ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.613.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 613/2011 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2011 o dovolání podaném M. F. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 769/2010 ze dne 7. února 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 73/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 3 T 73/2009 ze dne 22. července 2010 byl dovolatel uznán vinným ad I. pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §8 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) k §148 odst. 2 tr. zák. a ad II. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen úhrnný trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu poskytování software, prodeje hotových programů na základě smlouvy s autory a vyhotovování programů na zakázku, vedení účetnictví, obchodní činnosti, koupě zboží za účelem prodeje a další prodej, kromě případů vyžadujících zvláštní oprávnění, a kopírovacích služeb, kromě případů vyžadujících zvláštní oprávnění, v trvání čtyř roků.
O odvolání M. F. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením sp. zn. 3 To 769/2010 ze dne 7. února 2011 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto usnesení podal M. F. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že byl uznán vinným, a to přestože jednání, kterého se měl dopustit, nenaplňovalo znaky skutkových podstat jemu přisuzovaných trestných činů. Poukázal na skutečnost, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá tento dovolací důvod v nesprávném právním posouzení skutku, které se může týkat především vyhodnocení otázky, zda jednání, kterého se měl obviněný dopustit, je vůbec trestným činem a jiným hmotně právním posouzením pak může být např. i řešení otázek jiných právních odvětví, které jsou rozhodné např. pro správné stanovení výše škody a v návaznosti na to na správnou právní kvalifikaci jednání obviněného. Z výše uvedeného dle jeho přesvědčení vyplývá, že dovolací soud je sice vázán skutkovými zjištěními, jaká učinily soudy obou stupňů, což však současně neznamená, že by nebyl povinen zabývat se tím, zda tato skutková zjištění byla náležitě prokázána a následně právně kvalifikována v tom směru, že toto právní hodnocení má skutečně oporu v provedeném dokazování (to s poukazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky). V této souvislosti zdůraznil, že tato zcela zásadní skutková zjištění, tj. že spáchal skutek se všemi znaky trestného činu, nebyla v důkazním řízení prokázána a jeho jednání tak není trestným činem. Již v přípravném řízení poukazoval na skutečnost, že účetní podklady, které měly orgány činné v trestním řízení k dispozici, a ze kterých vycházely, nejsou úplné, což potvrdila i před soudem slyšená soudní znalkyně. Dále uvedl, že orgány činné v trestním řízení se věcí zabývaly jednostranně, a to výlučně v jeho neprospěch s tím, že veškerou aktivitu zaměřily jednostranně na zjištění příjmů daňového subjektu, aniž by se zabývaly tím, že pro dosažení příjmů musel daňový subjekt rovněž vynakládat prostředky, přičemž až při takto správně stanovené výši daňového základu mohl být učiněn závěr, zda se dopustil jednání, které má znaky trestného činu. Nebyly provedeny žádné výslechy obchodních partnerů, šetření u orgánů zdravotního a sociálního zabezpečení, kterým by byly prokázány např. mzdové náklady, když je nepochybné, že musel hradit mzdy, nájemné, náklady nákupu materiálu a další. Zdůraznil, že i ze znaleckého posudku vyplývá, že znalkyně nebyla schopna jednoznačně stanovit skutečnou výši daňového základu a pokud soud za této situace přistoupil k meritornímu rozhodnutí, měl se řídit zásadou in dubio pro reo. V této souvislosti upozornil i na skutečnost, že v průběhu trestního řízení byla k jeho námitkám snížena výše škody. V další části dovolání pak zpochybnil subjektivní stránku jemu přisuzovaných trestných činů, tedy že by jednal zaviněně, když opakovaně zdůrazňoval, že nikdy před správcem daně ani před orgány činnými v trestním řízení žádné příjmy nezatajoval, naopak poskytl veškerou součinnost. Pokud mu byla vytýkána hrubá nedbalost při vedení účetnictví (stejně jako skutečnost, že nepodával daňová přiznání), je možno jistě v tomto jeho jednání spatřovat jednání protiprávní, avšak nelze je bez dalšího vyhodnotit jako úmyslné jednání naplňující subjektivní znaky trestného činu, a to s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 4 Tz 11/2003 ze dne 19. 3. 2003, podle kterého sama nečinnost nezakládá skutkovou podstatu trestného činu podle §148 tr. zák. (to i s tím, že správce daně má možnost vyměřit daňovou povinnost tzv. podle pomůcek). Důvody, které ho vedly k nepodání daňového přiznání, byly čistě objektivního charakteru, když v rozhodném období neměl k dispozici potřebné účetní podklady. Uzavřel tedy, že podle rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud) musí být subjektivní stránka náležitě zdůvodněna, což se však nestalo, neboť rozhodovací činnost se zaměřila pouze na zjišťování objektivní stránky jemu přisuzovaných trestných činů. S ohledem na výše uvedené proto závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud „podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2011, č. j. 3 To 769/2010-4196 a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. července 2010, č. j. 3 T 73/2009-4151, a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.“ Dále pak navrhl, aby před samotným rozhodnutím o dovolání mu „byl odložen výkon výše uvedených napadnutých rozhodnutí, když neprodleným výkonem trestu odnětí svobody, který reálně hrozí, by byl zcela zásadním způsobem dotčen na svých základních právech, když reálně hrozí vážné ohrožení zdraví.“
K takto podanému dovolání se písmeně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Co se týká dovolacích námitek uplatněných v posuzovaném dovolání, velká část jich směřuje do oblasti učiněných skutkových zjištění, když dovolatel opakovaně zpochybňuje kvalitu těchto zjištění ve vztahu k otázce, jaký byl daňový základ, resp. jaká byla výše jeho daňové povinnosti v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Na okraj věci státní zástupce podotkl, že v žádném případě nelze hovořit o jednostranném postupu orgánů činných v trestním řízení, když ve prospěch dovolatele např. byly zohledněny účetní doklady, které by v daňovém řízení s ohledem na jejich opožděné předložení nikdy zohledněny být nemohly. Zdůraznil, že rovněž námitky týkající se údajné absence subjektivní stránky trestného činu jsou primárně skutkového charakteru, když podatel v podstatě odmítá skutkové zjištění uvedené v úvodní části tzv. skutkových vět, podle kterého v daňových přiznáních „zatajil a nezaúčtoval příjmy (přijaté platby) od svých odběratelů, a to s cílem vyhnout se plnění daňových povinností“. Pod deklarovaný dovolací důvod lze dle státního zástupce podřadit námitku, podle které trestný čin podle §148 tr. zák. nemůže být spáchán pouhým nepodáním daňového přiznání, avšak tuto námitku nepovažuje za důvodnou. Zkrácením daně ve smyslu ust. §148 odst. 1 tr. zák. se totiž dle jeho názoru rozumí jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v důsledku čehož pak dojde k vyměření a zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu, tak i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§89 odst. 2 tr. zák.), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. V tomto směru lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 8 Tdo 790/2005 Sb., kterým byl podle jeho názoru překonán opačný právní názor zastávaný v některých dřívějších rozhodnutích Nejvyššího soudu. Pro úplnost dodal, že dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 11/2003 se týkalo věci svým charakterem poněkud odlišné nežli trestní věc obviněného F. K námitce dovolatele spočívající v tom, že daňová přiznání nepodal pouze proto, že neměl k dispozici účetní podklady, státní zástupce uvedl, že jde již opět o námitku skutkovou, když podatel opět odmítá skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě, podle které daňová přiznání nepodával v úmyslu vyhnout se splnění svých daňových povinností. Pro úplnost uvedl, že v tzv. skutkových větách nejsou uvedeny údaje, ze kterých by vyplývalo, z jakých důvodů nedošlo k výplatě uplatněných nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty a ze skutkových zjištění tudíž nevyplývá, že trestný čin zůstal nedokonán ve stadiu pokusu v důsledku okolností nezávislých na vůli dovolatele. V tomto směru však dovolání žádné konkrétní námitky neobsahuje. Uzavřel proto, že dovolací námitky obviněného M. F. zčásti neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Námitky dovolatele, jejichž prostřednictvím zpochybnil skutková zjištění obecných soudů, jakož i šíři provedeného dokazování, a předložil dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje, tak nemohou být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených, důvodů dovolání. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (citovaných) přijatých rozhodnutí řádně a pečlivě vysvětlily, z jakých (ve věci provedených) důkazů vycházely a proč neuvěřily obhajobě dovolatele a uznaly jej vinným výše uvedenými trestnými činy. Vycházely tak zejména ze znaleckého posudku Dr. Mileny Novákové, která sama uvedla, že postupovala ve prospěch obviněného (akceptace následně dodaných faktur, čímž došlo k dovolatelem uváděnému snížení škody, které by však v rámci daňového řízení již nebylo možné) a vysvětlila, jakým způsobem při zpracování znaleckého posudku postupovala, když závěrem zdůraznila, že případná úplnost účetnictví by neměla na závěry samotného posudku vliv, přičemž ani další provedené důkazy nebyly v rozporu se závěry znalkyně (výslech svědka Š., Č., K., tedy svědků, kteří byli zákazníky dovolatele, z jejichž výpovědí vyplynulo, že dovolatel požadoval většinou platbu v hotovosti) a z řady listinných důkazů.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, přičemž tento právní názor obstojí i ve světle dovolatelem uváděné judikatury.
Jedinou právně relevantně uplatněnou námitkou tak zůstává námitka dovolatele týkající se absence subjektivní stránky jemu přisuzovaných trestných činů, a to i s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se nečinnosti při podání daňového přiznání. K části jeho jednání, které spočívalo ve skutečnosti, že „zatajil a nezaúčtoval příjmy (přijaté platby) od svých odběratelů, a to s cílem vyhnout se plnění daňových povinností“ , je zde namístě uvést, že tuto námitku uplatnil na základě jiného skutkového děje, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování obecné soudy, tedy, že pouze neměl potřebné doklady. Takto mířenou námitku je však třeba jednoznačně odmítnout, když z výše uvedeného dokazování bylo prokázáno, že tak činil s úmyslem vyhnout se plnění daňových povinností. Co se týká námitky dovolatele, že k naplnění skutkové podstaty jemu přisuzovaných trestných činů nemůže dojít pouhým nepodáním daňového přiznání, k této je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. lze ve vztahu k dani z přidané hodnoty spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani a tím i zatajením zdanitelného plnění, přestože pachatel nebo osoba, za niž jedná, je plátcem daně z přidané hodnoty registrovaným u správce daně . V takovém případě správce daně není povinen stanovit výši nepřiznané daně podle pomůcek, ale je oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši daně. Ke zkrácení daně pak dojde v důsledku nepodání daňového přiznání a zatajení zdanitelného plnění, nikoli v příčinné souvislosti s případnou nečinností správce daně . Zkrácením daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. se rozumí jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmů a zatajuje se ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu, tak i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§89 odst. 2 tr. zák.), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 790/2005). Pro úplnost je třeba dodat, že dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 11/2003 se týkalo věci poněkud odlišné nežli trestní věc dovolatele, kdy trestný čin podle §148 odst. 1 tr. zák. zde byl spatřován v jednání pachatele, který nepodal přiznání k dani z převodu nemovitosti, finanční úřad se však skutečnosti rozhodné pro vyměření daně dozvěděl na podkladě splnění oznamovací povinnosti příslušného katastrálního úřadu. Zdanitelná plnění, resp. příjmy a výdaje obviněného, které jsou rozhodné pro vyměření daně z přidané hodnoty a daně z příjmu, ovšem samozřejmě žádný jiný státní orgán nesleduje a oznamovací povinnost k finančnímu úřadu v tomto směru nemá.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud takto podané dovolání odmítl, nerozhodoval již o dovolatelem uplatněném návrhu na odklad výkonu trestu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka