když zjištění této skutečnosti označily za nadbytečné. S poukazem na uvedené má proto dovolatel zato, že jsou naplněny všechny předpoklady proto, aby jeho jednání bylo právně kvalifikováno jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „napadená rozhodnutí v napadených výrocích zrušil a přikázal věc k novému rozhodnutí“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že dovolatel opakuje stejné námitky, jaké uplatnil v rámci podaného dovolání, když odvolací soud na ně adekvátně reagoval, a proto lze odkázat na odůvodnění jeho (citovaného) rozhodnutí. Dále uvedl, že ze znaků skutkové podstaty zločinu zabití zjevně plyne, že tato míří na zcela výjimečné situace, kdy se pachatel bez vlastního přičinění dostane do zvláštního stavu silného rozrušení, v němž se dopustí jednání, jež jinak nese znaky trestného činu (zločinu) vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom nejde o vzájemnou interakci s poškozeným, a to takovou, jež by byla důvodem k posouzení činu pachatele jako jednání v nutné obraně, kdy musí absentovat znak bezprostředně hrozícího či trvajícího útoku, což v posuzované věci nenastalo. Aby se mohlo jednat o namítaný zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, musel by se dovolatel v době činu nacházet v silném rozrušení buď ze strachu (ten ovšem v dané chvíli nepociťoval) nebo v úleku (k tomu však neměl důvod) nebo by jednal ve zmatku, v němž by se nacházel, když ani to z učiněných skutkových zjištění neplyne. Nemohla to být dále ani jeho reakce na předchozí (případné) zavrženíhodné jednání poškozené, když uvedenou skutečností se soudy zabývaly a dospěly k přesvědčení, že chování poškozené k dovolateli nemělo takovou povahu a průběh, aby uvedené vzaly v úvahu. Konečně se státní zástupce zabýval i aplikací znaku (z pohledu ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku) „z jiného omluvitelného hnutí mysli“ a v té souvislosti poukázal na to, že dovolatel v rozhodné chvíli bez rozumného důvodu, pouze v návalu vzteku zaútočil na poškozenou nožem a usmrtil ji, když takové jednání pod označený znak jistě nelze podřadit. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přitom poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně dovolatel namítl zásadně to, že jeho jednání bylo soudy nesprávně právně kvalifikováno jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli při pečlivém zvážení všech ve věci učiněných skutkových zjištění (případně jejich doplněním) mělo být jeho jednání právně kvalifikováno (v souladu se zákonem) jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Jedná se takto o námitku uplatněnou právně relevantně, ta je však současně zjevně neopodstatněná. To proto, že právě z učiněných skutkových zjištění (jak na ně poukázaly, včetně přiléhavého odůvodnění neprovedení navrhovaného a označeného doplnění dokazování) soudy právem dovodily (a pečlivě a podrobně v důvodech svých rozhodnutí vysvětlily), proč dospěly k závěru, že dovolatel popsaným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Je takto namístě znovu zopakovat, že soudy se pečlivě zabývaly také (případnou) existencí znaků, za přítomnosti kterých by bylo možno dospět k závěru, že by se mohlo jednat o zmiňované zabití. Je tak namístě znovu zdůraznit, že zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Těmito znaky skutkové podstaty označeného zločinu i námitkami dovolatele v tomto směru se oba soudy podrobně a pečlivě zabývaly a také vysvětlily v důvodech svých (přijatých) rozhodnutí, proč neshledaly jejich existenci. Takto správně poukázaly především na to, že strach, úlek nebo zmatek pachatele nebo jiné omluvitelné hnutí mysli vždy pochází z duševního stavu pachatele, kdy se takto jedná jen o podněty mimořádné intenzity a závažnosti, nikoli však o pouhé (byť silné) emoce, které působí na vědomí pachatele i na jeho zábrany. Přitom z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že dovolatel v kritické době nebyl silně rozrušen ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, když lze pouze připomenout, že poškozenou navštívil v místě jejího zaměstnání a na prodejní ploše hypermarketu ji napadl nožem o délce 32 cm (ten vzal z regálu) a třikrát ji bodl způsobem, který přivodil její smrt. Stejně tak z učiněných skutkových zjištění nelze dovodit, že by popsaným způsobem jednal v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozené, za které zcela jistě nelze pokládat četné předchozí (vzájemné) spory mezi oběma. Odpovídajícím způsobem se soudy věnovaly i osobnosti dovolatele, a to i v souvislosti s podanými znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie i výslechem příslušného znalce, a to jak z hlediska viny, tak i uloženého trestu. Lze uzavřít, že pokud soudy popsané jednání (skutek) dovolatele právně kvalifikovaly jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, postupovaly tak v souladu se zákonem.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. e) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka