ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.636.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 636/2011 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. června 2011 o dovolání podaném F. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 516/2010 ze dne 10. listopadu 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 27/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 15 T 27/2009 ze dne 11. srpna 2010 byl F. K. (dále jen dovolatel) uznán vinným pod bodem ad 1) výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), pod bodem ad 2) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., pod bodem ad 3) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a pod bodem ad 4) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 11. 2008, č. j. 1 T 176/2008-47, byl odsouzen k souhrnnému trestu v trvání osmnácti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 11. 2008, č. j. 1 T 176/2008-47, jakož i všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání F. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 5 To 516/2010 ze dne 10. listopadu 2010 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal F. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že zamítavý výrok odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutků, jichž se měl dopustit, přičemž zejména poukázal na skutečnost, že skutek pod bodem ad 3) výroku o vině z citovaného rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a měl být posuzován toliko (z hlediska eventuálního naplnění skutkové podstaty) jako trestný čin krádeže. Dále uvedl, že odvolací soud „neměl jeho odvolání odmítnout, neboť byly uvedeny důvody a důkazy svědčící o jeho nevině a také o matematické chybě výpočtu údajné škody v bodě č. 1 a také v bodech č. 2 a 4 odsuzujícího rozsudku.“ Poukázal na skutečnost, že nebyla zjištěna skutečná výše škody, kterou měl způsobit jednáním J. Č. (bod 1 výroku o vině citovaného rozsudku). Co se týká bodu 2 citovaného rozsudku a následně výroku o vině, tam dle jeho názoru též absentuje výše údajně způsobené škody s tím, že úvěr byl ze strany jeho rodičů po delší dobu splácen, proto musí být výše škody nižší, než jaká je v rozsudku uvedena. Vyjádřil též nesouhlas s tím, že mu bylo uloženo nahradit škodu R. G., která dle jeho přesvědčení nebyla poškozenou a nebylo mu ani prokázáno, že by jí nějakou škodu způsobil. Ke skutku pod bodem 3) citovaného rozsudku uvedl, že tento mu ani nebyl prokázán a že se k němu nedoznal. Co se týká skutku pod bodem 4) citovaného rozsudku, tak v jeho rámci též namítl nesprávnou výši jím údajně způsobené škody, když navíc předmětné finanční prostředky nezpronevěřil, ale půjčil je údajnému návštěvníkovi herny K. oproti občanskému průkazu. Uzavřel tedy, že v předmětné věci jej soudy uznaly vinným, aniž byla naplněna subjektivní stránka předmětných trestných činů a aniž byla zjištěna přesná výše údajně způsobené škody. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i předchozí řízení u soudu první instance a zrušil rozsudek a přikázal věc věcně a místně příslušnému soudu k novému projednání.“
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 10. 3. 2011. To přípisem ze dne 14. března 2011 po seznámení s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Pod deklarovaným dovolacím důvodem tak nelze uplatnit tu část námitek, jejichž prostřednictvím dovolatel předložil Nejvyššímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a zpochybnil způsobem, kterým soudy dosud ve věci činné hodnotily (provedené) důkazy. Takovéto námitky nejenže nelze uplatnit pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale není možné je uplatnit ani pod žádným dalším, ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. V této souvislosti je namístě poukázat na to, že oba soudy zejména v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, jak které (jednotlivé) důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě uvedenými trestnými činy. Vycházely tak zejména z výpovědi L. T., J. Č., L. Č., M. B., T. M., J. P., R. G., V. G., jakož i z příslušných listinných důkazů (zejména doklady předložené J. Č., doklady předložené L. Č., trestní oznámení zmocněnce S. C. F., sdělení Městského úřadu Hodonín, vyčíslení škody R&D B.). Soudy dále vysvětlily, z jakých skutečností vycházely při stanovení výše škody a proč uvěřily poškozeným a nikoli obhajobě dovolatele.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Jedinou právně relevantní námitkou se tak jeví námitka dovolatele ohledně výše škody a její náhrady v případě skutku popsaného pod bodem ad 2) citovaného rozsudku soudu prvního stupně, v rámci kterého byl dovolatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že označená měla být nižší a dále, že skutek pod bodem ad 3) citovaného rozsudku neměl být kvalifikován jako trestný čin zpronevěry, když v úvahu dle dovolatele přichází jeho posouzení jako trestný čin krádeže.
K tomu je namístě uvést následující:
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, přičemž trestného činu zpronevěry podle odst. 2 téhož ustanovení se dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 škodu nikoli malou. Dovolatel skutkovou podstatu uvedeného trestného činu naplnil tím, že auto, jehož nebyl vlastníkem a bylo mu pouze svěřeno, prodal. Ke vzniku škody došlo dokonáním tohoto trestného činu a následné placení úvěrových splátek jeho rodiči má vliv pouze v rámci úvah o adhezním řízení stran náhrady škody, nemůže však mít vliv na právní kvalifikaci jednání dovolatele k okamžiku spáchání trestného činu. Stejně tak jakékoli opodstatnění postrádá námitka dovolatele, že R. G. nebyla poškozenou, a proto jí nemohla být ani přiznána náhrada škody. Jak vyplývá z předmětného spisu (č. l. 176 - 178) R. G. se připojila jako poškozená k trestnímu řízení, s tím že požadovala náhradu škody. Otázkou podle dovolacího soudu zůstává, zda tímto jednáním (kdy dovolatel předmětné auto, které mu bylo svěřeno L. T. a jehož nebyl vlastníkem, na základě zfalšované plné moci od L. T., prodal manželům G.), ve kterém byl obecnými soudy spatřován toliko trestný čin zpronevěry, nedošlo současně ke spáchání trestného činu podvodu vůči manželů G. S ohledem na zákaz reformace in peius však již k takovéto změně právní kvalifikace nelze přikročit.
Zjevně neopodstatněnou je i námitka dovolatele, že skutek pod bodem ad 3) citovaného rozsudku nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, když tuto námitku navíc ani nijak nerozvedl. Rozdíl mezi skutkovou podstatou trestného činu krádeže a zpronevěry spočívá především ve skutečnosti, že zatímco u trestného činu krádeže se pachatel cizí věci zmocní, a tím ji odejme z dispozice vlastníka, u trestného činu zpronevěry je mu tato věc vlastníkem svěřena. Jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, poškozená L. Č. si ponechala notebook u dovolatele v bytě s tím, že si jej druhý den vyzvedne, čili mu jej svěřila do dispozice, přičemž dovolatel jí jej již nevydal a přivlastnil si jej. Ani dovolací soud takto nemá pochyb o tom, že dovolatel takto popsaným jednáním (skutkem) naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka