ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.571.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 571/2011 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2011 o dovolání podaném D. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 18. 1. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 7/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 18. 1. 2011 zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265 l odst. 4 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu se obviněný D. K. bere do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 7/2009 ze dne 13. 11. 2009 byl dovolatel uznán vinným pokusem k trestnému činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a dále trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Po skutkové stránce šlo o to, že „po předchozích výhrůžkách prostřednictvím SMS, adresovaných své bývalé manželce A. K. dne 4. 4. 2009 kolem 01hod. v obci H. u B., H., rozbil skleněnou výplň uzamčených bočních vstupních dveří a za užití klíčů, které byly z vnitřní strany dveří, vnikl do rodinného domku manželů M. a M. S., kde vzbudil svého syna, který spal v přízemí domu, požadoval po něm, a to i za užití násilí, aby mu sdělil, kde je jeho matka A. K., a poté, kdy se od něho dozvěděl, že není doma, v jí užívané ložnici polil alkoholem, který vzal z ledničky, šatníkovou skříň a koberec kolem postele a zapálil, přestože předpokládal, že v domě spí jeho další nezletilý syn, a rodiče jeho bývalé manželky M. a M. S., když fakticky se v domě nacházeli pouze nezletilý a M. S., a věděl, že v důsledku takto založeného požáru mohou tyto osoby uhořet nebo se udusit zplodinami hoření, přičemž s tímto následkem byl při následném opuštění domu srozuměn; ke smrti jmenovaných nedošlo pouze vzhledem k včasnému ohlášení požáru, které učinil Z. B., jehož požádal o pomoc ml.; požárem způsobil M. a M. S. na jejich rodinném domě, jehož hodnota činila 3.788.040,- Kč, škodu ve výši nejméně 751.123,- Kč, a další škodu zničením vybavení domu a věcí ve výši nejméně 143.600,-Kč, z toho ve výši nejméně 30.000,-Kč ke škodě A. K.“. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal D. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 23. 2. 2010 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. potom při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že D. K. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let a šest měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal D. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozhodně neměl v úmyslu svým jednáním někoho ohrozit na životě a již vůbec ne někoho zavraždit, když jediným motivem jeho jednání bylo pomstít se své bývalé manželce, a to zničením jejích osobních věcí a to i proto, že mu bránila ve styku se syny. Poukázal i na to, že věděl o tom, že v kritické době byl v domě i jeho mladší syn, kterého má rád a rozhodně by mu neublížil. Tvrzení o tom, že musel vědět, že osoby v domě za dané situace mohou uhořet nebo se udusit má za takové, které není ničím podloženo. To i s ohledem na to, že v rozhodné době mluvil před domem se sousedem B. a pokud by tomu tak nebylo, do domu by se vrátil a vzbudil osoby v domě tak, aby mohly odejít nebo by se snažil uhasit zapálenou skříň. Toto jeho tvrzení, které uváděl v průběhu celého trestního řízení potom nebylo nijak vyvráceno a nejsou namístě žádné spekulace o tom, co by se stalo, pokud by nebyl na místě v uvedené době B. Z uvedených skutečností je tedy zjevné, že nenaplnil subjektivní stránku pokusu k trestnému činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák. a chybí tedy jeho zavinění, ať už formou přímého či nepřímého úmyslu. Takto poukázal i na samotnou argumentaci odvolacího soudu uvedenou v důvodech napadeného rozsudku, v rámci které uvedl, že „obžalovaný, s ohledem na stav opilosti, ve kterém se nacházel, nepřemýšlel nad možnými důsledky svého jednání, ale tím není vyloučeno jeho srozumění a lhostejnost k následku, který mohl nastat“. I z uvedeného plyne, že ani soud nemohl dospět k závěru, že jednal v úmyslu nepřímém (někoho zavraždit), pokud nepřemýšlel nad možnými důsledky svého jednání, neboť takto nejedná úmyslně ve vztahu k jejich naplnění a nemůže být s nimi ani srozuměn. Jeho jednání je tak v uvedeném směru nesprávně právně kvalifikováno, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadená rozhodnutí zrušil a poté „věc sám rozhodl dle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. a to tak, že mě zprostí obžaloby ve vztahu k trestnému činu pokusu vraždy a uzná mně případně vinným spácháním trestného činu porušování domovní svobody, případně trestným činem poškozování cizí věci a za toto jednání mi uloží přiměřený trest“.
O takto podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 835/2010 ze dne 10. 11. 2010 a to tak, že ve smyslu ustanovení §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený (citovaný) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a přikázal mu podle §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Následně Vrchní soud v Olomouci v posuzované věci rozhodl rozsudkem sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 18. 1. 2011 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obviněného částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že D. K. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců a pro výkon takto uloženého trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal D. K. znovu dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud v předmětné věci dospěl v rámci citovaného rozhodnutí ke stejným závěrům, se kterými však dovolatel nesouhlasí s tím, že ani po doplněném dokazování nelze dospět k závěru, že naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu vraždy dle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. a), e) tr. zák. V této souvislosti opakovaně poukázal na to, za jakých okolností (a z jakých důvodů) zapálil skříň v ložnici jeho bývalé manželky a znovu zdůraznil, že neměl v úmyslu takovým jednáním někoho ohrozit na životě, natož někoho zavraždit, když jeho jedinou motivací bylo způsobit škodu své bývalé manželce, a to na jejích osobních věcech. Nikdy přitom ani neuvažoval o tom, že by tímto jednáním někomu dalšímu ublížil a to s tím, že pokud by v dané chvíli nebyl před domem (kam vyběhl i starší syn dovolatele) soused B., sám dovolatel by šel do domu a vzbudil tam přítomné osoby tak, aby mohly dům opustit. Takovéto jeho tvrzení přitom nebylo provedeným dokazováním nijak vyvráceno, přičemž dodal, že musí opětovně odmítnout závěry soudů obsažené i ve výrokové větě napadených rozhodnutí spočívající v tom, že musel vědět, že v důsledku založeného požáru mohou osoby v domě uhořet nebo se udusit zplodinami hoření, přičemž s touto skutečností měl být po opuštění domu srozuměn. V tomto směru poukázal i na odvolacím soudem doplňované dokazování, které (ať už co se týče výpovědi svědků či odborného vyjádření) nepřineslo nic nového, když označení svědci zopakovali to, co uvedli již předtím a odborné vyjádření (stran vzniku a rozvoje požáru) vychází z pouhých předpokladů a nepřesných údajů. Takto poukázal na to, že vyšší koncentrace zplodin hoření byla pouze v prvním nadzemním podlaží, kde také podle jeho přesvědčení (jak věděl z minula) se nikdo nenacházel, když jeho mladší syn spával ve druhém nadzemním podlaží spolu s manžely S., rodiči jeho bývalé manželky. Zásadně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, podle kterých měl být smířen se vznikem pravděpodobně i dalšího, závažnějšího následku v podobě usmrcení osob v domě se nacházejících a tedy, že šlo takto o naplnění předpokladů tzv. nepravé lhostejnosti s jeho aktivním (kladným) stanoviskem jak k ohrožení života osob v domě, případně jejich usmrcení. Tvrzení soudu, že tuto možnost vnímal s ohledem na svou podnapilost méně intenzivně, je pouhou spekulací. Dále zdůraznil, že trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným a úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka a vůle pachatele musí směřovat k takovému následku a vztah pachatele k takovému následku musí být aktivní. Uvedené však z učiněných skutkových zjištění nelze dovodit. Znovu zdůraznil, že požár ohlásil před domem přítomnému sousedovi Z. B. s tím, že jinak by se za osobami v domě přítomnými vrátil s tím, že oprávněně předpokládal, že svědek B. bude schopen pomoci osobám v domě, což se také stalo, a to i bez nutnosti hasit zapálenou skříň. V posouvané věci tak bylo namístě z hlediska soudů uvažovat maximálně o tzv. pravé lhostejnosti, když nebyl srozuměn s tím, že za dané situace mohlo dojít ke smrti jeho syna a jeho babičky S., ale je možné pouze uvažovat o tom, že spoléhal na to, že k ohrožení jejich života nedojde právě v důsledku přepokládaného zásahu svědka Z. B.. Pravou lhostejnost tak lze podřadit pod vědomou nedbalost, kdy takováto forma zavinění již nedostačuje k naplnění subjektivní stránky pokusu k trestnému činu vraždy, když k jeho spáchání zákon vyžaduje zavinění úmyslné. Konečně odmítl i závěry odvolacího soudu stran jeho vztahu k synům z rozvedeného manželství, které označil jako spekulativní. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil „a sám rozhodl dle ustanovení §265m odst. 1 trestního řádu a to tak, že mě zprostí obžaloby ve vztahu k trestnému činu pokusu vraždy a uzná mně případně vinným spácháním trestného činu porušování domovní svobody, případně trestným činem poškozování cizí věci a za toto jednání mi uloží přiměřený trest“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že právně relevantně dovolatel uplatnil námitku stran neprokázání potřebné formy zavinění ve smyslu §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. a), e) tr. zák. Poukázala na to, že, příslušná forma zavinění musí být podložena učiněnými skutkovými zjištěními s tím, že samotné zjišťování zavinění je nesnadné, neboť jde o vnitřní život pachatele, který není pozorovatelný, přímým důkazem tak často bývá pouze výpověď obviněného. Okolnosti subjektivního charakteru lze často dokazovat pouze nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých se poté dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (s odkazem rozh. č. 62/1973, č. 41/1976 Sb. rozhodnutí trestních). Vždy je přitom třeba přesně zjistit, zda skutek je zaviněný či nikoli a v kladném případě musí být zjištěna forma zavinění. Má za to, že odvolací soud vyložil, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu je možné dovodit i tehdy, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku z hlediska trestního práva nevýznamného a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně byla pachateli nepříjemná. Odvolací soud se musel ve věci zabývat i posuzováním lhostejného vztahu k následku, který bylo možné z jednání dovolatele vysledovat. Má za to, že bylo prokázáno, že obviněnému bylo jedno, zda následek nastane či nikoli, což vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, kdy právě uvedený vztah k následku je třeba posoudit jako vztah eventuálního úmyslu. K tomu státní zástupkyně uvedla, že dovolatel se snažil škodit své bývalé manželce, které vyhrožoval a kritického dne také násilím vnikl do rodinného domu rodičů své bývalé manželky. Věděl, že je noc a v domě bydlí a jsou přítomni také jeho synové (jedenáct a patnáct let staří) a že již budou spát a v případě stresu nebudou schopni racionálně jednat. Přesto (znaje také uspořádání domu) založil v něm požár, a to i za použití alkoholu. Musel si takto být vědom toho, že se bude oheň rychle šířit. Pokud poté dům opustil při vědomí, že je vzhůru pouze jeho starší syn, když dovolatel informoval o požáru přítomného souseda Z. B., má státní zástupkyně za zcela zjevné, že dovolateli bude další průběh událostí lhostejný. Nemohl předpokládat, že jeho starší syn a Z. B. budou jednat způsobem, který povede k vyvedení osob v domě přítomných, tedy mladšího syna a M. S., a zabrání tomu, aby se udusili zplodinami hoření nebo uhoření. Poukázal na to, že oheň se šířil rychle i na to, že dovolatel byl podnapilý a tak ani nedomýšlel možné důsledky svého jednání, na což neměl vliv pouze jeho stav, ale i osobnostní struktura dovolatele. Tvrzení dovolatele spočívající v tom, že pokud by nebyl před domem svědek Z. B., že by se vrátil do domu a vzbudil osoby tam se nacházející prý značně koliduje s tím, že by se právě kvůli založenému požáru k těmto osobám nedostal. Státní zástupkyně má za to, že i odvolací soud dospěl ke správnému závěru o tom, že dovolatel se dopustil všech trestných činů, pro které byl odsouzen, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm.e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno znovu a opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy pečlivě posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se přitom nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry.
V posuzované věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, zůstává i nadále klíčovou a zásadní námitka dovolatele stran naplnění všech znaků subjektivní stránky pokusu k trestnému činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák., kterým byl shledán vinným. Jinými slovy, za rozhodné je třeba považovat to, zda dovolatel se popsaného jednání dopustil úmyslně, a to alespoň jednáním v tzv. nepřímém úmyslu. Takto vedená námitka je i nadále, z pohledu zvoleného dovolacího důvodu, uplatněna právně relevantně a současně je i nadále důvodnou. Přitom obecně lze souhlasit s tím, že samotné zjišťování zavinění (a jeho formy) je za časté nesnadné, když jde o prokazování skutečností, které jsou součástí vnitřního života pachatele, a které jiné osoby nemohou pozorovat a přímým důkazem v uvedeném směru tak často bývá pouze pachatelova výpověď. Proto také nepochybně okolnosti subjektivního charakteru lze dokazovat pouze nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, a ty potom pečlivě a racionálně interpretovat. Uvedená tvrzení (plynoucí z ustálené judikatury) je přitom nezbytně nutné pečlivě aplikovat i v projednávaném případě. Přitom trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. se dopustí ten, kde jiného úmyslně usmrtí, samozřejmě v případě pokusu ten, kdo se o takový následek pokusí. Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným a úmysl pachatele, a to i eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka, přičemž takový úmysl musí být jasně a zřetelně prokázán. Přitom pokud pachatel jedná v úmyslu poškodit jiný zájem chráněný trestním zákonem a jeho jednáním hrozí smrt člověka, ke které by nebyl jeho úmysl (nevěděl, že takový následek může způsobit nebo to sice věděl, ale nebyl s tím srozuměn), nemůže být trestně odpovědný za vraždu resp. pokus k ní. Přitom skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nikoli, přitom vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem a bývá tak chápána jako srozumění s následkem a tedy jednání v úmyslu nepřímém. Vůle pachatele, ať už vyjádřena chtěním nebo srozuměním však musí směřovat ke smrti člověka a musí tak být dán aktivní vztah pachatele k následku. Současně ovšem uvedené a takovéto závěry musí být i soudy řádně, pečlivě a nezpochybnitelně prokázány a z výsledků vedeného dokazování musí také jasně a zřetelně vyplynout. V posuzované věci, i nadále vzdor doplněnému dokazování, má dovolací soud za to, že úmyslné jednání dovolatele (a to ani nepřímo úmyslné) stran popsaného pokusu k vraždě nebylo jednoznačně a nepochybně prokázáno. Z učiněných skutkových zjištění totiž se i nadále podává, že dovolatel vnikl do domu obývaném jeho bývalou manželkou s jejími rodiči a s jeho dvěma syny. Stejně tak je nepochybné, že dovolatel vzbudil staršího syna a následně ze vzteku a nenávisti k bývalé manželce zapálil v její ložnici skříň s jejími šaty, když skříň předtím polil alkoholem. Poté dům opustil a před ním potkal svědka Z. B., kterému (na jeho dotaz) řekl, že zapálil skříň a následně z místa odešel. Je namístě znovu připomenout, že po celou dobu trestního řízení opakovaně uváděl, že jeho jedinou motivací k popsanému počínání byl vztek na bývalou manželku, kterou chtěl takto poškodit, přičemž důrazně popíral, že by takto chtěl někoho usmrtit (zavraždit), když za zcela nepřípustné a až absurdní považuje to, že by takto jednal vůči svému (mladšímu) synovi. Přitom znovu z učiněných skutkových zjištění nelze ani jednoznačně a nepochybně dovodit, že takové tvrzení dovolatele bylo pouze účelové. Stejně tak nelze mít za spolehlivě vyvrácené jeho tvrzení o tom, že pokud by nebyl před domem svědek B. (který zjevně věděl o co jde a o kterém dovolatel předpokládal, že zasáhne), sám by se vrátil do domu, vzbudil přítomné a snažil se skříň uhasit. Za daného stavu věcí tak, i přes doplněné dokazování, uvedená tvrzení dovolatele nebyla spolehlivě a jednoznačně vyvrácena a ve věci vedené úvahy soudů jsou pouze úvahami bez potřebného a zásadního podkladu, který by vůbec umožňoval přijetí odpovědných závěrů stran existence případného, byť i nepřímého úmyslu ve vztahu k popsanému jednání dovolatele. I nadále tak při zkoumání toho, zda dovolatel jednal alespoň v úmyslu nepřímém, nepostačí pouhé zjištění, že polil v domě alkoholem skříň, kterou poté zapálil (se srozuměním, že následným požárem dojde ke smrti osob), ale je důležité mít na mysli i okolnosti, za kterých se tak stalo, jaký byl jeho motiv, co útoku předcházelo, jak byl proveden, jaké byly možnosti varování osob v domě a jakou představu dovolatel měl (a mohl) mít o efektivitě pomoci a jejího poskytnutí svědkem B. a starším (patnáctiletým) synem dovolatele. Lze tak v tomto směru uzavřít, že k naplnění subjektivní stránky pokusu k označenému trestnému činu nepostačí pouhé zjištění, že dovolatel jednal úmyslně (a to alespoň ve formě úmyslu nepřímého), ale současně je nezbytné postavit najisto (prokázat), že jeho úmysl také jednoznačně směřoval k zákonem požadovanému následku a tedy k zavraždění označených osob. Zůstanou-li však i nadále po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o některé ze skutkových okolností důležitých pro posouzení zavinění, zejména i úmysl přivodit následek v podobě zavraždění označených osob, je nutno rozhodnout (obecně) v tomto směru v souladu s principem in dubio pro reo. V uvedených souvislostech však dovolací soud připomíná, že vzhledem k závažnosti jednání dovolatele však současně nelze vyloučit, aby jeho (popsané) jednání bylo právně kvalifikováno jako pokus k ublížení na zdraví z hlediska zákonem definovaných skutkových podstat uvedených v §221 resp. §222 tr. zák., a to právě s ohledem na již uvedené.
V dané věci tak lze znovu přisvědčit uvedené námitce dovolatele s tím, že popis skutku v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně a soudy učiněná skutková zjištění nedovolují z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přijmout spolehlivě hmotně právní závěr o tom, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu k trestnému činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák.
Protože Nejvyšší soud shledal takto podané dovolání podle hledisek uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v relevantně uplatněné části znovu důvodným, postupoval dále podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. tak, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 18. 1. 2011 zrušil, přičemž současně zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm.b) tr. ř. toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání.
Řízení ve věci se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Olomouci bude znovu rozhodovat o řádném opravném prostředku uplatněného dovolatelem, přičemž v novém řízení se bude muset důsledně zabývat posuzovanou věcí v intencích právního názoru (bude jím vázán) Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.), když i po případně ve věci doplněném dokazování pečlivě přistoupí k posouzení jednání dovolatele i z hledisek již shora naznačených, když v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a jaké skutkové a právní závěry z učiněných skutkových zjištění dovodil.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř., vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Protože se na D. K. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zrušil, stal se další výkon tohoto trestu na podkladě uvedeného rozsudku nepřípustným. Nejvyšší soud proto rozhodl ve smyslu citovaného ustanovení §265 l odst. 4 tr. ř. zároveň o jeho vazbě, když v tomto směru dovolatel nic neuvedl. Dospěl přitom k závěru, že u dovolatele trvá i v nynějším stadiu řízení důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř. To proto, že D. K. byl v minulosti soudně trestán, a to zejména na základě rozsudku Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 12 T 72/2008 ze dne 29. 7. 2008, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2008, kdy byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků, za současného vyslovení dohledu a uložení omezení spočívajícího v zákazu nadměrného požívání alkoholických nápojů. Přitom z popisu předmětného rozhodnutí je zřejmé, že poškozenou v uvedené věci byla právě jeho bývalá manželka A. K., na níž se takového jednání dopouštěl od října 2005 do června 2007. Lze tak spolehlivě dovodit, že jeho agrese ve vztahu k bývalé manželce má narůstající tendenci a stává se závažnější. Uvedené skutečnosti tak odůvodňují obavu, že dovolatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, stejně jako závěr, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka