ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.56.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 56/2011 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. února 2011 o dovolání podaném Z. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 289/2010 ze dne 14. 6. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 149/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 3 T 149/2009 ze dne 18. 3. 2010 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s tím, že výkon takto uloženého trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad její osobou. Dále jí byl uložen trest propadnutí věcí ve výroku citovaného rozsudku specifikovaných a bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podala příslušná státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem sp. zn. 6 To 289/2010 ze dne 14. 6. 2010 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obžalovanou Z. H. při nezměněném výroku o vině, trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a náhradě škody odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku a pro jeho výkon ji zařadil do věznice s dozorem.
Proti shora citovanému rozsudku podala Z. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že v kritické době měla u sebe nůž proto, že je malé postavy a měla obavu o svou bezpečnost, nechtěla nikoho zranit a ke zranění poškozeného došlo spíše omylem a v důsledku jejího rozrušení. Poukázala na to, že jednala ve zkratu, nikoli tedy promyšleně a chladnokrevně. Dodala, že motivem jejího jednání byla její neudržitelná osobní situace, když jinak žije řádně, našla si práci. Uzavřela s tím, že trest uložený odvolacím soudem je za daných okolností nepřiměřeně přísný a tedy takový, který byl uložen v rozsahu, který zákon nepřipouští „spolu za použití nesprávné hmotně právní kvalifikace“. Proto také navrhla, aby dovolací soud citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem „v plném rozsahu jeho výroku zrušil (tj. výrok o trestu a jeho výkonu) dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) a dle §265k tr. řádu a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že k dovolacímu důvodu užitému s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v této části považuje podané dovolání za nepřípustné. To proto, že směřuje proti výroku o vině, přičemž však odvolací soud rozhodoval ve věci výlučně na základě odvolání podaného příslušným státním zástupcem, které směřovalo výhradně do výroku o trestu, a to v neprospěch dovolatelky. Povinností odvolacího soudu tak nebylo přezkoumat výrok o vině, což také neučinil. V této části tak dovolání ve skutečnosti směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, což odporuje ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. K dovolání podanému podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak uvedl, že trest odnětí svobody, tak jak byl dovolatelce uložen, nevybočuje z limitů daných citovaným ustanovením, což také dovolatelka připouští, když poukázala pouze na to, že uložený trest se jí jeví jako nepřiměřeně přísný. Proto také státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Stejně tak ovšem s ohledem na takto definovaný dovolací důvod se nelze domáhat uložení jiného druhu či výše trestu, pokud v tomto směru vedená argumentace postrádá ono zmíněné, jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Pokud však dovolatelka (s jistou mírou tolerance) brojí svým dovoláním i proti výroku o vině (poukazem na charakter jejího útoku proti poškozenému i poukazem na to, že své jednání cíleně neplánovala), je namístě především uvést a zdůraznit, že za daných okolností, kdy výrok o vině nebyl napaden a tedy ani nemohl být předmětem jednání odvolacího soudu, nemůže být ani předmětem jednání soudu dovolacího. V tomto směru tak dovolání ve skutečnosti směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně a je tak s ohledem na uvedené v rozporu s ustanovením §265a odst. 1 tr. ř. a tedy nepřípustné.
K dovolacímu důvodu uplatněnému podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je namístě připomenout, že ten je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, když dovolatelka byla uznána vinnou trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., na který dopadá trestní sazba v podobě uložení trestu odnětí svobody v trvání dvou až deseti let. Uložený trest se tak nevymyká z limitů daných takto ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. do jeho druhu či výše. Pouhá namítaná nepřiměřenost trestu, byť pociťovaného jako přísný, neopodstatňuje důvodnost uvedeného dovolacího důvodu, když odvolací soud také vysvětlil, jaké úvahy jej vedly k uložení zmíněného druhu a výše trestu, když i v tomto směru rozhodl v mezích zákonného uvážení.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm.a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka