ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.600.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 600/2011 -130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2011 o dovolání podaném L. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 89/2010 ze dne 1. prosince 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 7/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 7/2008 ze dne 31. května 2010 byl dovolatel uznán ad I. 1) - 60), 65) - 97) vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen trest. zák.), když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obv. A. V. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Současně byli oba obvinění podle §226 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěni obžaloby pro skutky v příslušné obžalobě a ve zprošťujícím výroku popsané, neboť nebylo prokázáno, že by tyto skutky spáchali.
Proti tomuto rozhodnutí podal L. D. (a A. V. a poškozený GE Money Multiservis, a. s.) odvolání, o kterém rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 To 89/2010 ze dne 1. prosince 2010 tak, že z podnětu podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), c), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v odsuzující části ve výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zák. (ad I) ohledně obou obviněných, trestným činem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zák. (ad III) ohledně A. V., tím i ve výrocích o trestu a náhradě škody zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal L. D. vinným ad I. 1) - 60), 65) - 92), 93) - 96) zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) trest. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený zvlášť závažný zločin byl dovolatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obv. A. V. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Současně byli oba obvinění podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěni obžaloby pro skutky v příslušné obžalobě a ve zprošťujícím výroku popsané.
Proti tomuto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal L. D. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že se obecné soudy neřídily ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. a ustanovením §89 odst. 2 tr. ř. a v trestním řízení se objevují skutečnosti, které nebyly dosud soudem zcela objasněny. To s tím, že provedené důkazy nejsou dostačující pro závěr o vině tak, jak bylo rozhodnuto napadenými rozsudky. Uvedl, že se obecné soudy vůbec nezabývaly otázkou, zda vůbec byla naplněna skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu v těch případech, „kdy se někdo s jakýmkoli zdůvodněním dohodl s jinou osobou na tom, že tato osoba podá žádost o poskytnutí úvěru s tím, že prostředky získané úvěrem předá iniciátorovi tohoto jednání, který také slíbil žadateli o úvěr, že úvěr bude splácet.“ Takto sjednaný úvěr je dle názoru dovolatele v každém případě platný a banka, v případě nesplácení úvěru, nemůže odpovědnost za nesplácení úvěru přenášet na iniciátora uvedené dohody a „plnou odpovědnost za splácení úvěru nese ten, kdo smlouvu o úvěru uzavřel a je na něm, jak se vypořádá s iniciátorem, který nesplnil daný příslib, že úvěr uhradí sám.“ Poukázal na skutečnost, že měly být přijaty důkazní návrhy na provedení grafologických posudků ohledně pravosti podpisů na úvěrových smlouvách a plných mocích. Ty by mohly prokázat, že zcela legálně sjednával pro svědky úvěry, soudy však považovaly za věrohodné svědecké výpovědi. Poukázal na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení byly nečinné vůči těm svědkům, kteří doznali aktivní účast na trestné činnosti obviněného V., když tato nečinnost byla v neprospěch obou obviněných a důkazy byly hodnoceny jednoznačně v neprospěch dovolatele. Uvedl, že byl pouze „sběračem informací“ doplňovaných do jednotlivých žádostí o úvěr, a nikoli samotným žadatelem. Poukázal na absenci subjektivní stránky jemu přisuzovaného trestného činu úvěrového podvodu, neboť veškeré informace zadávané do žádostí o úvěr mu byly poskytnuty buď obviněným V. nebo třetími osobami. Co se týká vzájemné dohody se spoluobviněným V., k této uvedl, že nikdy nebyla prokázána a navíc, všechny získané peněžní prostředky vyplatil V.. Z výše uvedeného dovodil, že nemohl „jednat v žádném úmyslu“ za situace, kdy byl sám uváděn spoluobviněným V. v omyl, což dokonce ve své výpovědi potvrdil i V. Zdůraznil, že se soudy nezabývaly otázkou posouzení právní povahy smluv, tedy zda se jednalo o smlouvy o úvěru či jiný smluvní typ či inominátní smlouvy a že v mnoha případech obviněný V. podepisoval listiny na základě falšovaných plných mocí, tedy ani nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy a tedy nebyly objasněny všechny náležitosti skutkové podstaty jemu přisuzovaného trestného činu. Navíc nebyl jako účastník žádného sjednávání úvěrové smlouvy. Poukázal na skutečnost, že rozhodnutí obou soudů neobsahují jakékoli právní hodnocení samotného vztahu obviněných k úvěrovým smlouvám, jak jsou tyto smlouvy označovány v rozhodnutích soudu obou stupňů (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 8 Tdo 211/2010 ze dne 24. 3. 2010). Současně namítl absenci zavinění s tím, že v napadených rozhodnutích chybí výsledky dokazování, ze kterých by vyplynul závěr o jeho zavinění. S odkazem na ustálenou judikaturu uvedl, že v případě zavinění dospěly soudy k právnímu závěru, který nemá jakoukoli oporu v provedeném dokazování a skutek je tak nesprávně hmotně právně posouzen. Uvedl, že skutek pod bodem 1) vůbec spáchat nemohl, když se uzavírání této úvěrové smlouvy vůbec neúčastnil. Uzavřel tedy, že jsou dány zcela zjevné pochybnosti o souladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2010 pod sp. zn. 9 To 89/2010 zrušil a aby současně zrušil i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2010, č. j. 6 T 7/2008-4784, jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím a vrátil tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.“
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 24. 3. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva plynoucího z ustanovení §265r odst. 1 písm.c) tr. ř. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Pod deklarovaným dovolacím důvodem tak nemůže být právně relevantně uplatněna ta část námitek, jejímž prostřednictvím dovolatel předložil dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje, ani ta část námitek, v jejímž rámci brojil proti šíři vedeného dokazování a způsobu, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Přitom soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí srozumitelně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely, proč neuvěřily obhajobě dovolatele a uznaly jej vinným právě zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) trest. zák. Při svém rozhodování tak vycházely zejména z výpovědi osob, na které zněly smlouvy o úvěru, výpovědí zaměstnanců institucí tyto úvěry poskytujících, dále z listinných důkazů (smluv prokazujících spolupráci dovolatele s institucemi poskytujícími úvěry a dokumenty k jednotlivým úvěrovým případům, vyjádření úvěrových institucí k výši způsobené škody). Za dané situace tak bylo zcela jasně prokázáno, že dovolatel, jako zástupce autobazaru a smluvní strana institucí poskytujících úvěry, deklaroval těmto institucím vědomě nepravdivé údaje v úvěrových smlouvách, když musel mít vědomí o tom, že těmto osobám avizované dopravní prostředky ve skutečnosti neprodává, neboť navíc peníze chodily na jeho účet a tyto dál předával spoluobviněnému V. Takto má i dovolací soud za zjevně prokázané, že dovolatel se dopustil jemu přisuzované trestné činnosti a naplnil všechny znaky skutkové podstaty označeného zločinu.
Jakoukoli logiku pak postrádá námitka dovolatele, že o trestné činnosti spoluobviněného V. neměl ponětí, neboť pak by tedy za daných okolností musela být situace taková, že by prodal dopravní prostředek kupujícímu, kterého nikdy osobně neviděl a ve většině případů neviděl ani originály jeho osobních dokladů, kupující by si dopravní prostředek, který také nikdy osobně neviděl odvezl, peníze za takovýto dopravní prostředek získané z úvěru by dovolatel předal obviněnému V. a otázkou zůstává, co by zůstalo dovolateli a proč by vůbec něco takového činil, když je zřejmé, že takovýto postup by musel být pro něj ekonomicky likvidační. Co se týká jeho námitky, že mohla nastat situace „kdy se někdo s jakýmkoli zdůvodněním dohodl s jinou osobou na tom, že tato osoba podá žádost o poskytnutí úvěru s tím, že prostředky získané úvěrem předá iniciátorovi tohoto jednání, který také slíbil žadateli o úvěr, že úvěr bude splácet.“ Takto sjednaný úvěr je dle názoru dovolatele v každém případě platný a banka, v případě nesplácení úvěru, nemůže odpovědnost za nesplácení úvěru přenášet na iniciátora uvedené dohody a „plnou odpovědnost za splácení úvěru nese ten, kdo smlouvu o úvěru uzavřel a je na něm, jak se vypořádá s iniciátorem, který nesplnil daný příslib, že úvěr uhradí sám“ , považuje dovolací soud za nutné zdůraznit, že takovéto jednání za dané situace (kdy údaje uváděné v žádostech o úvěr nebyly pravdivé) by bylo třeba hodnotit jako účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) případně b) trest. zák. k §211 odst. 1, 6 písm. a) trest. zák., kdy by takovýto „iniciátor“ byl posuzován jako organizátor nebo návodce daného trestného činu a povinnost k náhradě škody by byla u něj stejná jako u hlavního pachatele. Současně by připadala v úvahu právní kvalifikace zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trest. zák. pro jeho jednání vůči osobám, které by úvěrový podvod páchaly jako hlavní pachatelé, neboť by tyto osoby uváděl v omyl, že za ně bude předmětné úvěry platit, aby se takto obohatil. Jak již vyplývá z výše uvedeného, takovéto (skutkové a právní) úvahy (konstruované dovolatelem) by však v konečném důsledku vyzněly v jeho neprospěch. Naprosto neadekvátní je i námitka dovolatele, že další osoby, které svou účast na této trestné činnosti doznaly, nebyly trestně stíhány, neboť zde je namístě uvést, že v dané věci jde o trestní věc obv. V. a dovolatele, když bez účasti dovolatele (jako provozovatele předmětného autobazaru, jehož podíl na trestné činnosti byl rozhodující) by k dané trestné činnosti nemohlo dojít, a skutečnost, jestli za tuto trestnou činnost jsou nebo nejsou stíhány další osoby, nemá žádný vliv na právní závěr o vině. Odvolací soud také vysvětlil, proč nepovažoval doplnění dokazování navržené obhajobou za opodstatněné.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Naopak právně relevantně uplatněnými jsou ty námitky dovolatele, jejichž prostřednictvím namítl absenci subjektivní (s ohledem na zavinění) i objektivní (s ohledem na povahu uzavřených smluv) stránky jemu přisuzovaného zločinu. K těmto námitkám je však třeba současně uvést, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Jak již bylo uvedeno výše (a bylo popsáno jednání dovolatele) tento jako provozovatel autobazaru a smluvní partner institucí poskytujících úvěry, podával žádosti o úvěr klientů na financování vozidel, přitom tito klienti si předmětná motorová vozidla zakoupit nemínili a ve většině případů ani nevěděli, že je takováto žádost podávána. Dovolatel ve většině případů neviděl originály osobních dokladů údajných žadatelů o úvěr, tyto lidi neviděl fyzicky, když se tito údajní klienti nepřišli ani do jeho autobazaru podívat na dopravní prostředek, který měli koupit. Z takového jednání měl potom dovolatel finanční prospěch, přičemž je zřejmé, že jednal úmyslně a muselo mu být zřejmé, že takováto činnost je protiprávní (přičemž tento názor obstojí i s ohledem na dovolatelem uváděnou judikaturu). Otázka, zda došlo v některých případech (když listiny podepisoval obv. V. na základě falšovaných plných mocí) k platnému uzavření úvěrové smlouvy, je z hlediska právního posouzení věci právně irelevantní, když trestný čin úvěrového podvodu spáchá ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, přičemž skutečnost, že úvěrovou smlouvu podepíše pachatel za jinou osobu, o které navíc ví, že úvěr nepožaduje, dozajista takovýmto nepravdivým údajem je. Neobstojí ani námitka dovolatele, že soudy neposoudily, zda se jedná o úvěrové smlouvy, kterými by mohla být naplněna skutková podstata jemu přisuzovaného zločinu. Z listinných důkazů (které byly provedeny) totiž jednoznačně vyplynulo, že se jedná o úvěrové smlouvy, a proto byla u jednání obou obviněných v tomto bodě obžaloby změněna právní kvalifikace z trestného činu podvodu na trestný čin úvěrového podvodu. Dovolatel skutečnost, že by tyto smlouvy, které jsou nazvány jako úvěrové smlouvy, jsou skutečně úvěrovými smlouvami, v průběhu celého trestního řízení nijak nezpochybňoval a v průběhu trestního řízení nevyvstaly ani žádné jiné pochybnosti o obsahu těchto smluv. Je namístě uvést, že ani dovolací soud nemá pochyb o tom, že se v tomto případě jednalo o úvěrové smlouvy a tedy že došlo k naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trest. zák.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr.ř.).
V Brně dne 15. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka