ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.176.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 176/2011 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného J. G., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 7 To 265/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 160/2004, za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 7 To 265/2010, zrušuje.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 3 T 160/2004, byl obviněný J. G. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále také jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „na základě plné moci, kterou mu udělil spolumajitel nemovitosti P. G., dne 12. 1. 2004 nechal odpojit dodávku elektrické energie u a. s. Severočeská plynárenská Litoměřice, E. K., u bytu na adrese L. D., použil doklad, jímž právní zástupce uživatelky bytu M. A., oznamoval majiteli nemovitosti úmrtí její matky, který si pro tuto potřebu při jednání se shora uvedenými společnostmi pozměnil, a následně dne 28. 1. 2004 vyměnil u vstupních dveří do domu a u dveří do suterénních prostor domu v D. ulici v L. vložky FAB, čímž M. A. znemožnil přístup k tomuto bytu nacházejícímu se v suterénu tohoto domu, který poškozená užívá na základě přechodu nájmu po své zemřelé matce Z. D. Za to byl podle §249a odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem, který v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2010, usnesením sp. zn. 7 To 265/2010, podle §257 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného zastavil s tím, že je promlčeno.
Proti shora citovanému usnesení stížnostního soudu podala následně dovolání nejvyšší státní zástupkyně, a to v neprospěch obviněného J. G.. Uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., neboť má zato, že soud druhého stupně zastavil trestní stíhání obviněného, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a jeho rozhodnutí současně spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka vyjádřila nesouhlas se závěry soudu druhého stupně při použití nového trestního zákoníku (tj. zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, /dále jen „tr. zákoník“/.) v otázce posouzení promlčení trestného činu obviněného. Uvedla, že za podmínek uvedených v §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku sice zaniká trestní odpovědnost za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku uplynutím tříleté promlčecí doby, avšak zároveň upozornila na skutečnost, že doba, ve které by podle mylného názoru odvolacího soudu mělo v předmětné trestní věci při užití nového tr. zákoníku dojít k marnému uplynutí promlčecí doby, zcela spadala do období před 31. 12. 2009, tedy do časového rámce účinnosti předcházející právní úpravy. Podle dovolatelky je podstatné především to, že pokud došlo v době do 31. 12. 2009 úkonem ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. k přerušení promlčení a tudíž k započetí běhu promlčecí doby nové, nemá právní úprava účinná od 1. 1. 2010, byť vymezuje výčet okolností způsobujících přerušení běhu promlčení jinak (§34 odst. 4 písm. a/ tr. zákoníku), na tuto dříve vzniklou právní skutečnost žádný vliv. V tomto směru dovolatelka odkázala na právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1074/2010, ze dne 13. 10. 2010.
V další části podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrekapitulovala procesní úkony učiněné ve věci za účinnosti staré právní úpravy, tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, které měly za následek přerušení běhu promlčecí doby. Poukázala na to, že posledním takovým úkonem ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. bylo vyhlášení odsuzujícího rozsudku dne 4. 6. 2009. Jestliže v důsledku tohoto vyhlášení začala znovu běžet tříletá promlčecí doba, která za účinnosti nového tr. zákoníku teprve doběhne, znamená to, že nemohlo dojít k jejímu marnému uplynutí. Podle dovolatelky tedy bylo namístě, aby krajský soud rozhodl o odvolání obviněného J. G. podle věcného posouzení jeho odvolacích námitek.
Své dovolání uzavřela nejvyšší státní zástupkyně právním závěrem, že došlo-li v době do 31. 12. 2009 k přerušení promlčecí doby podle §67 písm. a) tr. zák. takovými úkony směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, které podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku již úkony přerušujícími promlčecí dobu nejsou, pak s ohledem na ustanovení §67 odst. 4 tr. zák. již začala znovu běžet tatáž promlčecí doba, která doběhne za účinnosti nového trestního zákoníku po dni 1. 1. 2010, a to po případné modifikaci její délky podle §2 odst. 1, odst. 3 a §34 odst. 1 tr. zákoníku. Nová právní úprava okolností způsobujících přerušení promlčecí doby a její nový běh totiž nemá vliv na přerušení promlčecí doby a na počátek jejího nového běhu, k němuž došlo ještě podle dřívější právní úpravy.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky: 1) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 7 To 265/2010, a zrušil i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a 2) aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhla, aby uvedeným způsobem bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Opisy dovolání nejvyšší státní zástupkyně byly předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření obviněnému a jeho obhájci, jimž byly doručeny dne 18. 1. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem využít tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí v prvé řadě posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupkyně dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání , o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí.
Dovolatelka uplatnila oba výše uvedené dovolací důvody ve vzájemné souvislosti, tj. že na základě nesprávného hmotně právního posouzení zániku trestnosti činu (vzhledem k jeho promlčení) došlo vadně k zastavení trestního stíhání obviněného J. G. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., ač nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutečnosti, o které nejvyšší státní zástupkyně podané dovolání opřela, jsou z hlediska uplatněných dovolacích důvodů právně relevantní. Protože zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí , proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné .
Krajský soud v Ústí nad Labem založil napadené rozhodnutí na právním názoru, že kromě stejně přísné trestnosti je v případě trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., resp. přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, stejná i promlčecí doba, která jak podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, tak podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, činí shodně tři roky (§67 odst. 1 písm. d/ tr. zák., §34 odst. 1 písm. e/ tr. zákoníku). Poukázal však na to, že na rozdíl od trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 jsou v ustanovení §34 odst. 4 tr. zákoníku úkony trestního řízení, jejichž důsledkem je přerušení promlčecí doby, vyjmenovány taxativně a jejich výčet je oproti dřívější právní úpravě užší. Porovnáním obou úprav s přihlédnutím k §2 odst. 1 tr. zákoníku pak dospěl k závěru, že stará právní úprava je pro obviněného méně příznivá a že při posouzení toho, zda je jeho trestní stíhání promlčeno, je třeba vycházet z ustanovení nového tr. zákoníku, který je pro něj jako celek příznivější. V návaznosti na to pak konstatoval, že od podání obžaloby (úkonu vyjmenovaného v ustanovení §34 odst. 4 písm. a/ tr. zákoníku) dne 23. 6. 2004 byl učiněn jediný z úkonů vyjmenovaných v ustanovení §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a to vyhlášení odsuzujícího rozsudku dne 4. 6. 2009, a protože v této době (delší než 3 roky) obviněný zároveň nebyl odsouzen a ani proti němu vedeno trestní stíhání pro jiný trestný čin, zanikla jeho trestní odpovědnost za nyní projednávaný trestný čin uplynutím promlčecí doby.
Odvolací soud tedy při svém rozhodování vycházel z úvahy, že ustanovení §34 odst. 4 tr. zákoníku se uplatní bez ohledu na to, zda v době před jeho účinností byla již promlčecí doba trestního stíhání přerušena podle tehdy účinného ustanovení §67 odst. 3 tr. zákona a podle odst. 4 tohoto ustanovení měla začít běžet promlčecí doba nová. S tímto jeho názorem však nelze souhlasit.
Nejvyšší soud v tomto směru předně odkazuje na vlastní rozhodovací praxi a s ní spojenou judikaturu, v níž se vychází (obecně) z toho, že dokonce i v případech, kdy v důsledku změny trestního zákona dojde v průběhu trestního stíhání ke zmírnění právní kvalifikace již stíhaného činu, je taková okolnost, přestože se promítne do kratší promlčecí doby, významná jedině pro konec této kratší promlčecí doby. Změnou trestního zákona se totiž zpětně neruší účinky procesních úkonů, které byly učiněny podle dřívější právní úpravy a jež způsobily přerušení promlčecí doby (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu např. ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1114/2008, 7 Tdo 1074/2010, 8 Tdo 797/2010, 8 Tdo 1105/2010 či 3 Tdo 1427/2010).
Nejvyšší soud v souladu se svojí konstantní judikaturou znovu opakuje, že došlo-li v době do 31. 12. 2009 k přerušení promlčecí doby podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. takovými úkony orgánu činného v trestním řízení, které směřovaly k trestnímu stíhání pachatele, počala od tohoto přerušení běžet podle §67 odst. 4 tr. zák. nová promlčecí doba, která po 1. 1. 2010 toliko doběhne. Jinými slovy, podle nové právní úpravy lze otázku případného přerušení běhu promlčení doby posuzovat pouze ve vztahu k době po nabytí účinnosti nového tr. zákoníku. Skutečnost, že úkon orgánu činného v trestním řízení, jímž byla přerušena promlčecí doba, již není zahrnut mezi procesní úkony taxativně vyjmenované v ustanovení §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, nemá na jeho účinky žádný vliv (v právní nauce k tomu srov. též Trestní zákoník I., komentář, Šámal P. a kol., první vydání, C. H. Beck 2009, str. 382 ).
V nyní projednávaném případě došlo k přerušení promlčení doby podle §67 odst. 3 tr. zák. (a tedy i k počátku běhu nové tříleté promlčecí doby /§67 odst. 4 tr. zák./) minimálně konáním hlavních líčení ve dnech 21. 9. 2004 (č. l. 78 spisu), 1. 2. 2005 (č. l. 96 spisu), 17. 9. 2007 (čl. 112 a násl. spisu), 6. 6. 2008 (č. l. 127 a násl. spisu) a 25. 5. 2009 (č. l. 142 a násl. spisu), které lze nepochybně považovat za úkony směřující k trestnímu stíhání pachatele ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. Lze tedy jednoznačně souhlasit s názorem dovolatelky, že ke dni vydání odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (4. 6. 2009) ani ke dni vydání napadeného usnesení odvolacího soudu (7. 10. 2010) nebylo trestní stíhání obviněného J. G. promlčeno.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného (§265p odst. 1 tr. ř.) zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 7 To 265/2010, a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud toto své (zrušující) rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť z povahy zjištěné vady je zřejmé, že ji nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem, vázán právním názorem Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.), podle kterého trestní stíhání obviněného J. G. není promlčeno, bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného a rozhodnout o něm po přezkumu (§254 tr. ř.) odvoláním napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler