ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.767.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 767/2011 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2011 o dovolání podaném J. M., M. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 468/2010 ze dne 2. prosince 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 120/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání M. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 120/2010 ze dne 11. října 2010 byl J. M. společně s M. H. uznán vinným pod bodem 1. jednak zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoníku), jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a v bodě 2. J. M. sám trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl J. M. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. M. H. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání J. M. a M. H. rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 6 To 468/2010 ze dne 2. prosince 2010 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku pod bodem 1) u obou obžalovaných v celém rozsahu, dále jej zrušil ve výroku o trestu u obou obžalovaných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal J. M. vinným jednak zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a M. H. vinným zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedené trestné činy byl J. M. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. M. H. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou.
Proti výše citovanému rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když J. M. označil za dovolací důvody ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. a M. H. ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku J. M. uvedl, že odvolací rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) a bylo rozhodnuto o částečném zamítnutí odvolání dovolatele, přičemž v řízení před soudem prvního stupně byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l / tr. ř.). Poukázal na skutečnost, že ze skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a ani ze skutkových zjištění, nelze jednoznačně dovodit, že zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchal. Především zdůraznil, že popis skutku nezahrnuje, byť i jen implicitní popis subjektivní stránky označeného zločinu, tedy úmysl „užít násilí“ s cílem zmocnit se cizí věci. Z provedených důkazů dle jeho přesvědčení nevyplývá prokázání ani jeho objektivní stránky. Dále nebylo prokázáno, že by se předmětného skutku skutečně (vůbec) dopustil, když se soudy ani nijak nevypořádaly s relevantními námitkami odsouzeného, které vyvracely či zpochybňovaly zákonnost usvědčujících důkazů, a to zejména ohledně prováděných rekognic. Závěrem upozornil na skutečnost, že by odmítnutí dovolání s tím, že nejsou splněny podmínky pro dovolání stanovené §265b tr. ř. znamenalo s poukazem na judikaturu Ústavního soudu další porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozhodl tak, že „se Odvolací rozsudek zrušuje a věc se přikazuje Městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.“
M. H. v důvodech tohoto svého mimořádného prostředku uvedl, že skutek nespáchal a jeho spáchání nebylo provedenými důkazy zjištěno. Uvedl, že odvolací soud dospěl ke skutečnosti, že převzal od J. M. mobilní telefon LG, který patřil poškozenému R. s tím, že věděl o tom, že tento pochází ze spáchané loupeže, přičemž k takovémuto závěru dospěl pouze na základě zjištění, odkud bylo z předmětného telefonu voláno po loupeži. Popsal, proč bylo z mobilu voláno z několika SIM karet i proč bylo z mobilu voláno poblíž místa jeho bydliště. Závěry odvolacího soudu označil za čistě spekulativní s tím, že právní závěry ohledně jeho viny předmětným zločinem jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu k výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 468/2010 ze dne 2. 12. 2010, včetně všech rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazujících a postupem podle §265m tr. ř. rozhodl sám ve věci tak, že jej zprostí obžaloby v celém rozsahu.
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že k argumentaci dovolatelů je namístě především uvést, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zdůraznil, že z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Poukázal na skutečnost, že pokud tedy dovolatelé v rámci své argumentace předložené v dovolání zpochybňují hodnocení důkazů (J. M.) či tvrdí, že se skutek stal odlišným způsobem, než jak konstatovaly soudy činné dříve ve věci (M. H.), nelze k takovým námitkám přihlížet. Uvedl, že dovolatel M. H. přitom ani tvrzení jiného charakteru nepředložil, tudíž jeho dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. a navrhuje je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. K námitce J. M., že jeho jednáním, tak jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku Městského soudu v Praze, nenaplnil subjektivní stránku skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, zejména pokud jde o úmysl zmocnit se cizí věci násilím, uvedl, že podle zmíněné skutkové věty dovolatel (zjednodušeně řečeno) vnikl do bytu poškozeného s cílem mu pod nepravdivou záminkou prohledat byt, s čímž poškozený nesouhlasil a tak ho dovolatel napadl údery pěstí, škrcením a ohrožováním břitvou a poté, co nechal poškozeného usednout do křesla, mu z bytu odcizil náramkové hodinky a mobilní telefon. Poukázal na fakt, že subjektivní stránka pachatele zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku musí směřovat především k uplatnění násilí, které má být prostředkem ke zmocnění se cizí věci, přičemž z popsaných skutkových zjištění je zřejmé, že záměrem dovolatele zjevně bylo zmocnění se věci poškozeného (jiný důvod zde evidentně nebyl), což sice primárně hodlal provést za užití falešné záminky k pohybu po bytu, ovšem když mu poškozený tento pohyb neumožnil, zcela cíleně ho napadl, což mu realizaci původního plánu dovolilo. V rámci hmotně právní kvalifikace je proto dle státního zástupce nutné jednoznačně dovodit, že dovolatel jednal záměrně, konkrétně v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl odcizit věci poškozeného, a pokud mu v tom poškozený bránil, učinil tak za pomoci násilí. Připustil, že lze dovolateli přisvědčit, že naznačenou subjektivní stránkou se soudy dříve činné ve věci hlouběji nezaobíraly, nicméně současně je zřejmé, že jakýkoli jiný závěr, než že jednal v úmyslu přímém, zde nepřipadá v úvahu. Za naznačených podmínek státní zástupce uzavřel, že dovolací argumentaci dovolatele J. M. není možné v žádné její části akceptovat a jeho dovolání tak shledal zjevně neopodstatněným a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Co se týká dovolání obviněného J. M. , tak jím uplatněné námitky, jejichž prostřednictvím brojí toliko proti skutkovému ději tak, jak byl zjištěn soudy doposud ve věci činnými, předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a brojí proti šíři a především kvalitě provedeného dokazování, jakož i způsobu, jakým soudy (ve věci provedené) důkazy hodnotily, neodpovídají povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a současně nemohou být vzneseny právně relevantně nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. Soudy zejména v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě zdůvodnily, proč uznaly dovolatele vinným výše uvedenými trestnými činy, když vycházely zejména z výpovědí F. R., svědkyně J. a výpovědi samotného dovolatele z přípravného řízení, když tato se shodovala se skutkovým dějem tak, jak byl popsán výše uvedenými svědky. To se týká i skutku pod bodem dva, kdy jej usvědčuje poškozená J., navíc se jedná o stejný typ trestné činnosti, vůči stejnému typu poškozených (osoby výrazně staršího věku), ve stejné lokalitě, pouze v tomto případě bez použití násilí. Jako právně relevantně uplatněná by se jevila námitka dovolatele ohledně absence subjektivní (jakož i objektivní) stránky jemu přisuzovaného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, avšak i tuto námitku dovolatel uplatňuje na zjevně jiném skutkovém základu, než k jakému dospěly soudy, když z tzv. skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně (odvolacího soudu) jednoznačně vyplývá, že dovolatel „na základě typu od spoluobžalovaného M. H. o tom, že poškozený je movitý a má v bytě věci vhodné k odcizení, v prvním patře vnikl do bytu poškozeného F. R., a pod záminkou poskytnutí služeb sociální pojišťovny se snažil odlákat pozornost poškozeného, neboť mu chtěl prohledat byt, s čímž poškozený nesouhlasil, bránil obžalovanému v tomto rukou, a proto jej obžalovaný M. fyzicky napadl tak, že jej nejprve úderem pěstí dozadu do krku srazil na zem, na zemi ho několikrát udeřil pěstí do pravé tváře, pak jej začal oběma rukama škrtit, následně uchopil do jedné ruky břitvu, kterou mával poškozenému před krkem a naznačoval pořezání se slovy „já tě zabiju“, poté obžalovaný nechal poškozeného sednout do křesla, následně poškozenému odcizil pánské náramkové hodinky v hodnotě 250,- Kč a mobilní telefon zn. LG v hodnotě 750,- Kč, přičemž poškozenému svým jednáním způsobil zhmoždění hlavy, krku a kyčle vlevo a drobné hematomy na pravé tváři, a z bytu poškozeného odešel až po náhodném příchodu sousedky“ , tedy zcela úmyslně užil násilí k tomu účelu, aby se mohl zmocnit cizí věci a pokud dovolatel tvrdí, že tento jeho úmysl není ve skutkové větě obsažen, pak se jedná o námitku ryze skutkového charakteru, která nemá ani (s ohledem na popis skutku) opodstatnění.
Nicméně (jako obiter dictum) uvádí Nejvyšší soud následující:
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku je potřeba, aby úmysl směřoval jednak k násilnému jednání, jímž pachatel chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se nemůže jinak věci zmocnit, a jednak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Z výše uvedeného popisu skutku je přitom více než zřejmé, že dovolatel se do bytu poškozeného dostal pod falešnou záminkou, chtěl odlákat jeho pozornost, aby se zmocnil cizí věci, a když se mu toto nezdařilo a poškozený se postavil na odpor, neváhal proti osobě výrazně staršího věku (poškozenému bylo v době spáchání skutku téměř 90 let) zcela úmyslně použít hrubého násilí, aby překonal její odpor a mohl se tak zmocnit věcí patřících poškozenému, když jeho úmysl zmocnit se cizí věci byl patrný již při (neoprávněném) příchodu do bytu poškozeného. Popis skutku tak přesně odpovídá všem znakům dovolateli přisuzovaných trestných činů a dovolací soud nemá k takovémuto popisu skutku nejmenší výhrady, když dovolatel absenci subjektivní stránky nijak blíže nezdůvodnil, pouze uvedl, že chybí úmysl „užít násilí“ s cílem zmocnit se cizí věci, který však (jak bylo již uvedeno) jednoznačně vyplývá z popisu předmětného skutku.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, přičemž tento právní názor obstojí i ve světle dovolatelem zmiňované judikatury Ústavního soudu.
Co se týká námitky zákonnosti provedené rekognice, k této je třeba uvést, že ani tato námitka obsahově nespadá pod dovolatelem deklarovaný hmotně právní dovolací důvod, neboť je ryze procesního charakteru a jejím prostřednictvím dovolatel brojí proti kvalitě a šíři provedeného dokazování, jakož i proti způsobu, jakým byly (takovéto) provedené důkazy (soudy) hodnoceny. Nicméně i zde (jako obiter dictum) Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že s touto námitkou se již řádně vypořádal odvolací soud, který přesvědčivě zdůvodnil, proč odmítl návrhy na výslech přítomných policistů a poukázal na skutečnost, že oběma rekognicím byli přítomni obhájci (obhájkyně) obou obžalovaných, přičemž z provedených protokolů nevyplývá, že by měli jakékoli námitky k průběhu takto prováděných rekognicí, naopak svým podpisem potvrdili, že rekognice proběhla tak, jak je uvedeno v protokolu (tedy řádně). Stejně tak je právem soudu uvěřit svědkyni, proč obviněného u rekognice nepoznala, když z dalších okolností vyplývá její věrohodnost.
Pokud by tedy obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který dovolatel ve svém podání také uplatnil, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). V první řadě je třeba zdůraznit, že v dané věci bylo rozhodováno rozsudkem, přičemž navíc žádný výrok (byť o částečném) zamítnutí odvolání toto rozhodnutí neobsahuje, daný dovolací důvod tedy není možno na daný případ aplikovat. Současně je však možno uvést, že dovolatel se domáhal druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu s tím, že je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž námitky uplatněné pod tímto dovolacím důvodem nebyly Nejvyšším soudem shledány jako důvodné. Proto je namístě uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn zjevně neopodstatněně.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání J. M. ve svém celku odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Co se týká námitek M. H. , ten ve svém dovolání brojí také toliko proti skutkovému stavu, tak jak byl zjištěn obecnými soudy, přičemž, jak již uvedeno výše, takovéto námitky nemohou být právně relevantně uplatněny pod žádným, ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. Soudy (zejména) v odůvodnění svých přijatých rozhodnutí objasnily, proč uznaly dovolatele vinným zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, když závěry o jeho vině zločinem loupeže podle §173 tr. zákoníku musel odvolací soud korigovat vzhledem k procesní nepoužitelnosti výpovědi J. M. ze dne 26. 5. 2010 ve vztahu právě k M. H. Přestože jej tak neuznal vinným zločinem loupeže, byl u něj nalezen mobilní telefon, který pocházel z této trestné činnosti. Z provedených důkazů je potom více než zřejmé, že tento telefon měl u sebe již brzy (den) po loupeži a byl následně vydán jeho družkou, přičemž soudy neuvěřily jeho výpovědi, že tento mobil koupil na burze, neboť jeho tvrzení, že by tento mobilní telefon, který byl uloupen poškozenému v místě dovolatelova bydliště (přičemž pachatel tohoto zločinu, kterého dobře zná, jej označil za účastníka či dokonce spolupachatele této loupeže), získal legální cestou, nebylo soudy právem akceptováno. Soud odvolací tak správně posoudil jeho jednání jako zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a stejně jako u obviněného M. nezbývá než uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, přičemž uvedený právní názor obstojí i ve světle dovolatelem zmiňované judikatury Ústavního soudu.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než takto podané dovolání M. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka