ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1272.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1272/2011 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. listopadu 2011 o dovoláních, která podali obviněný J. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 To 107/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 35/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2010, č. j. 1 T 35/2009-913, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době od 15.34 hodin do 16.05 hodin dne 26. 4. 2004 v prostoru zvaném U. v katastru obce R., okres Č. B., úmyslně usmrtil uškrcením předem připravenou textilní páskou L. Č., a to přesto, že v přesně nezjištěné době od 19.30 hodin dne 15. 1. 2003 do 05.30 hodin dne 16. 1. 2003, v zalesněném prostoru mezi restaurací O. a rybníkem B. v parku S. v Č. B., úmyslně usmrtil uškrcením za použití nezjištěného škrtidla, pravděpodobně šířky či tloušťky kolem 0,5 cm, V. F.“ Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2008, č. j. 16 T 32/2006-1812, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2008, č. j. 8 To 68/2008-1875, a dále ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2010, č. j. 16 T 32/2006-1946, a s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2010, č. j. 8 To 66/2010-1981, byl obviněnému podle §219 odst. 2 tr. zák., za použití §29 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák., uložen souhrnný výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §35 odst. 2 tr. zák. bylo současně rozhodnuto o tom, že se zrušují výroky o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2008, č. j. 16 T 32/2006-1812, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2008, č. j. 8 To 68/2008-1875, a dále ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2010, č. j. 16 T 32/2006-1946, a s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2010, č. j. 8 To 66/2010-1981, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody A. Č., bytem S.–L., okres J. H., částku 15.977,- Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody tuto poškozenou odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškození K. Č., H. Š., a K. Č., všichni bytem S.-L., okres J. H., byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a krajského státního zástupce podaném v neprospěch obviněného, směřujících v obou případech do výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 To 107/2010, jímž podle §256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 1. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu následně napadli dovoláním jak obviněný, tak nejvyšší státní zástupce, který je podal v neprospěch obviněného. Dovolání byla podána proti uloženému trestu odnětí svobody na doživotí, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl v obou případech důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 2 tr. ř.
Obviněný J. S. v odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku úvodem předeslal, že je mu známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003, v němž je vymezen rozsah přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí tak, že se omezuje pouze na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí ve smyslu ustanovení §29 odst. 1, odst. 3 tr. zák., přičemž dovolací soud při přezkumu vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhého stupně. Obviněný podal dovolání právě z toho důvodu, že je přesvědčen o nesplnění podmínek, s nimiž zákon spojuje uložení trestu odnětí svobody na doživotí. V uvedené souvislosti namítl, že odvolací soud se s předmětnou otázkou vypořádal až příliš stručně a odůvodnění jeho rozhodnutí je z tohoto pohledu jen obtížně přezkoumatelné, přičemž soud prvního stupně sice ve svém rozsudku naplnění podmínek uvedených v §29 odst. 1, odst. 3 tr. zák. blíže rozebral, avšak podle dovolatele nesprávně, jestliže dovodil, že jsou naplněny materiální důvody pro uložení doživotního trestu.
Dovolatel vyslovil přesvědčení, že v jeho případě se především nejednalo o „zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu“. Je totiž třeba vzít zřetel na skutečnost, že okolnosti spáchání obou vražd nijak nevybočují z rámce obdobných případů těchto trestných činů, které jsou vždy vysoce společensky nebezpečné. Podmínka uvedená v ustanovení §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. bývá proto shledávána tehdy, je-li oběť např. vystavena zvláštním psychickým či fyzickým útrapám nebo jde o osobu, která je nějakým způsobem handicapována (dítě, starý člověk), nebo pokud se jedná o výjimečné okolnosti činu (například při živelné pohromě).
Podle dovolatele šlo v jeho trestní věci o situaci významně odlišnou. Skutečnost, že byl uznán vinným dvěma vraždami (tedy opětovnost spáchání činu), je v jeho případě zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty, a v důsledku toho byl čin přísněji právně posouzen. Přitom ani krátké časové rozpětí mezi oběma skutky nemůže bez dalšího vést k závěru o zvlášť zavrženíhodném způsobu provedení činu. Zjištěné skutkové okolnosti spočívající v tom, že poškozená byla vylákána na odlehlé místo, obviněný (dovolatel) měl připraven vražedný nástroj a že poškozená byla překvapena jeho jednáním, rovněž nemohou naplňovat podmínky uvedené v §29 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť takový způsob provedení činu nijak významně nevybočuje z běžné zavrženíhodnosti trestných činů vraždy.
Jestliže měl být dovolatel ke svému jednání motivován tím, že se podle znalců snažil snížit napětí ve vztahu mezi ním a obětí, pak - což konečně připouští i odvolací soud - by nepochybně o „zvlášť zavrženíhodnou pohnutku“ nešlo vzhledem k tomu, že nijak mimořádně nevybočuje z obecných zavrženíhodných pohnutek. Podle dovolatele s odvolacím soudem nelze souhlasit v názoru, že takovou pohnutku je třeba spatřovat ve skutečnosti, že dovolatel měl být „posílen“ ve svém jednání tím, že mu předchozí vražda „prošla.“ Tento závěr totiž nenachází náležitou oporu v provedeném dokazování.
Pokud jde o otázky nápravy pachatele a ochrany společnosti jako další podmínky nutné pro uložení nejvyššího trestu, dovolatel provedl rekapitulaci příslušných úvah soudů obou stupňů a s jejich závěry vyslovil nesouhlas. Zdůraznil, že v ostrém kontrastu se závěrem znalce o jeho prakticky nemožné nápravě, vyznívá hodnocení z věznic, v nichž vykovává trest. Tato hodnocení jsou v zásadě pozitivní. Přitom režim výkonu trestu se řídí poměrně přísně stanovenými pravidly, jejichž smyslem je jeden ze základních účelů trestu, a to snaha o resocializaci pachatelů trestných činů. Konečně určité pochybnosti o nenaplnění kumulativní podmínky ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. vyjádřil podle dovolatele soud prvního stupně tím, že nevyloučil dobu výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou z doby započitatelné pro možnost podmíněného propuštění.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ve výroku o uloženém trestu a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce (dále také jen „dovolatel“) v úvodu podaného dovolání rovněž zrekapituloval genezi trestních řízení vedených proti obviněnému včetně rozhodnutí soudů, na jejichž podkladě Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 12. 2010, č. j. 1 T 35/2009-913, obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody na doživotí se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Následně rozvedl úvahy odvolacího soudu v nyní projednávané trestní věci k otázce aplikace ustanovení §29 odst. 1 věty třetí tr. zák. s tím, že se závěrem odvolacího soudu, podle nějž je sice v případě uložení trestu odnětí svobody na doživotí výchovná role trestu vedlejší, nicméně znalec psycholog jistou možnost změny v osobnosti obviněného připustil a „soud by neměl na výchovnou funkci trestu předem rezignovat“, nesouhlasí.
Dovolatel zdůraznil, že obviněný J. S. je za trestnou činnost, za kterou mu byl v této trestní věci uložen souhrnný trest, do současnosti ve výkonu trestu (včetně zápočtu vazby) již přibližně osm let a po dalších dvanácti letech by tedy mohl být podmíněně propuštěn na svobodu. Ochranné léčení mu přitom (na rozdíl od prvního odsouzení pro vraždu L. Č.) uloženo nebylo, protože podle soudních znalců není indikováno. Obviněný netrpí takovou duševní poruchou, kterou by bylo možno medicínsky jakkoli ovlivnit. U trestu odnětí svobody na doživotí se navíc smysl podobného ochranného opatření jeví jako poněkud diskutabilní. Splnění zákonných podmínek ke zpřísnění možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí podle §29 odst. 1 věty třetí tr. zák. lze podle názoru státního zástupce podložit závěry znalce psychologa PhDr. Karla Netíka, CSc., podle nichž je prognóza resocializace obviněného extrémně nepříznivá, a to právě s ohledem na těžkou poruchu disociálního typu u jeho osobnosti. Znalec u obviněného indikoval psychopatickou osobnost, která si kompenzuje napětí v partnerském vztahu k ženě potřebou ji ovládat a ponižovat, a tuto kompenzaci je schopen dovést až k usmrcení partnerky. Popsaná porucha podle znalce přetrvává až do stáří a je neléčitelná, byť riziko opakování takové trestné činnosti s přibývajícím věkem klesá. Tyto závěry jsou pak významné pro posouzení možnosti aplikace §29 odst. 1 věty třetí tr. ř. ještě z dalšího pohledu, který se týká argumentace soudu prvního stupně, že není nutné zpřísnit podmínky pro podmíněné propuštění obviněného z uloženého trestu odnětí svobody na doživotí mimo jiné i proto, že obviněný je z výkonu trestu hodnocen pozitivně a k jeho chování nejsou výhrady. Znalec uvedl, že takové hodnocení není výsledkem toho, že by obviněný jevil tendence k nápravě, k níž zůstává toliko teoretická možnost, nýbrž právě pro defektní povahu jeho osobnosti. Je-li omezen na svobodě a umístěn v zařízení, kde je stanoven pevný režim, který mu určuje pravidla života a denní řád, pak se tomu podvolí, neboť psychopat obvykle nechce mít v takovém prostředí problémy. Pokud se však ocitne na svobodě a padnou všechna omezení plynoucí z denního režimu ve vězení, začne se opět chovat tak, jak to odpovídá jeho charakteru a poruše osobnosti a výsledkem je protiprávní jednání. Z toho jednoznačně plyne, že obviněný by zcela snadno mohl svým chováním ve výkonu trestu vzbudit dojem, že u něho došlo k nápravě (jež je zde ovšem možná jen teoreticky) a následně by mohl být z výkonu trestu podmíněně propuštěn. Potom by ovšem hrozila znalcem předpokládaná recidiva trestné činnosti.
Závěr odvolacího soudu, že po dvaceti letech strávených ve výkonu trestu se tyto osobnostní rysy u obviněného mohou změnit, je podle názoru dovolatele s tím, co uvedl znalec, v příkrém rozporu. Soud nespecifikoval, z čeho usoudil na v rozhodnutí zmiňovanou možnost útlumu projevů osobnosti obviněného. Argument věkového posunu nelze obecně přijmout. Neplatí pravidlo, že by se podobných deliktů dopouštěli pouze či převážně pachatelé věkově mladší než padesát let. Nelze pominout ani to, že obviněný se ani k jednomu z trestných činů nedoznal, ale především ani neprojevil sebemenší lítost nad tím, že v rozmezí patnácti měsíců byly jeho dvě družky usmrceny. Projevuje se jako člověk lhostejný k životu osob, které mu byly blízké, bez svědomí a lidského citu. Jeho trestné jednání je natolik výjimečné svou bezohledností k životu jiných lidí, že je v jeho případě bezpochyby namístě využít i zákonem předpokládaného zpřísnění podmínek výkonu výjimečného doživotního trestu.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. 1) zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 To 107/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, 2) podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a 3) podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. bere do vazby. Současně navrhl, aby dovolací soud navrhované rozhodnutí učinil za podmínek „§265r odst. 1 tr. ř.“ v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
K podaným dovoláním se měli jak obviněný prostřednictvím obhájce, tak nejvyšší státní zástupce, možnost vzájemně vyjádřit v rámci řízení u soudu prvního stupně (§265h odst. 2 tr. ř.). Této možnosti využil ve stanovené lhůtě pouze státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k dovolání obviněného J. S. uvedl, že i pokud se odhlédne od vady petitu v tom smyslu, že se požaduje zrušení výroku, který v napadeném rozhodnutí neexistuje (usnesení soudu druhého stupně obsahuje pouze výrok podle §256 tr. ř., nikoli však výrok o trestu), nelze námitkám obviněného přisvědčit, a to v zásadě z důvodů vyjádřených již v dovolání podaném v jeho neprospěch (viz výše). Na argumentaci tam obsaženou, jakož i na důvody vyjádřené v rozhodnutích obou soudů, pokud jde o výklad podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí v této konkrétní trestní věci, státní zástupce pro stručnost odkázal. Výhradám uplatněným dovolatelem není podle jeho názoru možno přiznat žádnou důvodnost. Státní zástupce naopak znovu vyslovil přesvědčení, že napadená rozhodnutí trpí vadou spočívající v tom, že nebyla vyloučena možnost započtení doby výkonu trestu odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou do doby rozhodné pro podmíněné propuštění obviněného z výkonu trestu. Své vyjádření uzavřel tím, že dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné, a proto je navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i s odkazem na ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opisy dovolání nejvyššího státního zástupce byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření obviněnému a jeho obhájci, jimž byly doručeny dne 22. 7. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by byl dovolací soud povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce a obviněný J. S. jsou podle §265d odst. 1 písm. a) resp. písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání. Nejvyšší státní zástupce je oprávněn podat dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Obviněný je oprávněn podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obě dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), v případě obviněného prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný a státní zástupce svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 2 tr. ř., na který ve svých mimořádných opravných prostředcích oba odkázali.
Důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř. je samostatným dovolacím důvodem spočívajícím ve skutečnosti, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí. Tento dovolací důvod může být uplatněn i samostatně, aniž by bylo zapotřebí, aby napadenému rozhodnutí byly vytýkány další vady zakládající některý z jiných dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Vázanost dovolacího důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. na trest odnětí svobody na doživotí znamená, že jeho podstatou je zjištění, zda byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro uložení takového trestu podle §29 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Předmětem námitek tedy bude především samotný výrok o trestu, např. neexistence mimořádně vysokého stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§29 odst. 3 písm. a/ tr. zák.) nebo nesplnění požadavku, aby uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžadovala účinná ochrana společnosti nebo aby nebyla naděje na nápravu pachatele mírnější alternativou výjimečného trestu (§29 odst. 3 písm. b/ tr. zák.). V rámci tohoto dovolacího důvodu se součástí posuzování může stát i splnění předpokladů pro zpřísnění podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí podle §29 odst. 1 věty třetí tr. zák., bylo-li takové omezení vysloveno, nebo naopak vysloveno nebylo, ač je státní zástupce navrhoval.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. byl oběma dovolateli uplatněn právně relevantně.
Při posuzování opodstatněnosti podaných dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
K dovolání obviněného J. S. je nejprve v obecné rovině zapotřebí uvést, že trest odnětí svobody na doživotí lze uložit pouze ve vymezených případech nejzávažnějších trestných činů, mj. pachateli, který spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák. Jeho uložení zákon spojuje s podmínkami uvedenými v §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. (stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku) a v §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. (uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti n e b o není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let). Přitom platí, že podmínky uvedené pod písm. a), b) cit. ustanovení musí být dány kumulativně , tedy obě zároveň. Od novelizace provedené zákonem č. 265/2001 Sb. (s účinností od 1. 1. 2002) jsou podmínky stanovené pod písm. b) stanoveny alternativně , tzn. že musí být splněna alespoň jedna z nich.
Dále je třeba poznamenat, že ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. bude stupeň nebezpečnosti trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák. pro společnost mimořádně vysoký s ohledem na zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu , tedy takový, který svědčí o zvláštní míře zákeřnosti a brutality pachatele, ve vztahu k okolnostem činu, osobám obětí apod. Zvlášť zavrženíhodná pohnutka je pak zpravidla charakterizována morální bezcitností, zvrhlostí či bezohledným sobectvím pachatele, u kterého způsob provedení činu svědčí o pohrdavém postoji k základním hodnotám, zejména lidskému životu. Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek u trestného činu vraždy nespočívá pouze v tom, že pachatel jiného úmyslně zbaví života, neboť tato skutečnost je pojmovým znakem trestného činu vraždy. Proto je k naplnění tohoto znaku současně zapotřebí, aby následek způsobený pachatelem svojí intenzitou vybočil z mezí u trestného činu vraždy obvyklých.
První alternativně uvedená podmínka §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. stanoví, že trest odnětí svobody na doživotí je možno uložit jen tehdy, vyžaduje-li to účinná ochrana společnosti. Je zde tedy obsažen požadavek tzv. generální prevence. Jejím účelem je ochránit společnost před nejnebezpečnější trestnou činností (se všemi s ní spojenými důsledky, včetně hlubokého znepokojení široké veřejnosti), která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty, lze-li zároveň důvodně očekávat, že ani nejcitelnější jiné tresty nebudou s to společnost účinně ochránit (v právní nauce k tomu srov. např. Šámal/Púry/Rizman, Trestní zákon, komentář – díl I, 6. vydání, str. 260, C. H. Beck, 2004). Druhá alternativně stanovená podmínka podle §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., jejímž účelem je tzv. prevence individuální, spočívá v tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let . Takový závěr musí vycházet ze znalostí soudu (v době jeho rozhodování) založených na pečlivém zhodnocení osobnosti pachatele, příčin, podmínek a pohnutek jeho trestné činnosti. Přitom je současně nezbytné, aby soud dospěl k určité (rozumné) jistotě (prognóze), že uložení mírnějšího trestu odnětí svobody nepřichází v daném případě v úvahu.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ obviněného J. S., je zřejmé, že základní podmínka uvedená v ustanovení §29 odst. 3 tr. zák. byla splněna, neboť obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Zjištěný skutkový stav věci, jak je formulován v tzv. skutkové větě výroku a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, plně odpovídá soudem použité právní kvalifikaci. Dovolatel konečně v tomto směru žádné námitky nevznesl.
Podle skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely, bylo jednání obviněného (dovolatele) – tj. usmrcení L. Č. – provázeno takovými okolnostmi, které podle názoru Nejvyššího soudu lze pod „zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu“ podřadit. Předně je nutno akcentovat skutečnost, že obviněný se na svůj čin předem přichystal a vykonal jej plánovitě a s rozmyslem. Před jeho provedením se vybavil potřebným smrtícím nástrojem a za účelem usmrcení nic netušící poškozené ji v rámci standardní schůzky vylákal na relativně odlehlé místo tak, aby minimalizoval riziko, že při jejím usmrcování bude někým vyrušen. Jeho jednání přitom podle závěrů soudu prvního stupně plynoucích z provedeného dokazování, nebylo ovlivněno přítomností duševní choroby ani poškozením mozku. Obviněný byl znalci charakterizován jako osoba, která spáchala projednávaný skutek při plně zachovaných rozpoznávacích i ovládacích schopnostech. Motivace jeho jednání nebyla sexuální ani nejasná, když stěžejním důvodem byla jeho potřeba snížit tenzi vyplývající z jeho vztahu s poškozenou. Tyto závěry pak plně odpovídaly i závěrům psychiatrického znaleckého zkoumání v případě vraždy V. F., kde znalci po podrobném vyšetření dospěli k závěru, že obviněný netrpí sexuální deviací (nejednalo se o agresi, která by jej sexuálně uspokojovala) a jeho motivace ponižovat a ovládat ženy spadá pouze do kategorie poruch osobnosti. Odhlédnout nelze ani od časových souvislostí spáchání obou trestných činů. První vraždu, jejíž obětí byla poškozená V. F., obviněný spáchal v lednu 2003, přičemž v měsíci únoru téhož roku byl jako podezřelý z této vraždy vzat do vazby, ale posléze byl propuštěn na svobodu (spáchání činu se mu nepodařilo prokázat). Relativně krátce po svém propuštění pak vraždil opětovně, když další poškozenou L. Č. uškrtil v dubnu 2004 stejným způsobem jako její předchůdkyni poškozenou V. F. Uvedené skutečnosti nesvědčí jen o tom, že - pokud jde o právní posouzení činu - svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., ale také o zcela bezprecedentní otrlosti obviněného, na nějž předtím proběhlé trestní stíhání pro jinou vraždu ani vědomí, že tuto (v té době ještě dostatečně neobjasněnou vraždu) spáchal, nemělo v případě nového jednání vůbec žádný odrazující vliv.
Způsob provedení činu, kdy dovolatel za výše popsaných skutkových okolností usmrtil své oběti - mladé ženy - které mu důvěřovaly a které nic netušící a zcela nepřipravené (tedy bez jakékoliv možnosti obrany) zákeřně uškrtil, dostatečně výmluvně dokládají jeho bezcitnost i brutalitu. Přitom soudem zjištěnou pohnutkou dovolatelova jednání minimálně vůči poškozené L. Č. byla potřeba snížit napětí v jejich vztahu, které není ve většině partnerských soužití ničím výjimečným, ba spíše naopak, a které bývá standardně řešeno jedním či opakovanými rozhovory nebo hádkami, v krajním případě pak jednoduše ukončením tohoto vztahu rozchodem. Pokud dovolatel tuto situaci řešil tak, že svou přítelkyni z poměrně malicherné příčiny zavraždil, navíc jako v pořadí již druhou oběť a v krátkém časovém sledu, je tím velmi zřetelně demonstrován i jeho pohrdavý postoj k lidskému životu. Podmínky ustanovení §29 odst. 3 písm. a) tr. zák., tedy jak zavrženíhodný způsob provedení činu, tak zavrženíhodná pohnutka, byly proto podle názoru Nejvyššího soudu v případě obviněného J. S. splněny.
Závěry soudů obou stupňů lze zároveň plně akceptovat i potud, že uložení trestu odnětí svobody na doživotí v daném případě vyžaduje účinná ochrana společnosti . Soud prvního stupně ve svých úvahách v tomto směru vycházel z vyjádření znalce PhDr. Netíka, CSc., ale i znalců činných v kauze vraždy V. F., kteří se shodli v tom, že je zde vysoká míra rizika, že by obviněný mohl po svém případném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na svůj dosavadní styl života navázat, a v rámci toho nelze vyloučit, že by se dopustil obdobného jednání, pro něž je nyní trestně stíhán (viz str. 9 odůvodnění rozsudku). Současně bylo zjištěno, že osobnostní dispozice obviněného či z nich pramenící projevy nelze odstranit či pozitivně ovlivnit medikamentózně ani jiným účinným způsobem. Byla tedy splněna první z podmínek ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. ř.
Protože soudy obou stupňů založily svůj závěr o uložení trestu na doživotí též na splnění druhé alternativní podmínky §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., tj. že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit mírnějším trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let a dovolatel zaměřil své námitky také vůči naplnění (resp. nenaplnění) této podmínky, bylo nezbytné zabývat se správností napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení také v této části.
Podle zjištění Nejvyššího soudu se soud prvního stupně zabýval otázkou možné resocializace obviněného dostatečně podrobně a zodpovědně. Vyslechl k ní znalce PhDr. Karla Netíka, CSc., a vycházel rovněž z listinných důkazů, a to psychiatricko – psychologických posudků z trestního spisu ve věci vraždy V. F. a ze spisů týkajících se předcházející trestní minulosti obviněného. Znalec setrval na svém stanovisku, že obviněný je psychopatickou osobností. Stejně jako znalci v případě vraždy V. F. vyslovil přesvědčení o vysokém riziku, že po propuštění z výkonu trestu naváže na svůj dosavadní styl života a že nelze vyloučit ani to, že se dopustí další trestné činnosti obdobné jako v nyní posuzovaném případě. Na tom nic nemění skutečnost, že je schopen dobře se přizpůsobit režimu výkonu trestu odnětí svobody.
Jestliže soudy obou stupňů za výše popsaného stavu, při současném zohlednění trestní minulosti obviněného, kdy je evidentní, že ani dříve vykonávané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřinesly žádný efekt, tzn. jeho nápravu, vycházely z toho, že resocializace obviněného byla v době rozhodování (tedy aktuálně) prakticky vyloučena, nemohly za daných okolností dospět k jinému právnímu závěru, než jaký učinily, tj. že ve smyslu druhé alternativní podmínky ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. není v posuzovaném případě dána naděje, že by ho bylo možno napravit uložením mírnějšího trestu, tedy trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Naopak, bylo by chybou, pokud by se soudy snažily na základě stávajících důkazů dospět k hypotézám a spekulacím o tom, zda a do jaké míry se prognóza resocializace obviněného může v průběhu času změnit a s jakým konkrétním výsledkem. Není sporu o tom, jak to konečně naznačil příslušný znalec - psycholog, že žádná prognóza vývoje nemůže de facto platit jednou provždy a může v budoucnosti doznat změn, a to nejen v důsledku výkonu trestu odnětí svobody, ale i vlivem působení věku na osobu pachatele. Pro rozhodnutí soudu, zda trest odnětí svobody na doživotí uloží či nikoliv, se proto vyžaduje bedlivé zvážení osobnosti pachatele ve vztahu ke všem okolnostem případu, a z toho plynoucí rozumná míra jistoty (protože k absolutní jistotě nelze dospět nikdy), že není naděje na nápravu obviněného jiným (mírnějším) trestem než trestem odnětí svobody na doživotí. Výše uvedená kritéria soudy při svém rozhodování neporušily.
K dovolání nejvyššího státního zástupce je nutno poznamenat, že je v zásadě opakováním odvolací argumentace krajského státního zástupce v Českých Budějovicích, s níž se odvolací soud vypořádal způsobem, který Nejvyšší soud považuje za věcně správný. Jak již bylo uvedeno výše, nikdy nelze vyloučit, že pachatel trestného činu, u něhož byly dány důvody uložení trestu odnětí svobody na doživotí, projde, ať už působením věku nebo prostředí výkonu trestu, určitým osobnostním vývojem. S možností, že v průběhu času (v budoucnu) může dojít k polepšení (nápravě) pachatele a že jeho resocializace by se tak mohla ukázat jako reálná, zákonodárce počítal i u osob odsouzených k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí. Podle §62 odst. 2 tr. zák. je možno takovou osobu podmíněně propustit po uplynutí nejméně dvaceti let výkonu tohoto trestu.
V dovolatelově případě soudy nepoužily zpřísňující podmínku ustanovení §29 odst. 1 věty třetí tr. zák., tj. že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává, když i v tomto případě vycházely ze závěrů znalce psychologa, jehož prognóza ohledně intenzity projevu osobnosti obviněného ve vyšším věku vyzněla s ohledem na dlouhodobý časový horizont poněkud neurčitě. Znalec přitom nevyloučil, že u obviněného může dojít k útlumu jeho agrese a tím i snížení rizika opakování trestné činnosti poté, co dosáhne věku cca padesáti let. Je nepochybné, že v trestné činnosti obviněného sehrála svou roli i jeho sexualita, minimálně potud, že měl potřebu navazovat partnerské vztahy se ženami, přičemž situace (neshody, napětí), které z nich vyústily, nebyl schopen řešit standardním způsobem, jak to činí naprostá většina lidí. Postupem více let však u něho může dojít ke snížení či k postupné absenci sexuální potřeby, tedy rizikového faktoru, jímž byly charakterizovány inkriminované partnerské vztahy a ve svém důsledku i projednávaná trestná činnost. Zda se tato eventualita vůbec naplní a kdy to bude, nelze - jak již bylo uvedeno výše - dopředu předjímat. Jak však správně uzavřely oba soudy, pokud k útlumu nebezpečných osobnostních projevů obviněného může skutečně dojít, neměl by být předem zbaven možnosti soudního přezkumu nutnosti jeho dalšího pobytu ve vězení poté, co si odpyká (nejméně) dvacet let z doživotního trestu odnětí svobody.
Na tomto místě je zároveň třeba zdůraznit, že nedojde-li k použití zpřísňující podmínky podle §29 odst. 1 věty třetí tr. zák., rozhodně to neznamená, že odsouzený bude po dvaceti letech pobytu ve výkonu trestu - pokud o to požádá on sám či jiný oprávněný subjekt - propuštěn na svobodu. K podmíněnému propuštění lze přistoupit jedině za splnění zákonem přesně stanovených podmínek a po provedení příslušného přezkumu, jež je založen na zjišťování skutkového stavu věci a s tím spojeném dokazování. Rozhodně tedy nelze presumovat, že takový postup (§331 tr. ř.) bude pouhou formalitou a že je možno již dopředu počítat s tím, že obviněný bude po dvaceti letech propuštěn z výkonu trestu. Stejně dobře si lze totiž představit i rozhodnutí opačné, kdy žádosti o podmíněné propuštění doživotně odsouzeného vyhověno nebude.
Vzhledem k důvodům podrobně rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nejsou zatíženy vadami, které v nich spatřují dovolatelé. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout, že oba řádné opravné prostředky (odvolání) podle §256 tr. ř. zamítl. Ačkoliv se mohl s některými výše naznačenými otázkami vypořádat podrobněji, nelze tento nedostatek sám o sobě považovat za důvod dovolání (k tomu viz §265a odst. 4 tr. ř.). Nejvyšší soud se těmito skutečnostmi, které v daném případě považoval za významné, v potřebném rozsahu zabýval v odůvodnění svého vlastního rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovoláním obviněného J. S. a nejvyššího státního zástupce nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí podaných dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler