ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.96.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 96/2011 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 o dovolání podaném M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 222/2010 ze dne 26. května 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 63/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 3 T 63/2009 ze dne 20. října 2009 byl dovolatel uznán vinným ad I. trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), c), e) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., ad II. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí, a to 69,62 g rostlinné hmoty-konopí s původním obalem zn. DEBASAFE. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.O odvolání M. B. proti výše citovanému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 To 222/2010 ze dne 26. května 2010 tak, že jej podle §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem ad II. a s přihlédnutím k §258 odst. 2 tr. ř. též v celém výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině pod bodem I. a výroku o náhradě škody s přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že dovolatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Za použití §222 odst. 2 tr. ř. byla trestní věc pro skutek, v níž byl obžalobou spatřován trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák. (bod II. rozsudku soudu prvního stupně), postoupena Městskému úřadu S., neboť tento zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal M. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce, a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že „nebyla naplněna skutková podstata trestného činu krádeže, neboť se takového jednání nedopustil a v řízení předcházejícím nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti.“ Dále dle jeho vyjádření nebyla zjištěna ani výše škody, kterou měl svým trestným činem způsobit a ani po skutkové stránce nebylo prokázáno, že by trestný čin krádeže spáchal. Poukázal na to, že byl usvědčen toliko výpovědí poškozené, nebyla provedena rekonstrukce, která by prokázala, zda se věc mohla stát tak, jak ji poškozená popisuje a policie nesejmula otisky z auta, ze kterého měl kabelku poškozené ukrást. Rekonstrukci chtěl dovolatel navrhnout během veřejného zasedání, avšak bohužel v den konání tohoto veřejného zasedání byl nemocen, což soudu doložil potvrzením o pracovní neschopnosti, přičemž současně požádal telefonicky o odročení. Přesto mu však nebylo vyhověno a konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti bylo porušeno jeho právo na obhajobu zaručené mu Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal též na skutečnost, že výše škody nebyla v trestním řízení zjištěna způsobem odpovídajícím trestnímu zákonu, a proto není správný ani výrok o náhradě škody. K uloženému trestu se dovolatel vyjádřil v tom směru, že jeho výše je vzhledem ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost zcela zjevně nepřiměřená. Současně požádal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) o odklad výkonu trestu odnětí svobody, především z rodinných důvodů. Vzhledem k uvedeným skutečnostem má dovolatel za to, že v jeho případě nebylo prokázáno, že by se dopustil trestného činu krádeže a soud při svém rozhodování zcela pominul zásadu in dubio pro reo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 9 To 222/2010-257, který nabyl právní moci dne 25. 6. 2010, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. 3 T 63/2009, a sám rozhodl tak, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že co se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který dovolatel ve svém podání uplatnil, jeho neúčast z veřejného zasedání, nařízeného k projednání jeho odvolání na 11.15 hod. dne 26. 5. 2010, nemohla být považována za omluvenou, neboť z obsahu hlášení přenosu dat vyplynulo, že jeho omluva byla učiněna do datové schránky Krajského soudu v Praze a přijata až v 11.56 hod. Proto za daného stavu věci mohl odvolací soud konstatovat, že se obviněný (bez omluvy) nedostavil. Pokud bylo v uvedené návaznosti vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, pak takovému postupu dle názoru státní zástupkyně nebránil ani žádný z důvodů jeho povinné účasti ve smyslu §263 odst. 4 tr. ř. a tedy se tak stalo při nevyužití jeho procesního oprávnění v uvedeném směru. Státní zástupkyně tedy zaujala stanovisko, že k namítanému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces nedošlo a že jeho námitka, vztahující se k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., patří do kategorie zjevně neopodstatněných. Z obsahu uvedených výtek v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zaměřených jak k rozsahu, tak i na kvalitu provedeného dokazování, není dle státní zástupkyně zřejmé, že by byl jejich prostřednictvím odůvodněn stav výjimečného zásahu do skutkových zjištění, ke kterému by v daném případě mělo být v předmětném dovolacím řízení přistoupeno. V souladu s konstantní judikaturou, připouštějící v řízení o dovolání průlom do skutkového stavu věci, poukázala na skutečnost, že by dovolatel musel namítnout, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor a musel by také odpovídajícím způsobem dále zdůvodnit, že „skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.“ Pokud však pouze zpochybnil část výpovědi poškozené a v kontextu se svým popíravým stanoviskem - a tedy bez ohledu na celkové výsledky provedeného dokazování - vyjádřil přesvědčení, že jeho účast na činu nebyla prokázána, pak rozhodně dle vyjádření státní zástupkyně nelze mít za to, že by takovým způsobem založil výjimečně nezbytnost přezkoumání skutkového stavu v dovolacím řízení. Ostatně námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ani neuplatnil. K námitce dovolatele, že škoda nebyla zjištěna způsobem odpovídajícím trestnímu zákonu pak uvedla, že při odůvodnění takové výtky žádným bližším způsobem nekonkretizoval, že by se soudy v jeho případě neřídily citovaným zákonným pravidlem (§89 odst. 12 tr. zák.). Proto ani navazující výtku o tom, že výrok o náhradě škody nepovažuje za správný, neuplatnil takovým způsobem, aby se mohla stát předmětem revize v dovolacím řízení. K závěrečné námitce o nepřiměřené výši uloženého trestu je dle státní zástupkyně třeba konstatovat, že neodpovídá nejen posledně použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani speciálnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., postihujícímu výrok o trestu, neboť tento dovolací důvod dopadá na případ uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští nebo na případ, kdy dovolateli byl uložen trest mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. trestního). Ze všech uvedených důvodů tedy závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání M. B. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ust. §265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Dovolatel ve svém podání sice uvedl, že se omluvil v den konání veřejného zasedání tak, že doložil pracovní neschopnost a zároveň zažádal telefonicky o odročení veřejného zasedání. K těmto jeho námitkám je třeba však uvést následující:
Předně je třeba uvést, že dovolatel nebyl k veřejnému zasedání předvolán, ale byl o něm toliko vyrozuměn ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř., čímž dal soud dovolateli ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. jednoznačně najevo, že jeho přítomnost na veřejném zasedání není nutná a lze jednat a rozhodnout i bez jeho přítomnosti. Takovýto stav lze pokládat za zásah do práva obviněného v situaci, kdy soud hodlá v průběhu veřejného zasedání provádět dokazování. O takový zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti však nejde, jestliže odvolací soud akceptuje při svém rozhodování plně učiněná skutková zjištění nalézacího soudu s rozhodujícími důkazy provedenými v průběhu hlavního líčení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 18/2007 ze dne 12. 2. 2007). Dovolatel poslal soudu v den konání veřejného zasedání elektronicky potvrzení o pracovní neschopnosti, avšak toto bylo doručeno soudu v 11:56 hod., přičemž veřejné zasedání bylo nařízeno na 11:15 hod. a ve 12:00 hod. bylo ukončeno. Případná omluva tak zjevně nebyla doručena včas. Přitom je třeba zdůraznit, že potvrzení (poskytnuté dovolatelem) o dočasné pracovní neschopnosti je vystavováno pro účely sociálního zabezpečení (vyhl. MPSV č. 31/1993 Sb.) a není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody (viz rozh. Nejvyššího soudu 6 Tdo 499/2009 ze dne 12. 9. 2002). Pokud by tedy dovolatel doložil pouze potvrzení o pracovní neschopnosti, toto by nemohlo být bez dalšího (případného vyjádření ošetřujícího lékaře v tom směru, zda je obviněný schopen se veřejného zasedání zúčastnit, či nikoli) považováno za řádnou omluvu. Dovolatel tedy nebyl z veřejného zasedání ani řádně ani včas omluven, navíc byl o tomto veřejném zasedání pouze vyrozuměn, proto odvolací soud nijak nepochybil, pokud rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného a postupoval tak v souladu s trestním řádem. Tato námitka dovolatele, ač uplatněna právně relevantně, je současně zjevně neopodstatněnou. V návaznosti na výše uvedené postrádají jakoukoli právní relevanci námitky dovolatele, v jejichž rámci namítl, že chtěl navrhnout provedení (v dovolání označených) důkazů v rámci veřejného zasedání konaného o podaném odvolání.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout adekvátní právní závěry.
Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít tedy takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy nepřísluší v rámci dovolacího řízení hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
Námitky dovolatele, jejichž prostřednictvím namítl, že se jemu přisuzovaného trestného činu nedopustil, že tedy soudy vycházely pouze z nereálné výpovědi poškozené, když v jejich rámci předestřel dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje, nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným, zákonem taxativně stanoveným důvodem dovolání. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, proč uvěřily výpovědi poškozené S. a proč naopak neuvěřily výpovědi dovolatele. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud takto neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění učiněných soudy.
Jakoukoli právní relevanci postrádá i blíže nespecifikovaná námitka dovolatele spočívající v tom, že výše škody nebyla určena způsobem odpovídajícím trestnímu zákonu. Jak vyplývá z předmětného spisu, výši škody stanovil soud na základě odborných vyjádření (č. l. 73-79), které stanovily cenu obvyklou věcí, které byly dovolatelem odcizeny a k této částce byla přičtena odcizená hotovost. Přitom v čem měla spočívat namítaná nezákonnost určení výše škody (a v návaznosti toho nesprávnost adhezního výroku o náhradě škody) dovolatel ani neuvedl.
Stejně tak se ovšem s ohledem na takto označený dovolací důvod nelze domáhat uložení jiného trestu či jeho výše, pokud v tomto směru vedená argumentace postrádá již zmíněné jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V dané věci má dovolatel za to, že druh a výše uloženého trestu je zjevně nepřiměřená. K tomu lze ve stručnosti uvést, že i odvolací soud vysvětlil, jaké úvahy jej vedly při ukládání druhu a výše trestu, když i v tomto směru rozhodl v mezích zákonného uvážení.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. O žádosti dovolatel stran odkladu uloženého trestu potom dovolací soud s ohledem na uvedené již nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka