ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.232.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 232/2011 -15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 11 To 327/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 97/2009, za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 11 To 327/2010, zrušuje.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 1 T 97/2009, byl obviněný P. P. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák“/) k §250 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 5. 11. 2008 v M. B. vůči Generali Pojišťovně, a. s., jako majitel motocyklu zn. Kawasaki ZX 9R při uplatnění nároku na náhradu škody z pojistné události ze dne 29. 10. 2008 na základě pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla na jméno R. V., a vztahující se k vozidlu zn. Peugeot 207, a dne 11. 11. 2008 v místě svého bydliště v M. B. při vyhotovení zápisu o poškození motorového vozidla likvidátorem pojišťovny v úmyslu ke škodě Generali Pojišťovny, a. s., se sídlem P., B., neoprávněně získat pojistné plnění nejméně o 21.300,- Kč vyšší, než by mu na základě pojistné události náleželo, zatajil, že některá poškození motocyklu vznikla bez souvislosti s oznámenou pojistnou událostí ze dne 29. 10. 2008, při níž řidič R. V. při couvání s vozidlem zn. Peugeot 207 narazil do zaparkovaného motocyklu Kawasaki, který převrátil na pravý bok, a úmyslně tak uvedl nepravdivé údaje o rozsahu poškození motocyklu, ale Generali Pojišťovna, a. s., po zjištění rozporu pojistné plnění nevyplatila“. Za to byl podle §250 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Předmětný rozsudek napadl obviněný odvoláním, o kterém rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 11 To 327/2010, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu ve věci rozhodl tak, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obvinění z pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit skutkem popsaným v návrhu na potrestání okresního státního zástupce v Mladé Boleslavi ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. ZK 296/2009, neboť tam označený skutek není trestným činem.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala následně dovolání nejvyšší státní zástupkyně, a to v neprospěch obviněného P. P., přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle dovolatelky spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nelze akceptovat jeho závěry o aplikaci zásady ultima ratio na inkriminovaný čin obviněného P. P., který byl předmětem trestního řízení. V souvislosti s posuzováním společenské nebezpečnosti jednání obviněného a zejména pak při posouzení toho, zda a jaká škoda z jeho jednání bezprostředně na majetku pojišťovny hrozila, odkázala přiměřeně na judikované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 580/2002, z něhož vyplývá, že za škodu způsobenou trestným činem pojistného podvodu podle §250a tr. zák. je třeba považovat částku, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, na straně druhé. Tedy, že za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal.
Dovolatelka zdůraznila, že ani v tomto judikovaném případě nebyl dán důvod pro uplatnění zásady ultima ratio (již v té době prosazované v četných nálezech Ústavního soudu) jen z toho důvodu, že věc byla řešitelná též podle norem práva občanského a k poskytnutí pojistného plnění nedošlo nezávisle na vůli pachatele. V nyní projednávaném případě je pak dle jejího názoru situace srovnatelná. Zájem na ochraně majetku zde byl dotčen ve zcela srovnatelné míře jako ve standardních případech pojistných či prostých podvodů, kdy pachatel uvede záměrně zkreslené či nepravdivé údaje ohledně okolností vzniku pojistné události. V daném případě se nadto vyčíslená potencionální škoda výrazně blížila hranici škody nikoli malé.
Své dovolání uzavřela nejvyšší státní zástupkyně s tím, že případné uplatnění odpovědnosti pouze podle norem občanského práva se v daném případě nejevilo jako dostačující. Použití zásady subsidiarity trestní represe by nemělo být spojeno s projevy libovůle orgánů činných v trestním řízení, jejichž důsledkem by byla absolutní nepředvídatelnost jejich meritorních rozhodnutí. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky: 1) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 11 To 327/2010, a dále zrušil i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, 2) aby dále postupoval podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a 3) aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovila i pro případ jiného rozhodnutí, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Opisy dovolání nejvyšší státní zástupkyně byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření obviněnému a jeho obhájci, jimž byly doručeny dne 27. 12. 2010, resp. 22. 12. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby (zde návrhu na potrestání).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí v prvé řadě posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupkyně dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky, o které nejvyšší státní zástupkyně podané dovolání opírá, jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu v plném rozsahu právně relevantní. Protože zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí , proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání , jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné .
V rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně vyjádřenými ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Soudu prvního stupně přisvědčil také v tom směru, že obviněný P. P. svým jednáním naplnil po formální stránce znaky pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák. Pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného v duchu původně přisouzené, popř. jiné právní kvalifikace jeho jednání, však neshledal zákonné podmínky. Na straně 3 svého rozhodnutí přitom zdůraznil, že v projednávaném případě „…jde o stav zcela běžný při likvidaci pojistných událostí, kdy pojišťovna část uplatněného nároku neuzná, aniž by podávala ohledně této části trestní oznámení, protože situace je vyřešena podle občanskoprávních norem“. Proto měla být dle jeho názoru aplikována zásada subsidiarity trestní represe, nyní výslovně vyjádřená v §12 odst. 2 zákona č. 40/2009, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“).
S tímto závěrem odvolacího soudu však nelze souhlasit.
Ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývající princip „ultima ratio“ je nutno v duchu judikatury Ústavního soudu České republiky (srov. např. ÚS 42/2004-n, ÚS 61/2004-n, ÚS 136/2003-n, ÚS 40/2005-n) a Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 7 Tz 230/2003 nebo 5 Tdo 897/2005) vykládat tak, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv a fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. Jinými slovy, zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především tam, kde jiné právní prostředky, tj. normy práva občanského, obchodního či správního, selhávají nebo nejsou dostatečně efektivní. Pravidla liberálně demokratického právního státu zároveň vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné , a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů.
Výše uvedené obecné zásady lze tedy shrnout tak, že legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní, a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu (v podrobnostech k tomu srov. také Trestní zákoník I., komentář, Šámal P. a kol., první vydání, C. H. Beck 2009, str. 91 a násl. ).
V nyní projednávaném případě dospěl soud prvního stupně k závěru o vině obviněného P. P. pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák. na základě skutkových zjištění, která lze stručně shrnout tak, že obviněný jako majitel motocyklu Kawasaki při uplatnění nároku na náhradu škody z pojistné události ze dne 29. 10. 2008, na základě pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla na jméno R. V. a vztahující se k vozidlu zn. Peugeot 207 dne 11. 11. 2008 v místě svého bydliště při vyhotovení zápisu o poškození motorového vozidla likvidátorem pojišťovny záměrně, v úmyslu získat neoprávněně pojistné plnění o 21.300,- Kč vyšší, zatajil, že některá poškození motocyklu vznikla bez souvislosti s oznámenou pojistnou událostí, kdy mu řidič R. V. při couvání s výše označeným vozem narazil do zaparkovaného motocyklu a převrátil jej na levý bok, a úmyslně tak uvedl nepravdivé údaje o rozsahu poškození motocyklu, přičemž pojišťovna Generali, a. s., po zjištění určitých nesrovnalostí, pojistné plnění nakonec nevyplatila.
Soud prvního stupně tedy zjistil, že dovolatel chtěl podvodným způsobem využít inkriminované pojistné události k tomu, aby získal od pojišťovny likvidující tuto pojistnou událost finanční prostředky v takové výši, aby jimi byla pokryta škoda vzniklá na jeho motocyklu nejen v souvislosti s jeho pádem ze stojanu na zem poté, co byl sražen při neopatrném řidičském manévru R. V., ale i škoda vzniklá z jiných příčin a za jiných okolností. Přitom si musel být dobře vědom toho, že na plnění v takovém rozsahu nemá žádný zákonný nárok a pokud by došlo k jeho vyplacení, neoprávněně by se na úkor pojišťovny obohatil. Pokud k výplatě pojistného plnění v jím očekávané výši nedošlo, stalo se tak bez jeho přispění a nezávisle na jeho vůli.
Takovéto úmyslné jednání obviněného, které po formální stránce naplňovalo veškeré formální znaky pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák. - což ostatně konstatoval v napadeném rozhodnutí i odvolací soud - ve svém celkovém kontextu, způsobem provedení i zamýšleným následkem (viz výrok rozsudku soudu prvního stupně), zjevně vybočuje z norem civilního práva. Proto bylo v daném případě zcela namístě použití prostředků práva trestního jako ultima ratio .
Výklad zásady subsidiarity trestněprávní represe, který použil odvolací soud v nyní posuzovaném případě, je nutno považovat za příliš zjednodušující. Právní názor odvolacího soudu totiž zcela pomíjí skutečnost, že předmětná věc je specifická tím, že se neodehrála v rovině práva občanského, nýbrž především v rovině práva trestního, protože škoda (újma majetkové povahy), k níž podvodné jednání obviněného směřovalo, byla v daném případě jedním ze znaků skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. páchaného v úmyslu se na něčí úkor (zde pojišťovny) obohatit . Jestliže obohacení pachatele mělo (podle skutkových zjištění soudu) být produktem záměrného uvedení v omyl (podvodu), bylo by nesprávné věc bagatelizovat tím, že v dané věci se jedná toliko o „kriminalizovanou“ spornou pojistnou událost, v jejímž rámci si pachatel počínal tak, že požadoval pouze poněkud větší plnění, než na jaké měl ve skutečnosti nárok . Právní názor odvolacího soudu - domyšlen ad absurdum - by totiž ve všech obdobných případech znamenal, že podvodné jednání, jinak v podobě a kvalitě předvídané trestněprávními předpisy, které by směřovalo vůči pojišťovně či některému peněžnímu ústavu a které by díky standardně fungujícímu kontrolnímu mechanismu, a případně též bdělosti jejích zaměstnanců, nepřineslo pachatelem očekávané neoprávněné obohacení, by bylo prakticky beztrestné. Takovou interpretaci subsidiarity trestní represe nepochybně nelze přijmout.
Dovolatelce je z výše uvedených důvodů zapotřebí plně přisvědčit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předmětné pochybení vedlo odvolací soud k nesprávnému závěru, že „v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem“, a ohledně obviněného P. P. pak ke zprošťujícímu výroku (§226 písm. b/ tr. ř.), pokud jde o jeho „obvinění z pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 a §250 odst. 1, 2 tr. zák.“ Za těchto okolností nelze na právní moci a stabilitě napadeného rozhodnutí spravedlivě trvat.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného (§265p odst.1 tr. ř.) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 11 To 327/2010, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud toto své (zrušující) rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť z povahy zjištěné vady je zřejmé, že ji nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.), bude muset znovu odvolání obviněného projednat. Přitom znovu posoudí jednotlivé odvolací námitky obviněného a po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) ve věci znovu rozhodne. Své úvahy přitom v rozsahu předpokládaném v ustanoveních §125 odst. 1 tr. ř., příp. §134 odst. 2 tr. ř., náležitě vyloží v odůvodnění svého rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler