ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1432.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1432/2011 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2011 o dovolání podaném obviněným J. A., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2011, č. j. 4 To 282/2010-420, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 56/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 8. 2010, č. j. 20 T 56/2010-382, byl obviněný J. A. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že
„1) dne 12. 9. 2007 v K., okr. N. J., jako jednatel obchodní společnosti LEXUS TRANS, s. r. o., se sídlem v Š. u N. J., objednal v autoservisu provozovaném podnikatelem R. L. opravu brzdového systému návěsu, přičemž jednal srozuměn s tím, že společnost LEXUS TRANS, s. r. o., nebude schopna za provedené práce R. L. řádně a včas zaplatit, neboť se nachází ve velmi špatné ekonomické situaci projevující se její déletrvající platební neschopností, když OSSZ N. J. dlužila 420.570,- Kč vč. penále, VZP ČR dlužila 140.059,85 Kč vč. penále a státu na nedoplatcích daní další částku v řádu statisíců Kč, navíc ani svým zaměstnancům neplatila řádně mzdy, a skutečně poté, co objednané opravy byly R. L. dne 13. 9. 2007 provedeny a R. L. byla vystavena faktura ze dne 24. 9. 2007 splatná dne 8. 10. 2007 na částku 54.653,80 Kč s DPH, tato nebyla ani zčásti společností LEXUS TRANS, s. r. o., uhrazena, čímž společnost LEXUS TRANS, s. r. o., ke škodě R. L., místem podnikání v K., ul. D., obohatil o 54.653,50 Kč“,
2) dne 1. 11. 2007 v N. J., okr. N. J., jako jednatel obchodní společnosti LEXUS TRANS, s. r. o., se sídlem v Š.u N. J., objednal v autoservisu provozovaném společností Pneuservis H., s. r. o., dodání a montáž pneumatik REM 385/65 R22, 5 160J XTE2 F, KRA 385/65 R22 a 5 T KTE 2 v celkové ceně 30.530,70 Kč vč. DPH, přičemž jednal srozuměn s tím, že společnost LEXUS TRANS, s. r. o., nebude schopna za dodané zboží a provedené práce společnosti Pneuservis H., s. r. o., řádně a včas zaplatit, neboť se nachází ve velmi špatné ekonomické situaci projevující se její déletrvající platební neschopností, když podnikateli R. L. dlužila 54.653,50 Kč, OSSZ N. J. dlužila 454.478,- Kč vč. penále, VZP ČR dlužila 159.241,95 Kč vč. penále a státu na nedoplatcích daní další částku v řádu statisíců Kč, navíc ani svým zaměstnancům neplatila řádně mzdy, a skutečně poté, co objednané opravy byly R. L. dne 13. 9. 2007 provedeny a společností Pneuservis H., s. r. o., byla vystavena faktura ze dne 1. 11. 2007 splatná dne 20. 11. 2007 na částku 30.530,70 Kč s DPH, tato nebyla ani zčásti společností LEXUS TRANS, s. r. o., uhrazena, čímž společnost LEXUS TRANS, s. r. o., ke škodě společnosti Pneuservis H., s. r. o., se sídlem v N. J., ul. L., obohatil o 30.530, 70 Kč“.
Podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo zároveň uloženo omezení spočívající v povinnosti uhradit v průběhu zkušební doby podle svých sil škodu, kterou svým činem způsobil. Soud současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 4 T 58/2008, ze dne 26. 1. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému R. L. na náhradě škody částku 54.653,50 Kč a poškozené firmě Pneuservis H., s. r. o., částku 30.530,70 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 3. 2011, č. j. 4 To 282/2010-420, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. pak obviněného za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, a dále za sbíhající se trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 1. 2009, č. j. 4 T 58/2008-155, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2009, č. j. 4 To 70/2009-182, podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložil na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu zároveň uložil omezení spočívající v povinnosti uhradit v průběhu zkušební doby podle svých sil škodu, kterou svým činem způsobil. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 4 T 58/2008, ze dne 26. 1. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích ponechal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 3. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušeném výroku o vině právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí (rozsudek) odvolacího soudu napadl obviněný J. A. následně dovoláním , které směřoval do všech jeho výroků. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil přesvědčení, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem. Namítl, že trestní právo je ovládáno zásadou ultima ratio, která brání zneužívání trestního řízení k řešení soukromoprávních vztahů, mezi které obchodní vztah popsaný v obžalobě a v následném rozsudku bezesporu patří. Poškození se tak měli svých nároků domáhat primárně cestou občanskoprávní. Civilní řízení by jim poskytlo dostatečné prostředky k ochraně jejich práv a byla by náležitě uplatněna odpovědnost dlužníka. Tuto možnost však nevyužili a k domožení se svých nároků zneužili právě trestního řízení, které však není univerzálním nástrojem k řešení jakýchkoli problémů, ale je pouze krajním prostředkem, jehož význam je celospolečenský, tj. ochrana základních společenských hodnot. Takto pojatá zásada znamená, že trestní právo nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde je především na jednotlivci, aby aktivně střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytnout ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu přebíraly orgány činné v trestním řízení. Dovolatel je toho názoru, že pouhé nezaplacení ceny za opravy není natolik společensky nebezpečné, aby byla překonána hranice ultima ratio a aby bylo možné ho důvodně trestně stíhat. Připomněl, že tuto obhajobu uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku (odvolání), nicméně odvolací soud považoval jeho trestní postih za zákonný a přiměřený s odkazem na to, že svým jednáním naplnil veškeré objektivní a subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu. S tímto závěrem však dovolatel z výše uvedených důvodů nesouhlasí.
Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. věc „vrátil“ Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě uvedl, že stejné námitky obviněného byly použity již v podaném řádném opravném prostředku a soud druhého stupně se s nimi náležitě vypořádal. Na právní rozbor uvedený odvolacím soudem na str. 5 a 6 napadeného rozsudku lze podle státního zástupce plně odkázat, protože vývody, které zde krajský soud vyjádřil, správně interpretují možnosti užití dovolatelem zmiňované zásady ultima ratio při aplikaci trestního práva. Pokud dovolatel hovoří o absenci společenské nebezpečnosti jeho jednání jako jednoho z důvodů pro užití výše uvedené zásady, je třeba připomenout, že je speciálním recidivistou v oblasti majetkové trestné činnosti, který se v rozpětí necelých dvou měsíců opakovaně dopustil téměř identického podvodného jednání vůči dvěma svým obchodním partnerům a způsobil jim celkem škodu přesahující částku 85.000,- Kč. Naprosto se tudíž nemůže jednat o takové protiprávní chování, jemuž by chyběla společenská nebezpečnost a které by proto nemělo být postižitelné prostředky trestního práva. Jak správně poznamenal soud druhého stupně, zásada ultima ratio nemá v daném případě ten dopad, že by vylučovala aplikaci norem trestního práva na případy zjevně protiprávního jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty některého z trestných činů, jen proto, že na příslušný právní vztah je možné aplikovat rovněž normy jiného (civilního) právního odvětví. Smyslem této zásady je předejít přepjaté a nedůvodné kriminalizaci sporů z oblastí jiných právních odvětví, pokud by k jejich řešení postačovaly prostředky jiného než trestního práva. O takový případ se však v dané trestní věci zjevně nejedná.
Státní zástupce dále konstatoval, že Krajský soud v Ostravě nejenže správně reagoval na námitky obviněného (dovolatele), ale také zcela důvodně opravil nedůslednost soudu prvního stupně ve formulaci výroku o souhrnném trestu. Sám pak ještě upozornil na vadu popisu skutku v bodě 2 výroku o vině, v němž se nesprávně uvádí, že „… poté, co objednané opravy byly R. L. dne 13. 9. 2007 provedeny…“, neboť jde o část textu z předešlého výroku pod bodem 1. Tato vada, kterou soud prvního stupně mechanicky převzal z písemného vyhotovení obžaloby, ovšem nemá na výsledek řízení žádný vliv.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné, neboť napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž značná část uplatněné argumentace neodpovídá žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí bylo za podmínek uvedených v ustanovení „§265r odst. 1 tr. ř.“ učiněno v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. A. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinými slovy, východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude posouzení otázky správnosti (či naopak nesprávnost) užití hmotného práva trestního na konkrétní skutek, popř. i posouzení významu dalších - souvisejících a pro rozhodnutí podstatných okolností - ve vztahu k normám hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že námitkou, podle níž dovolatelovo jednání ani v podobě, kterou zjistil soud prvního stupně, nedosáhlo té míry společenské nebezpečnosti, aby bylo možno vyvozovat jeho odpovědnost v trestně právní rovině, resp. že v daném případě měly soudy vycházet z principu subsidiarity trestní represe, neboť předmětné jednání nevybočilo z mezí soukromoprávních odpovědnostních vztahů, byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn právně relevantně .
Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však na druhou stranu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pro společnost nebezpečné činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. V případě vzniku škody není trestní řízení primárně pojato jako pouhá saturace této škody poškozenému, ale má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Výše uvedeným teoretickým východiskům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů neodporují.
Soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatele vycházely ze skutkových zjištění, že dovolatel jakožto jediný jednatel a společník obchodní společnosti LEXUS TRANS, s. r. o., se sídlem v Š. u N. J. objednal v autoservisu provozovaném podnikatelem R. L. opravu brzdového systému návěsu a v autoservisu provozovaném společností Pneuservis H., s. r. o., dodání a montáž pneumatik v době, kdy se společnost LEXUS TRANS, s. r. o., nacházela ve velmi špatné ekonomické situaci projevující se její déletrvající platební neschopností, když dlužila na pojistném na sociální zabezpečení, na zdravotním pojištění a na daních částku přes 1,5 milionu Kč. Pro tyto finanční problémy zároveň neplatila řádně mzdy svým zaměstnancům. Pro posouzení jednání dovolatele jako trestného činu podvodu je pak podstatné především to, že v době, kdy činil objednávky výše uvedených oprav či zboží (pneumatik) v celkovém objemu cca 90.000 Kč, o dlouhodobé platební neschopnosti jím řízené společnosti dobře věděl a poškozené uvedl v omyl tím, že předstíral schopnost jím řízené společnosti za tyto objednávky též řádně zaplatit. V této představě poškozené udržoval i po uplynutí lhůty splatnosti plnění. Přitom podle zjištění soudů si od počátku musel být vědom toho, že na provedené opravy nemá jeho společnost prostředky, a proto s reálnou možností neuhrazení vystavených faktur musel být přinejmenším srozuměn. Svým podvodným jednáním spočívajícím v předstírání schopnosti k placení (tzn. „uvedením někoho v omyl“) tak ve výsledku na úkor poškozených subjektů, jimž způsobil v rozsudku uvedenou majetkovou újmu, neoprávněně obohatil společnost LEXUS TRANS, s. r. o. Jakkoli se stavěl do pozice garanta řádného splnění závazku vůči poškozeným, dopředu jednal se znalostí všech výše uvedených rozhodných skutkových okolností, tzn. s vědomím, že splnění předmětných závazků nezajistí, a zároveň s cílem výše popsaným způsobem obohatit sebe, resp. „jiného“, tedy jím řízenou právnickou osobu - společnost LEXUS TRANS, s. r. o. Právě tím, a nikoliv prostým nezaplacením dluhu v dohodnuté výši a termínu, se jeho jednání již zřetelně vymyká z běžného rámce standardních obchodních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností lze tedy uzavřít, že obviněný (dovolatel) byl trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uznán vinným právem. Nejvyšší soud mu proto nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného J. A. nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler