ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.579.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 579/2011 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2011 o dovolání podaném obviněným J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 To 468/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 12 T 110/2007, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 To 468/2010, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 29. 1. 2010, sp. zn. 12 T 110/2007, ve výroku pod bodem I), jímž byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem krádeže podle „§205 odst. 1 trestního zákoníku“, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Brno - venkov přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 29. 1. 2010, sp. zn. 12 T 110/2007, byl obviněný J. K. (bod I/ výroku) uznán vinným přečinem krádeže podle „§205 odst. 1 trestního zákoníku“ (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době od 1. 2. 2005 do 5. 6. 2006 v obci Ú., okr. B., odcizil z rodinného domu na ul. N., kde měl do 9. 5. 2006 trvalý pobyt, věci ve výlučném vlastnictví poškozené Z. K., a to koženou sedací soupravu černé barvy, kombinovanou chladničku s mrazničkou zn. Indesit, černý konferenční stůl, 4 nerezové židle s černým a vínovým čalouněním, přičemž neudržováním domu způsobil v domě výskyt plísně, odkryl elektrickou instalaci bojleru, demontoval kryt plynového ohřívače a svým jednáním způsobil poškozené Z. K., škodu odcizením ve výši 29.250,- Kč“. Za tento přečin a dále za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 2 T 69/2009, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 7 To 385/2009, byl obviněný podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, za současného zrušení pravomocného výroku o trestu z posledně citovaného rozsudku Okresního soudu Brno - venkov, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku soud obviněnému uložil povinnost nahradit ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil škodu, kterou trestnou činností způsobil. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu zároveň uložil povinnost nahradit poškozené Z. K. škodu ve výši 29.250,- Kč.
O odvolání obviněného proti výroku o vině a trestu a odvolání poškozené do výroku o náhradě škody předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 To 468/2010, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celé odsuzující části. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tento přečin a sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 2 T 69/2009, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 7 To 385/2009, obviněného podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, za současného zrušení pravomocného výroku o trestu z posledně citovaného rozsudku Okresního soudu Brno - venkov, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu zároveň uložil povinnost nahradit podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení škodu, kterou trestnou činností způsobil. O uplatněném nároku poškozené Z. K. bylo rozhodnuto tak, že obviněnému se podle §228 odst. 1 tr. ř. ukládá povinnost nahradit jmenované škodu ve výši 29.250,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. 10. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný J. K. následně dovoláním , které zároveň směřovalo i proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že již rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v odsuzující části stiženo vadami podřaditelnými pod zvolený dovolací důvod. Odvolací soud přesto v plném rozsahu navázal na chybnou aplikaci hmotného práva a vadné právní závěry soudu prvního stupně posléze přejal do svého rozhodnutí. Podle dovolatele soud prvního stupně sice provedl ve věci velmi rozsáhlé dokazování, avšak skutkový stav věci vadně vyhodnotil a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil. Odvolací soud se v rámci svého rozhodování omezil pouze na obecné konstatování o správnosti učiněných závěrů, aniž by se blíže zabýval argumentací obsaženou v řádném opravném prostředku. Dovolatel je přesvědčen, že v jeho případě nebylo dostatečně prokázáno především naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu krádeže. Zdůraznil, že přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je přečinem úmyslným a že v každém konkrétním případě musí být jednoznačně zjištěn úmysl pachatele přisvojit si cizí věc. V uvedené souvislosti citoval skutkový závěr soudu prvního stupně, podle kterého na počátku neměl v úmyslu trvale odebrat věci z dispozice poškozené, avšak poté, co ho poškozená uvědomila o tom, že důvod, pro který věci zadržoval, je bezpředmětný, bylo na něm, aby věci vrátil. Na tomto základě pak soud vytvořil hypotetickou právní konstrukci o jakémsi následném či pozdějším „donaplnění“ skutkové podstaty přečinu krádeže ve všech obligatorních znacích, tzn. včetně úmyslného zavinění. To je však podle dovolatele v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege. Dovolatel současně poukázal i na časové vymezení skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Skutek, který mu je kladen za vinu, byl vymezen obdobím od 1. 2. 2005 do 5. 6. 2006, avšak k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu krádeže mělo podle soudu dojít až v roce 2007, tedy v době, co proběhla korespondence s poškozenou a nebylo mezi nimi dosaženo dohody o vzájemném vrácení věcí. Dovolatel opětovně zdůraznil, že zavinění jako vnitřní vztah člověka k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, musí být dáno již v době činu, a uzavřel, že předmětný skutek není trestným činem (přečinem), protože zde absentuje subjektivní stránka skutkové podstaty.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vydal ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. usnesení, kterým z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zruší pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 To 468/2010, a výrok ad I) rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 29. 1. 2010, sp. zn. 12 T 110/2007, a v souladu s ustanovením §265m tr. ř. sám rozhodne tak, že ho zprostí obžaloby; případně ve smyslu ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikáže věcně a místně příslušnému orgánu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projedna a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož jsou námitky uplatněné obviněným z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejen právně relevantní, ale i důvodné. Poukázal na to, že po subjektivní stránce se u přečinu krádeže vyžaduje úmysl, který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tedy i přisvojení si věci. Pachatel proto musí jednat v úmyslu trvale vyloučit poškozeného z dispozice s odcizenou věcí. Úmysl přisvojit si věc přitom musí mít pachatel již v době, kdy se jí zmocňuje; jestliže se pachatel zmocní cizí věci bez tohoto úmyslu, může se podle okolností jednat o jiný trestný čin, např. o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku. S přihlédnutím k tomu, že normy trestního práva hmotného není namístě vykládat rozšiřujícím způsobem, nebude podle názoru státního zástupce subjektivní stránka přečinu krádeže naplněna tam, kde se pachatel zmocní cizí věci s jiným úmyslem než si ji přisvojit a teprve následně pojme úmysl si ji trvale ponechat nebo s ní naložit jiným způsobem trvale vylučujícím vlastníka z dispozice s ní. (Jde o situaci do jisté míry obdobnou případu, kdy dlužník až dodatečně pojme úmysl vypůjčené peníze věřiteli nevrátit, přičemž takovýmto jednáním nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu.). Dovolateli lze přisvědčit v názoru, že podle trestního zákoníku nepřichází v úvahu nějaké dodatečné naplnění subjektivní stránky přečinu krádeže podle §205 tr. zákoníku. Skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku, v souvislosti s jeho rozvedením v odůvodnění obou soudních rozhodnutí, pak podle státního zástupce všechny znaky souzeného přečinu nenaplňuje.
Pro úplnost státní zástupce doplnil, že i kdyby bylo vycházeno z konstrukce, podle které byl přečin krádeže obviněným dokonán až poté, kdy věci nevrátil poškozené, ačkoli byl informován o absenci podmínek pro výkon zadržovacího práva, musel by takovýto závěr najít odraz především v jiném znění tzv. skutkové věty výroku rozsudku, zejména pokud se týká vymezení doby spáchání skutku. Ve skutkové větě jsou kromě toho nadbytečně uvedeny údaje týkající se poškození zařízení domu, když pro přečin poškození cizí věci podle §228 tr. zákoníku dovolatel uznán vinným nebyl a s odcizením věcí tato poškození (plíseň, zásahy do spotřebičů) zřejmě ani skutkově nesouvisela.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem uzavřel státní zástupce své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 To 468/2010, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil navrhované rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S přihlédnutím k obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jej Nejvyšší soud vyložil shora, je zřejmé, že dovolání obviněného J. K. bylo podáno právně relevantně . Poněvadž Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve nutno uvést, že trestný čin (přečin) krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem přisvojit si ji, dojde-li na cizím majetku ke způsobení škody nikoliv nepatrné (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Pachatel se věci zmocnil, jestliže si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se tato moc odnímá. Přisvojením cizí věci se rozumí uskutečnění záměru pachatele trvale s věcí disponovat, tedy vyloučit dosavadního vlastníka z držení, užívání a nakládání s věcí. Jak zmocnění se, tak přisvojení si cizí věci, včetně způsobení škody na cizím majetku musí být cílem pachatele. Po subjektivní stránce se tedy vyžaduje jeho úmysl (§15 tr. zákoníku), který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty (jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Úmysl přisvojit si cizí věc musí mít pachatel krádeže již v době, kdy se jí zmocnil. Pokud by chtěl s cizí věcí disponovat jen po přechodnou dobu a poté umožnit vlastníkovi nebo oprávněnému držiteli, aby se opětovně ujal výkonu svých práv, mohlo by se - podle okolností - případně jednat o trestný čin (přečin) neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku.
V předmětné trestní věci soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že „obžalovaný na počátku neměl v úmyslu trvale odebrat uvedené věci z dispozice poškozené, avšak poté, co jej poškozená uvědomila o tom, že důvod, pro který věci zadržoval, je bezpředmětný, kdy některé věci, které žádal vydat, již měl, nebo již neexistovaly nebo byly poškozeny, bylo na obžalovaném, aby věci poškozené vrátil“. Na tomto základě pak soud dovodil právní závěr, že obviněný „trvale znemožnil dispozici poškozené s předmětnými věcmi a tedy že se tak v úmyslu přímém dopouští přečinu krádeže podle §205 odst. 1 trestního zákoníku“ (viz str. 7 rozsudku).
Podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku obou soudů měl obviněný (dovolatel) inkriminované věci „odcizit“ v době od 1. 2. 2005 do 5. 6. 2006. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ovšem vyplývá, že jeho úmysl trvale vyloučit poškozenou z práva disponovat s předmětnými věcmi vznikl až podstatně později (konkrétně v době, kdy inkriminované věci již měl po určitou dobu ve faktické dispozici; přesněji až poté, co byl poškozenou /v r. 2007/ - k písemné výzvě na vrácení jeho vlastních věcí - zpraven o tom, že některé z nich mu již nemůže vrátit z důvodu jejich zničení či z toho důvodu, že je již nemá v držení. To by ovšem znamenalo, že v době, kdy se měl zmocnit věcí ve výlučném vlastnictví poškozené, které byly ve vztahu k němu věcmi cizími, dovolatel ještě nejednal v úmyslu „přisvojit si je“ ve smyslu ustanovení §205 odst. 1 písm. a) tr. ř. Za popsaných okolností pak nelze přehlédnout ani občanskoprávní rozměr celé věci, kdy obviněný (dovolatel) s údajným cílem dosáhnout vrácení svých vlastních věcí vykonával k osobnímu majetku poškozené jakési „quasi-zadržovací“právo. K použití trestního práva jako prostředku ultima ratio mělo být za daných okolností proto přistupováno velmi zdrženlivě (srov. též ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí následujícím po zrušení rozsudku soudu prvního stupně navázal nejen na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, ale především také na jeho pochybnost vzbuzující právní závěry (viz výše), když de facto odstranil jen formální pochybení týkající se použité právní kvalifikace skutku, který byl původně označen pouze jako přečin krádeže podle „§205 odst. 1“ tr. zákoníku namísto §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem má Nejvyšší soud za to, že v posuzovaném případě nelze dospět k jinému závěru, než že skutek v podobě formulované v tzv. skutkové větě výroku o vině z rozsudku obou soudů (a podrobněji rozvedený především v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu krádeže, neboť nebylo spolehlivě a bez pochybností zjištěno, že dovolatel v době páchání činu (tj. podle výroku rozsudku od 1. 2. 2005 do 5. 6. 2006), kdy se měl věcí poškozené zmocnit (či přesněji svévolně je zadržovat), jednal též v úmyslu (§15 tr. zákoníku) tyto věci si „přisvojit“. Protože skutková zjištění soudů zjevně nedovolují spolehlivý hmotně právní závěr, že se dovolatel vůči poškozené Z. K. dopustil přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebylo použití této právní kvalifikace v posuzovaném případě namístě.
To znamená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají - v dovolatelem vytýkaném směru - na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného J. K. zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 To 468/2010, a zároveň zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 29. 1. 2010, sp. zn. 12 T 110/2007, a to ve výroku pod bodem I), jímž byl obviněný (dovolatel) uznán vinným přečinem krádeže podle „§205 odst. 1 trestního zákoníku“, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí (tj. na zrušený rozsudek odvolacího soudu a zrušené části rozsudku soudu prvního stupně) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu Brno - venkov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit v zasedání veřejném.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. To znamená, že Okresní soud Brno - venkov se jí v rozsahu zrušení bude muset znovu zabývat, přičemž v novém řízení bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby provedené důkazy znovu vyhodnotil v souladu s jejich obsahem a učiněná skutková zjištění řádně promítl do svého nového rozhodnutí, tzn. podrobně v něm vyjádřil genezi počínání obviněného ve vztahu k věcem poškozené Z. K. Poté se bude muset znovu zabývat právním posouzením předmětného skutku, a to i z hlediska jiné v úvahu přicházející právní kvalifikace a taktéž z hlediska zásady subsidiarity trestní represe upravené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler