ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.239.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 239/2011 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2011 o dovolání podaném J. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 275/2010 ze dne 7. září 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 16/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 30 T 16/2010 ze dne 19. dubna 2010 byl dovolatel uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
O odvolání J. K. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 6 To 275/2010 dne 7. září 2009 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal J. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce, a za splnění i všech dalších zákonem pro podání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že „soudy na věc aplikovaly správné právní předpisy – zejména zákon č. 140/1961 Sb. a zákon č. 141/1961 Sb., ale nesprávně tyto právní předpisy vyložily, a to jak v otázce viny odsouzeného, tak i v otázce trestu.“ Porušena přitom byla zásada volného hodnocení důkazů, zásada zákonnosti, zásada legality a zásada materiální pravdy, když soudy obou stupňů na základě neúplných skutkových zjištění dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. i jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci. Uvedl tedy, že napadá nesprávné právní závěry soudu, na kterých soudy založily rozhodnutí o vině. Zdůraznil, že pana C. osobně neznal, všechny informace o jeho osobě mu byly předávány třetími osobami, z nichž některé jej uvedly v omyl, k protiprávnímu jednání se přiznaly a svou protiprávní činnost přesně popsaly. Konkrétně děti pana C. samy vypověděly, že přestože byly upozorněny, že nemají žádný právní nárok k předmětnému bytu, předaly klíče dovolateli a pověřily jej tím, aby byt pronajímal. Poukázal na skutečnost, že pokud se měl dopustit trestného činu tím, že věřil v existenci pana C., pak by se museli nutně dopustit stejného činu i členové Bytového družstva Z. a příslušní pracovníci Úřadu městské části Praha 5, kteří též pokládali pana C. za řádného nájemce bytu, neboť svým nikoli zákonným jednáním umožnili, aby dovolatel v existenci pana C. věřil. Dále uvedl, že pokud někomu v souvislosti se zatajením smrti pana C. vznikla škoda, pak to byl právě on, neboť v dobré víře uhradil veškeré dluhy, které na bytě vznikly a veškeré poplatky spojené s přijetím pana C. v souvislosti se vznikem bytového družstva. Vyjádřil pochybnosti nad vznikem škody na straně družstva, když toto získalo prázdný byt ve více než milionové hodnotě. V další části dovolání prezentoval dovolatel právní názor, že pokud soudy dospěly k závěru, že trestná činnost dětí pana C. J. C. a M. Š. je promlčená, pak měly ke stejnému závěru dojít i ohledně dovolatele, neboť to byly právě ty osoby, které jej uváděly v letech 2001 – 2007 v omyl, když se s ním ohledně bytu sešly i v roce 2007, přičemž okolnosti a průběh této schůzky měly být objasněny navrhovanými důkazy, které však soud prvního stupně neprovedl, přestože měly zásadní význam pro zjištění skutkového stavu a obhajoba na jejich provedení trvá, neboť prokazují nevinu dovolatele. Jedná se zejména o záznam telefonního rozhovoru, výslech svědků P., Č., zaměstnance Městské části Praha 13 K., K. a důkaz dědickým spisem, s tím, že provedení těchto důkazů je nezbytné k tomu, aby bylo postaveno najisto vědomí dovolatele o smrti pana C. Ve skutečnosti, že se uznání dovolatele vinným opírá zejména o výpovědi J. C. a M. Š., spatřuje dovolatel porušení zásady volného hodnocení důkazů, neboť tito svědci se sami doznali k protiprávnímu jednání a jejich výpovědi je třeba hodnotit jako obranu před trestním stíháním. Shrnul, že neměl úmysl jednat jakkoli protiprávně a z provedeného dokazování jasně vyplývá, že poté, co se o úmrtí pana C. dozvěděl, byt ihned předal. Nesprávně dle jeho názoru byla posouzena i společenská nebezpečnost činu pro společnost, když věřil v existenci pana C. a jeho jednání nezpůsobilo nikomu újmu. V další části dovolání poukázal na nesprávný postup soudu prvního stupně, kterým byl zkrácen na svém právu na obhajobu, když tento ukončil dokazování a hned se chystal vynést rozsudek, čímž došlo k porušení §2 odst. 13 tr. ř., §33 odst. 1 tr. ř., §216 odst. 2 tr. ř. Závěrem svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010 č. j. 6 To 275/2010 a dále též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 4. 2010 č. j. 30 T 16/2010 ve všech výrocích zrušil a sám rozsudkem rozhodl tak, že pan J. K. se zprošťuje obžaloby a žalovaný skutek, ve kterém odvolací soud spatřoval trestný čin, není trestným činem.“
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 13. 1. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva plynoucího z ustanovení §265r odst. 1 písm.c) tr. ř. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu nepřísluší v rámci dovolacího řízení hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět.
V rámci předmětného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek tak, jak je uveden v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně (případně soudu odvolacího), byl nesprávně posouzen jako daný trestný čin, přestože se jedná o trestný čin jiný nebo popsaný skutek není vůbec trestným činem. Všechny námitky dovolatele, jejichž prostřednictvím dovolatel předložil vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a odlišný (od soudů ve věci činných) názor na hodnocení (ve věci provedených) důkazů, stejně jako námitky k šíři provedeného dokazování, tak nejsou způsobilé naplnit nejen dovolatelem deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný další ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. Dovolací soud tak nemůže přihlížet k té části námitek, jejichž obsahem je tvrzení dovolatele, že nevěděl o smrti pana C. a ani k té části námitek, ve které se dovolatel domáhá provedení důkazů dalších. Soudy totiž (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých (ve věci provedených) důkazů vycházely, jak které (jednotlivé) důkazy hodnotily a proč neuvěřily obhajobě dovolatele. Soudy při rozhodování o vině vycházely zejména z výpovědí svědků J. C., M. Š., J. Š., J. Č. a V. S., dále pak z důkazů listinných (trestního oznámení, plných mocí, úmrtního listu J. C. a dalších), které byly pro rozhodnutí soudu dostatečné a byl z nich zjištěn skutkový stav, o němž není důvodných pochyb, přičemž soud náležitě odůvodnil, proč neprovedl ve věci další (dovolatelem navrhované důkazy), když se konkrétně a jasně ke každému z dovolatelem (nyní i v dovolání) navrhovaných důkazů vyjádřil v tom směru, proč by jeho provedení nepřineslo k předmětné věci nic nového a lze proto na odůvodnění soudu prvního stupně plně odkázat. Zcela neadekvátně je pak uplatněna námitka (či spíše připomínka) dovolatele, že stejně tak jako on, by se museli trestné činnosti dopustit členové bytového družstva a pracovníci Úřadu Městské části Praha 13, kteří stejně jako on věřili v existenci pana C. Dovolací soud v této souvislosti pouze uvádí, že městská část, stejně jako následně bytové družstvo jsou v dané věci poškozenými, když jim smrt pana C. byla zatajena právě dětmi pana C. za tím účelem, aby mohl dovolatel byt neoprávněně užívat za účelem zisku a bylo to právě bytové družstvo (jeho předseda představenstva), kdo na základě nesrovnalostí s plnými mocemi trestný čin ohlásil. Z provedeného dokazování už navíc nevyplývá, že by tyto osoby do té doby měly jakoukoli povědomost o smrti pana C. a už vůbec není zřejmé, jaký prospěch by jim nepřiznání smrti pana C. přineslo, když naopak u dovolatele je tento prospěch zřejmý. O tom, že si dovolatel byl vědom svého protiprávního jednání, svědčí například i skutečnost, že ostatním zúčastněným osobám tvrdil, že pan C. je jeho tchán či děda, když si musel být vědom toho, že tato tvrzení nejsou pravdivá, navíc prováděl zcela nepřípustné zásahy do vodoměrů, o nichž si musel být též vědom, že k ním není oprávněn a navíc následně apeloval na svědka Č., aby nájemní smlouvu nikde neukazoval. Zcela mimo jakýkoli ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání je též námitka dovolatele, že mu soud prvního stupně neumožnil odpovídající poradu s obhájcem po skončení hlavního líčení, když navíc touto námitkou se zabýval odvolací soud a lze proto pro stručnost na jeho odůvodnění odkázat. Pokud by tedy obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
Jako právně relevantně se jeví námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel namítl, že nedošlo ke vzniku škody (kromě jemu samotnému), i když tato námitka je současně námitkou zjevně neopodstatněnou. Zákonným znakem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a tr. zák. není škoda ani jiná újma na majetku či na zdraví. Jeho podstatou je, že pachatel oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Proto je subjektivní stránka uvedeného trestného činu naplněna, jestliže úmysl pachatele směřoval k tomu, aby oprávněné osobě bylo v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně bráněno, aniž by bylo nutné, aby pachatel zároveň sledoval způsobení škody či jiné újmy na zdraví či majetku oprávněné osoby nebo někoho jiného . (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 118/2001 ze dne 13. 6. 2001). Za situace, kdy dovolatel (na základě skutkového děje, jak byl zjištěn obecnými soudy) věděl, že oprávněný nájemce tohoto bytu zemřel a přesto tento byt dále „pronajímal“ a vystupoval jako oprávněný jednat za (v té době již zemřelého) pana C., je zřejmé, že došlo k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to i včetně jeho materiální stránky, jak dále namítl dovolatel. I když tuto námitku (ohledně materiální stránky-společenské nebezpečnosti trestného činu) dovolatel uplatnil na základě jiného skutkového děje, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování obecné soudy, lze k ní ve stručnosti uvést, že za situace, kdy několik let bez jakéhokoli právního titulu nakládal s předmětným bytem a bránil tak v jeho užívání městské části a následně bytovému družstvu, je (i vzhledem k výše uvedenému) zřejmé, že jemu přisuzovaný trestný čin naplnil dovolatel i po materiální stránce.
Další právně relevantní hmotně právní námitkou obsaženou v dovolání je námitka ohledně promlčení trestnosti jeho jednání (jeho trestního stíhání), ačkoli i tato námitka je námitkou zjevně neopodstatněnou. Podle §67 odst. 1 tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, b) dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, d) tři léta u ostatních trestných činů. Podle §249a odst. 1 tr. zák. kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, nebo peněžitým trestem. Trestní stíhání pachatele takovéhoto trestného činu je tedy promlčeno uplynutím tříleté promlčecí lhůty. Zatímco u M. Š. a J. C. ml. bylo dokázáno, že tito jednali v dohodě s dovolatelem maximálně do roku 2003, proto byla trestnost jejich jednání promlčena v roce 2006, bylo jejich trestní stíhání nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., a v důsledku toho bylo rozhodnuto o odložení jejich věci usnesením vrchního inspektora Policie ČR ze dne 26. 1. 2010 podle §159a odst. 2 tr. ř. Avšak dovolateli bylo prokázáno, že takto jednal do konce roku 2007, proto nemohlo před započetím trestního stíhání dojít k uplynutí tříleté promlčecí lhůty a trestní stíhání dovolatele tedy nebylo v žádném případě promlčeno.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který dovolatel ve svém podání též uplatnil je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel ve svém podání blíže nespecifikuje, jak podle něj k naplnění tohoto dovolacího důvodu došlo, tedy kterou ze dvou možných alternativ tohoto dovolacího důvodu uplatňuje. Z obsahu podání dovolatele sice vyplývá, že se domáhá alternativy první, neboť ve svém podání uvádí, že „odvolací soud zamítnul opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takovéto rozhodnutí“, avšak tato alternativa v jeho případě nepřichází v úvahu. Jedná se totiž o ty případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí či odmítnutí opravného prostředku podle §253 tr. ř., tedy kdy nedošlo k věcnému přezkumu věci, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V dovolatelově případě však odvolací soud po věcném přezkumu odvolání zamítl podle §256 tr. ř. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že nemohlo dojít ani k naplnění druhé alternativy deklarovaného dovolacího důvodu, neboť právně relevantně uplatněné námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka