ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.92.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 92/2011 -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2011 o dovolání podaném M. B. , proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 151/2010 ze dne 20. dubna 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 79/2009, takto:
Podle §265 l odst. 2 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , doplnit neúplný výrok o trestu z rozsudku sp. zn. 9 To 151/2010 ze dne 20. 4. 2010, a to zrušením všech předcházejících výroků o trestu z rozsudků, k nimž byl nyní citovaným rozsudkem ukládán souhrnný trest, tedy kromě již zrušeného výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 91/2006 ze dne 28. 7. 2009, i o zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 36/2007 ze dne 31. 3. 2008 a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 2 T 244/2005 ze dne 4. 1. 2006.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2010, sp. zn. 1 T 79/2009, byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl dovolatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 44 T 91/2006, a všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
O odvolání M. B. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 To 151/2010 dne 20. 4. 2010 tak, že jej podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil pouze ve výrocích o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil dovolateli souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 44 T 91/2006, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal M. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soud prvního stupně vycházel při rozhodování o jeho vině z výpovědi svědka K., jehož „důkazní hodnota vyvolává pochybnosti pro svědkův zřejmý osobní zájem na tom, aby se podezřelé okolnosti prodeje domu v M. ul. zastřely přenesením izolovaného zájmu na vztah mezi obviněným a panem R., jako na jednání s trestně právně relevantním následkem.“ Dále nebylo prováděno dokazování ohledně okolností prodeje tohoto domu (zejména ohledně platnosti či zfalšování kupní smlouvy). Poukázal na skutečnost, že veškeré důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně byly hodnoceny zcela jednostranně, v jeho neprospěch, když soud dovodil, že věděl, že v době jeho žádosti o půjčku od poškozeného R., byla nemovitost (na které chtěl jejím následným prodejem za vyšší cenu profitovat) již prodána. Zdůraznil, že „pro účely trestního řízení přispěl zásadním způsobem, a to doznáním půjčky, kterou poškozený nemohl dokladovat, s vědomím, že pokud by popřel existenci samotné majetkové dispozice, nemusel čelit obvinění, že k ní poškozeného pohnul předstíráním nepravdivých informací.“ Z výše uvedených důvodů proto vyjádřil přesvědčení, že závěr o jeho vině trestným činem podvodu se tak ocitá v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V rámci deklarovaného dovolacího důvodu též namítl, že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest dle zásad uvedených v §35 odst. 2 tr. zák. V této části dovolání shrnul chronologii jemu ukládaných trestů s tím, že skutek, za který byl nyní odsouzen, byl spáchán na podzim roku 1999, přičemž tento trestný čin je v souběhu se skutky, za které byl odsouzen rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 2 T 244/2005 ze dne 4. 1. 2006 (spáchán v říjnu 2001), rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 36/2007 ze dne 31. 3. 2008 (spáchán od 9. 9. 2003 do 9. 5. 2004) a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 91/2006 ze dne 28. 7. 2009 (spáchán od 9. 9. 2009 do 21. 6. 2004). V této souvislosti dovolatel uvedl, že názor odvolacího soudu o tom, že rozsudkem soudu prvního stupně byl správně zrušen celý výrok o trestu z citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 je správný, zrušením všech jeho dílčích výroků však znovu nabyl účinnosti i trest z citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5. Uvedl, že je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 1 pochybil, když mu rozsudkem ze dne 1. 2. 2010 uložil souhrnný trest a zrušil pouze výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 44 T 91/2006 ze dne 28. 7. 2009 a nevzal v úvahu souběžný trest z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 2 T 244/2005 ze dne 4. 1. 2006, jehož výroky jsou pro uložení souhrnného trestu relevantní. Tuto skutečnost dovolatel přičetl tomu, že odvolací soud buď nesprávně posoudil souběh trestných činů spáchaných dovolatelem, nebo nevzal v úvahu, že v případě zrušení rozsudku, kterým byl uložen souhrnný trest, obnoví se platnost výroku o trestu z předcházejícího rozsudku zrušeného při ukládání trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. Je tak chybným názor obecných soudů, že přezkoumávaným rozsudkem byl dovolateli uložen trest za veškerou se sbíhající trestnou činnost. Proto z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „1. podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010. sp. zn. 9 To 151/2010, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2010, sp. zn. 1 T 79/2009, 2. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, 3. podle §265 l odst. 1 trestního řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud jde o námitky dovolatele vztahující se k výroku rozsudku nalézacího soudu o vině, který byl odvolacím soudem potvrzen, je třeba dle státního zástupce poukázat na to, že prakticky totožné námitky uplatnil dovolatel již v rámci svého odvolání a odvolací soud se jimi v odůvodnění svého rozsudku vypořádal a neshledal je důvodnými, když v podrobnostech odkázal na str. 5 a 6 odůvodnění citovaného rozsudku. Dle státního zástupce je zřejmé, že odvolací soud shodně jako soud nalézací dospěl na základě provedených důkazů k závěru o vině obviněného, zejména pak na základě závěru týkajícího se kupní smlouvy mezi majitelkami domu v P. na ul. M. a I. K., která měla být v rámci žádosti o půjčku předložena obviněným poškozenému R. a která byla zjevně falešná. Poukázal na to, že i odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, k jakým závěrům stran padělání uvedené smlouvy došel, když tyto se v uvedeném směru jeví jako logické, a to i ve vztahu k (dalším) provedeným důkazům. Lze se přitom shodnout i s názorem odvolacího soudu, že k uvedeným závěrům lze spolehlivě dospět i bez výslechu svědka I. K., který byl (navíc) pro orgány činné v trestním řízení nedostupným. Zdůraznil, že dovolatel v podstatě polemizuje jen se skutkovými závěry nalézacího a odvolacího soudu. Státní zástupce má ale za to, že skutkové závěry soudů obou stupňů mají oporu v provedeném dokazování a neexistuje rozpor (a už vůbec ne extrémní) mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Pokud jde o námitky dovolatele vztahující se k výroku rozsudku odvolacího soudu o souhrnném trestu, i tyto dovolatel uplatnil v rámci svého odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a také jimi se dle názoru státního zástupce odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně zabýval. Lze proto odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho str. 6 až 7, kdy je zřejmé, že odvolací soud námitky obviněného podrobně rozebral a dospěl k závěru, že jsou nedůvodné. Státní zástupce má tedy za to, že dovolání obviněného sice formálně odkazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho obsah, pokud jde o námitky dovolatele o výroku o vině, je ale založen na skutečnostech, důvodech i námitkách, které nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Pokud jde o námitky dovolatele směřující proti výroku odvolacího soudu o uložení souhrnného trestu, tyto pod obviněným deklarovaný dovolací důvod sice formálně podřadit lze, státnímu zástupci se však jeví jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud takovéto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.); v případě, že soud dospěje k závěru, že je třeba učinit rozhodnutí jiné, neuvedené v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu, státní zástupce souhlasil s tím, aby i takové rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
S ohledem na výše uvedené proto nelze pod deklarovaným dovolacím důvodem akceptovat námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel předložil vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a jimiž brojí proti způsobu, který soudy (dříve činné ve věci) prováděly a hodnotily provedené důkazy. Oba soudy totiž (zejména) i v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vyložily, z jakých důkazů vycházely, jak které (jednotlivé) ve věci provedené důkazy hodnotily, a proč na jejich základě dospěly k rozhodnutí o vině dovolatele. Vysvětlily, proč vycházely především z výpovědi svědka JUDr. K., poškozeného R. a z označených listinných důkazů. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího. Pokud by tedy byly obsahem dovolání pouze tyto námitky, nezbylo by Nejvyššímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Naopak námitka dovolatele, že došlo k porušení pravidel pro ukládání souhrnného trestu podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., je uplatněna nejen právně relevantně (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, ale je i důvodná. Po spáchání nyní posuzovaného trestného činu na podzim 1999 se dovolatel dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. dne 17. 10. 2001, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 2 T 244/2005. Výrok o trestu z tohoto rozsudku byl zrušen rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 3 T 36/2007 ze dne 31. 3. 2008, jímž byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák., který spáchal dne 9. 5. 2004, a byl mu uložen souhrnný trest v trvání dvou roků a šesti měsíců. Následně byl dovolatel odsouzen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil dne 21. 6. 2004, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 44 T 91/2006 ze dne 28. 7. 2006, kterým byl dovolateli ukládán trest společný a souhrnný. Nelze bezvýhradně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že bylo postupováno zcela v souladu s ustanoveními §35 a 37a tr. zák., neboť jak uvádí dále odvolací soud „soud prvního stupně nepochybil, pokud zrušil předmětným rozsudkem celý výrok o trestu, neboť skutečně i předmětný trestný čin je ve vztahu souhrnnosti ke všem třem odsouzením a důvodně byl ukládán další souhrnný trest odnětí svobody, který oproti původně uloženému trestu v délce pěti roků vzhledem k výši škody a k právní kvalifikaci navýšil o pouhý jeden rok.“ Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolateli byl správně ukládán souhrnný trest i k namítanému rozsudku Okresního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 2 T 244/2005, avšak došlo k porušení pravidel pro ukládání souhrnného trestu v tom směru, že nebyly zrušeny všechny výroky o trestu, ke kterým byl takovýto souhrnný trest ukládán (přičemž, jak správně namítl dovolatel, touto situací došlo k „obživnutí“ takto dříve uložených trestů). V naznačených souvislostech je třeba odkázat i na Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2010 ze dne 10. 6. 2010 k otázce ukládání souhrnného trestu v případech, kdy je tento trest ukládán opětovně, tedy pokud se nový souhrnný trest ukládá ve vztahu ke sbíhajícím se trestným činům, za jejichž část již byl v minulosti pachateli pravomocně uložen souhrnný trest. Podle tohoto stanoviska, jestliže soud znovu ukládá pachateli souhrnný trest, který mu byl uložen již dřívějším rozsudkem za některé sbíhající se trestné činy , je třeba vyslovit zrušení výroků o trestech obsažených ve všech dřívějších rozsudcích, jimiž byly uloženy tresty za ostatní trestné činy spáchané v souběhu . Byl-li dřívější trest, ve vztahu k němuž se ukládá souhrnný trest, uložen rozsudkem odvolacího soudu po zrušení výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně, je třeba při ukládání souhrnného trestu zrušit oba tyto dřívější rozsudky ve výrocích o trestu. Je tedy zřejmé, že v dané věci nebylo postačující zrušení pouze posledního ze tří dovolateli uložených trestů, ale mělo dojít ke zrušení výroků o trestu ze všech tří rozsudků, které byly s nyní posuzovanou věcí v souběhu.
Vzhledem k výše uvedenému, tedy k tomu, že soudy při ukládání trestu vzaly v úvahu, že je ukládán souhrnný trest ke všem třem předchozím odsouzením, pouze tuto skutečnost nezohlednily v tom, že je třeba všechny takovéto předchozí výroky o trestu zrušit, nebylo zapotřebí, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. V souladu s §265 l odst. 2 tr. ř. tak přikázal odvolacímu soudu, aby takovýto chybějící výrok (o zrušení dvou dalších předchozích výroků o trestu) doplnil.
Městský soud v Praze bude tedy muset ve věci obviněného M. B. provést řízení, v němž rozhodne o chybějícím výroku (o zrušení předchozích výroků o trestu). S ohledem na ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je tento soud vázán právním názorem, jenž v tomto svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka