ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.422.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 422/2011 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2011 o dovolání podaném Ing. M. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 396/2010 ze dne 7. prosince 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 15/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 7 T 15/2010 ze dne 26. 5. 2010 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy podvodu ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a vydírání ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto výše uvedené trestné činy byl dovolatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a jeho výkon mu byl odložen na zkušební dobu v délce třiceti měsíců.
O odvolání Ing. M. H. rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 5 To 396/2010 ze dne 7. prosince 2010 tak, že jej podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal Ing. M. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud neměl podklad pro svůj právní závěr o jeho vině, když soudy zjištěný skutkový stav nemůže pro zásadní procesní pochybení soudů obstát, neboť právní závěry byly přijaty na základě zjevně nesprávných závěrů skutkových. V této souvislosti dovolatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud) s tím, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) nemůže v rámci dovolacího přezkumu při respektování ústavně garantovaných práv odhlížet od udržitelnosti skutkových závěrů, na kterých je vystavěno vlastní přezkoumávané právní posouzení skutku. Uvedl, že odvolací soud pochybil při hmotně právním závěru o jeho vině, když řádně nezjistil skutkový stav věci při současném hodnocení důkazů ve vztahu k výroku o vině, neboť relevantní důkazy svědčící o jeho nevině opomněl. To proto, že neprovedl důkazní návrh na zpracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie a „v dalším ohledu Městský soud svým hodnocením důkazů dospěl k nelogickým a nepřesvědčivým skutkovým závěrům (ohledně závěru o tom, že dle názoru Městského soudu nenasvědčuje nic duševnímu onemocnění odsouzeného, v důsledku něhož by mělo dojít k jeho novému znaleckému zkoumání). Přitom nebýt těchto pochybení Městského soudu, nemohl tento k právnímu závěru o vině odsouzeného dospět.“ Opomenutým důkazem má tedy dle dovolatele být znalecký posudek z oboru psychiatrie, jehož pořízení (stran vlastní osoby) v rámci řízení o odvolání navrhl, neboť byl v době spáchání trestných činů ve velmi špatném psychickém stavu, a to v důsledku souběžně probíhajícího řízení o úpravě styku s jeho nezletilou dcerou vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3, přičemž na podporu svého tvrzení předložil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. Olgou Sloukovou, z něhož vyplývá, že u něj byla zjištěna nadměrná psychická zátěž, a z toho vyplývají dekompenzace. Poukázal na to, že na základě tohoto znaleckého posudku tak nepochybně v průběhu trestního řízení nastala pochybnost, zda jeho psychický stav nemohl mít vliv na jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti v době spáchání trestných činů, přičemž tento důkazní návrh tak mohl mít zásadní význam z hlediska posouzení jeho trestní odpovědnosti. Odkázal na ustanovení §89 odst. 1 písm. b) tr. ř., když podle jeho výkladu v souladu s trestním komentářem, vzniknou-li pochybnosti o tom, zda byl pachatel v době činu příčetný, popřípadě v jakém rozsahu byla jeho příčetnost zmenšená, je třeba prokázat, zda je pachatel trestně odpovědný. Postupem odvolacího soudu došlo dle dovolatele k porušení jeho práv garantovaných mu mimo jiné i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Kromě výše uvedeného také poukázal na to, že v jeho věci nařídil veřejné zasedání JUDr. Cihlář, který je podle rozvrhu práce soudu pro rok 2010 předsedou senátu 5 To Městského soud v Praze, avšak veřejné zasedání dne 7. 12. 2010 řídila JUDr. Straková, která je jako předsedkyně senátu uvedena i pod usnesením odvolacího soudu, ačkoli je v rozvrhu práce vedena pouze jako členka senátu 5 To. V této skutečnosti je dovolatelem spatřováno porušení jeho práva na zákonného soudce zaručeného mu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl takto: „1. Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010 č. j. 5 To 396/2010, a to v plném rozsahu. 2. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (nerozhodne-li Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci znovu sám o zproštění odsouzeného obžaloby).“
K takto podanému dovolání poslalo Nejvyšší státní zastupitelství České republiky přípis, ve kterém po seznámení se s obsahem dovolání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že obecné soudy měly vyžádat zpracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie k posouzení jeho trestní odpovědnosti za spáchání jemu přisouzených trestných činů. Takto uplatněná námitka (ohledně šíře provedeného dokazování) nemůže být právně uplatněna nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání. Nelze totiž přisvědčit dovolateli, že se jedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, neboť soudy (zejména soud odvolací) vysvětlily, proč nepovažovaly za nezbytné provést důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a toto svoje rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. V této souvislosti je namístě uvést, že s takovým postupem lze souhlasit, neboť i ze samotné výpovědi dovolatele ze dne 21. 10. 2009 vyplývá, že jeho zdravotní stav je dobrý, na psychiatrii se neléčil, léky nebere žádné. Dále byl jako důkaz proveden znalecký posudek PhDr. Jana Vymětala (jako součást znaleckého posudku MUDr. Olgy Sloukové), přičemž soud na základě výše uvedeného dospěl k přesvědčení, že není třeba již psychický stav Ing. M. H. více zkoumat, když z výše uvedeného znaleckého posudku vyplynulo mimo jiné, že Ing. M. H. není duševně nemocný. Pro úplnost je třeba uvést, že znalecký posudek MUDr. Sloukové je dle jejího vlastního vyjádření cílen jinak než pro potřeby trestního řízení. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že v průběhu řízení na základě hodnocení důkazů nevyvstaly žádné (ani nové) okolnosti, na jejichž základě by mělo dojít k novému znaleckému zkoumání duševního stavu Ing. H., pak nezbývá, než s takovým jeho závěrem souhlasit. Za situace, kdy se dovolatel k trestné činnosti de facto doznal, pouze se následně v průběhu trestního řízení snažil obhájit svoje jednání tím, že jednal ve snaze rozkrýt nekalé praktiky svého bývalého tchána, nemá ani dovolací soud jakýchkoli pochyb, že se dovolatel dopustil jemu přisuzovaných trestných činů. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů při rozhodování o vině a trestu vycházely, a proč neuvěřily výpovědi dovolatele. Vycházely tak především z výpovědi poškozeného A. K., výpovědí dovolatele a z listinných důkazů (protokol o sledování osob, fotodokumentace, přepis telefonního rozhovoru, fotokopie emailů, protokol o vydání věci a dalších), přičemž o zjištěném skutkovém stavu takto není jakýchkoli pochyb.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Další námitka, kterou dovolatel uplatnil, byla skutečnost, že ač je předsedou senátu 5 To dle rozvrhu práce Městského soudu v Praze JUDr. Cihlář, který byl podepsán i pod vyrozuměním o veřejném zasedání, toto zasedání dne 7. prosince 2010 řídila JUDr. Straková, která je i podepsána pod (citovaným) usnesením odvolacího soudu. Uvedenou skutečností tak došlo dle jeho názoru k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Přestože takto uplatněná námitka není právně relevantně uplatněna pod deklarovaným (ani pod žádným jiným) dovolacím důvodem, Nejvyšší soud k ní (jako obiter dictum) uvádí, že jí nelze přiznat opodstatnění. Je sice pravdou, že předsedou senátu 5 To Městského soudu v Praze je JUDr. Cihlář, nicméně jak vyplývá ze spisu (protokol o veřejném zasedání č. l. 727), senát rozhodoval ve složení, které je stanoveno podle rozvrhu práce (JUDr. Straková, JUDr. Kareš, JUDr. Cihlář) a jeho složení odpovídalo i ustanovení §31 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Pro právní posouzení věci není podstatné, kdo vykonával funkci předsedy senátu a činil administrativní úkony ve věci, neboť o věci rozhodoval stále stejný senát, ve kterém mají při rozhodovací činnosti všichni členové stejný (rovnocenný) hlas. Dovolatelem uváděná odchylka od rozvrhu práce tedy zjevně nemá jím namítaný ústavně právní rozměr a není ani dostatečným podkladem pro to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v tomto směru zrušil.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka