ECLI:CZ:NS:2011:3.TZ.104.2011.2
sp. zn. 3 Tz 104/2011 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 21. prosince 2011 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného R. L., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 0 PP 10/2007, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 6 T 1/2005, byl obviněný R. L. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a byl mu uložen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem byli odsouzeni i spoluobvinění J. P., J. V. a L. L.
Proti rozsudku si všichni obvinění podali odvolání a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 To 360/2005, rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. odvolání všech obviněných jako nedůvodná zamítl.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 0 PP 10/2007, obviněného R. L. podle §61 odst. 1 písm. a) tr. zák., podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 6 T 1/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 To 360/2005, a podle §63 odst. 1 tr. zák. obviněnému stanovil zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let, když zároveň nad obviněným vyslovil dohled.
Jelikož obviněný neplnil stanovený dohled, Okresní soud v Ostravě nařídil na den 3. 3. 2010 veřejné zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o nařízení zbytku trestu z podmíněného propuštění. Předseda senátu jednání odročil za účelem zjištění, zda je odsouzený schopen řádně plnit uložený dohled.
Předseda senátu Okresního soudu v Ostravě usnesením ze dne 2. 5. 2011, sp. zn. 0 PP 10/2007, rozhodl podle §302 a §305 tr. ř. tak, že proti obviněnému R. L. bude konáno řízení proti uprchlému.
Následně rozhodl ve veřejném zasedání senát Okresního soudu v Ostravě usnesením ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 0 PP 10/2007, tak, že podle §91 odst. 1 tr. zákoníku obviněný R. L. vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 6 T 1/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 To 360/2005, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 0 PP 10/2007.
Proti posledně označenému usnesení podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Uvádí v ní, že podle jeho názoru bylo napadené usnesení učiněno na základě vadného postupu v řízení a byl jím porušen zákon v §2 odst. 9 a §315 odst. 2 tr. ř. a v §35 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon byl porušen v neprospěch obviněného R. L.
Stěžovatel poukázal na to, že v původním řízení byl obviněný odsouzen senátem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 6 T 1/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 To 360/2005, za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Z výkonu trestu byl obviněný L. podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2007, č. j. 0 PP 10/2007-39, kterým mu byla stanovena také zkušební doba v trvání 5-ti let a byl nad ním vysloven dohled. V průběhu zkušební doby bylo soudem zjištěno, že obviněný v rámci dohledu neplnil své povinnosti a uzavřený probační program a navíc na něj byl vydán Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 118/2010 příkaz k zatčení pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění. Okresní soud v Ostravě proto nařídil veřejné zasedání o nařízení výkonu zbytku trestu, avšak vzhledem k tomu, že obviněného se k němu nepodařilo ze známých adres předvolat a zároveň se jeho pobyt nepodařilo vypátrat ani policii, bylo proti němu na základě usnesení předsedy senátu Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2011, č. j. 0 PP 10/2007-151, konáno řízení jako proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. Následně usnesením předsedy senátu Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, č. j. 0 PP 10/2007-167, jež nabylo právní moci dne 7. 6. 2011, bylo rozhodnuto, že obviněný L. vykoná zbytek trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn.
Původní rozsudek Městského soudu v Brně, jímž byl obviněný odsouzen, byl vydán senátem a správně bylo i v senátě Okresního soudu v Ostravě jednáno dne 5. 4. 2007 o jeho podmíněném propuštění. Proto s odkazem na §315 odst. 2 tr. ř. měl i v případě vydání usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2011, č. j. 0 PP 10/2007-151, jímž bylo rozhodnuto o řízení proti uprchlému, rozhodovat senát a nikoliv pouze předseda senátu, čímž došlo k tomu, že i navazující usnesení téhož soudu ze dne 3. 6. 2011, č. j. 0 PP 10/2007-167, není zákonným, neboť bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení a ani v tomto případě nerozhodoval soud v senátu, ale pouze předseda senátu sám. Ve vykonávacím řízení je speciálně upravena příslušnost soudu k řízení v ust. §333 odst. 1 tr. ř., jež ve větě první stanoví, že rozhodnutí podle §331 tr. ř. činí okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává. V této konkrétní věci bylo ovšem nutno vycházet z §315 odst. 2 tr. ř., který požaduje, aby rozhodnutí související s výkonem trestů činil soud, který ve věci rozhodl v I. stupni, z čehož lze dovodit, že soud I. stupně činí rozhodnutí ve vykonávacím řízení ve stejném obsazení (z hlediska toho, zda jde o senát nebo samosoudce), v jakém rozhodoval v předcházejících fázích řízení. Na tomto místě možno odkázat i na rozhodnutí R 36/1975, jímž bylo judikováno, že ve smyslu §320 odst. 2 tr. ř. je nutno za soud, v jehož obvodě se vykonává trest odnětí svobody, považovat ten soud, který má stejnou věcnou příslušnost jako soud, který rozhodl ve věci v I. stupni, pokud zákon výslovně nestanoví, že je příslušný okresní soud. Byť obviněný R. L. nebyl v době rozhodování okresního soudu o řízení proti uprchlému a o nařízení zbytku výkonu trestu ve výkonu trestu, možno analogicky toto rozhodnutí s judikatorním významem vztáhnout i na jeho případ v rámci správného určení obsazení soudu. Na případ lze analogicky aplikovat i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 38/2007, z jehož právní věty vyplývá, že za situace, kdy v původním řízení byl obviněný odsouzen na základě rozhodnutí senátu ve společném řízení, byť obviněný sám byl stíhán pro takové trestné činy, že s ohledem na jejich trestní sazbu by byl v samostatně vedeném řízení příslušný k projednání trestní věci samosoudce, je irelevantní, že v řízení vykonávacím soud rozhoduje jen o tomto obviněném a příslušným k rozhodování i v této fázi trestního řízení je opět senát a nikoliv samosoudce. V podstatě totéž je pak deklarováno i v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném pod TR NS 37/2007 - T 1011.
Dle názoru stěžovatele tak z výše uvedených důvodů trpí vadou jak rozhodnutí o konání řízení proti uprchlému, tak navazující rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě o vykonání zbytku trestu odnětí svobody z podmíněného propuštění, a lze tudíž konstatovat, že takto vadné soudní řízení nelze rozhodně označit za souladné s výše citovanými ustanoveními zákona o soudech a soudcích a trestního řádu, jimiž je do rozhodovací praxe trestního soudnictví aplikována zásada, vyplývající z Listiny základních práv a svobod, konkrétně čl. 38 odst. 1 (viz č. 2/1993 Sb.), podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákonným soudcem je třeba bezpochyby rozumět i takové obsazení soudu, které je zákonem určeno pro projednání a rozhodování té které trestní věci. Pokud tedy soud věc neprojedná v takovém obsazení (složení), které zákon určuje, jedná se o vadu, která bude vždy důvodem ke zrušení rozhodnutí, jež z takto vadného řízení vzejde, a shora popsaný postup soudu je třeba označit za nezákonný, kterým došlo k porušení zákona v neprospěch obv. L.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, č. j. 0 PP 10/2007-167, byl porušen zákon v neprospěch obviněného R. L. v ustanovení §315 odst. 2 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 9 tr. ř. a §35 odst. 1, odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející usnesení téhož soudu ze dne 2. 5. 2011, č.j. 0 PP 10/2007-151, a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 0 PP 10/2007, Nejvyšší soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 6 T 1/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 To 360/2005, byl obviněný R. L. odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody. Trestní řízení bylo konáno proti obviněnému R. L. a spoluobviněným J. P., J. V. a L. L. jako společné řízení podle §20 odst. 1 tr. ř. Byť obviněný sám byl stíhán pro trestné činy, u nichž s ohledem na trestní sazbu by byl v samostatně vedeném řízení příslušný k projednání jeho trestní věci samosoudce, vzhledem ke společně vedenému řízení a výši trestní sazby trestných činů, jichž se měli dopustit spoluobvinění J. P. a J. V., byl k rozhodování ve věci příslušný senát. Šlo o společné řízení podle §20 odst. 2 tr. ř., které koná soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo nejtěžším trestném činu. Toto ustanovení tak upravuje příslušnost v případech společného řízení o trestném činu, o kterém měl konat řízení samosoudce, a o trestném činu, o kterém přísluší konat řízení senátu. V těchto případech tak koná společné řízení o všech trestných činech senát a na věci ničeho nemůže změnit okolnost, že v řízení vykonávacím již okresní soud rozhodoval jen o věci obviněného R. L., nemění nic na skutečnosti, že příslušným k rozhodování i v této fázi trestního řízení byl opět senát.
Poté, co obviněný R. L. nastoupil výkon uloženého trestu odnětí svobody, rozhodoval k žádosti obviněného o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Okresní soud v Ostravě, který usnesením ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 0 PP 10/2007, obviněného R. L. podle §61 odst. 1 písm. a) tr. zák., podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 6 T 1/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 To 360/2005, a podle §63 odst. 1 tr. zák. obviněnému stanovil zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let, když zároveň nad obviněným vyslovil dohled. Rozhodnutí učinil okresní soud v senátě.
Jelikož obviněný neplnil stanovený dohled Okresní soud v Ostravě nařídil na den 3. 3. 2010 veřejné zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o nařízení zbytku trestu z podmíněného propuštění. Předseda senátu po výslechu obviněného jednání odročil za účelem zjištění, zda je obviněný schopen řádně plnit uložený dohled.
V průběhu zkušební doby bylo soudem zjištěno, že obviněný v rámci dohledu neplnil své povinnosti a uzavřený probační program a okresní soud proto nařídil veřejné zasedání za účelem rozhodnutí o nařízení zbytku trestu z podmíněného propuštění na den 13. 9. 2010. K veřejnému zasedání se obviněný nedostavil a toto bylo odročeno na neurčito. Při pátrání po osobě obviněného bylo zjištěno, že na něj byl vydán Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 118/2010, příkaz k zatčení. Jelikož se nepodařilo vypátrat pobyt obviněného, vydal předseda senátu Okresního soudu v Ostravě dne 18. 10. 2010 příkaz k zatčení. Po bezvýsledném pátrání po obviněném rozhodl předseda senátu Okresního soudu v Ostravě usnesením ze dne 2. 5. 2011, sp. zn. 0 PP 10/2007, o konání řízení proti uprchlému podle §302 a 305 tr. ř. a dne 3. 6. 2011 konal veřejné zasedání za účasti státního zástupce, obhájce obviněného i přísedících a po poradě senátu vyhlásil usnesení, sp. zn. 0 PP 10/2007, jímž rozhodl tak, že podle §91 odst. 1 tr. zákoníku obviněný R. L. vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 6 T 1/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 8 To 360/2005, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 0 PP 10/2007.
Ze shora uvedeného se podává, že námitka ministra spravedlnosti, že o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody rozhodl předseda senátu a nikoli senát, nemůže obstát a Nejvyšší soud proto konstatoval, že stížností pro porušení zákona napadené usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 0 PP 10/2007, bylo vydáno v souladu se zákonem.
Podle §267 odst. 1 tr. ř. ve stížnosti pro porušení zákona musí být vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu a i z jakých důvodů napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle §267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.
Řízením, které předcházelo napadenému usnesení, se rozumí procesní postup orgánů činných v trestním řízení, který vyústil v rozhodnutí, proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona. Je to nejenom řízení bezprostředně předcházející napadenému rozhodnutí, ale i řízení vzdálenější za podmínky, že jde o řízení v téže věci a že jím bylo nebo mohlo být ovlivněno napadené rozhodnutí. Z toho je třeba vycházet při řešení otázky, zda určité, byť vzdálené úkony, jsou ještě předmětem přezkoumání.
Součástí předcházejícího řízení jsou nejenom úkony dokazování, jako např. výslech obviněného, výslech svědka, znalecký posudek, nebo zajišťovací úkony (např. odnětí věci, domovní a osobní prohlídka, prohlídka jiných prostor a pozemků apod.), ale i pravomocná rozhodnutí za podmínky, že mají vliv na napadené rozhodnut.
S ohledem na shora uvedené lze konstatovat, že součástí řízení předcházejícího rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 0 PP 10/2007, jímž byl podle §91 odst. 1 tr. zákoníku nařízen u obviněného R. L. výkon zbytku trestu odnětí svobody, je usnesení předsedy senátu Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2011, sp. zn. 0 PP 10/2007, kterým v trestní věci obviněného R. L. rozhodl podle §302 a §305 tr. ř. o konání řízení proti uprchlému. V odůvodnění usnesení soud mimo jiné uvedl, že odsouzený neplnil podmínky uloženého dohledu, byl sankčně vyřazen z evidence Úřadu práce v J., Okresním soudem v Ústí nad Orlicí dne 19. 8. 2010, sp. zn. 2 T 118/2010, byl na odsouzeného vydán příkaz k zatčení a ze zprávy Policie ČR z 4. 2. 2011 vyplynulo, že se odsouzený má zdržovat na území Velké Británie.
Pokud v dané trestní věci rozhodl o konání řízení proti uprchlému předseda senátu a nikoli senát , lze připustit, že takový postup byl v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními a zákon byl porušen v neprospěch obviněného R. L., jak bylo namítáno ve stížnosti pro porušení zákona.
Z ustanovení §302 tr. ř. vyplývá, že proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, lze vést řízení proti uprchlému. O konání řízení proti uprchlému po podání obžaloby rozhoduje podle §305 tr. ř. soud na návrh státního zástupce nebo i bez takového návrhu. Pokud jde o formu tohoto rozhodnutí, uplatní se zde obecné ustanovení §119 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud rozhoduje rozsudkem, kde to zákon výslovně stanoví, v ostatních případech rozhoduje, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením. Z citovaných ustanovení je tedy zřejmé, že nastanou-li podmínky pro vedení řízení proti uprchlému ve fázi řízení před soudem, rozhoduje o jeho konání soud.
Protože trestní řád nestanoví žádný zvláštní požadavek na formu rozhodnutí, soud rozhoduje o tom, že bude konáno řízení proti uprchlému, usnesením ve smyslu §119 odst. 1 a §134 a násl. tr. ř. Význam takového usnesení má formální a materiální aspekt . Formální stránka tohoto rozhodnutí spočívá v tom, že soud v jeho výroku jednoznačně vyjadřuje skutečnost, že řízení nadále nebude vedeno standardním způsobem , ale způsobem zvláštním, pro který platí určitá speciální pravidla zakotvená v ustanoveních §302 a násl. tr. ř. Materiální aspekt potom záleží zejména v odůvodnění tohoto usnesení , kde by měl soud konkretizovat důvody, které opodstatňují nutnost vést řízení proti uprchlému, tedy zejména zda obviněný pobývá v cizině nebo se skrývá, a dále z jakých konkrétních okolností byl tento závěr odvozen.
Nejvyšší soud pokládá za nezbytné zdůraznit některé obecnější zásady při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona ve vztahu k posuzované věci. Stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, a pokud jí Nejvyšší soud vyhoví a zruší napadené rozhodnutí, znamená to výrazný průlom do právní moci a z ní vyplývající závaznosti a nezměnitelnosti rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Proto může Nejvyšší soud vyslovit porušení zákona a zrušit napadené rozhodnutí z podnětu stížnosti pro porušení zákona jen tehdy, jestliže zjistí zcela zřejmé porušení zákona nebo postup ve zjevném rozporu se zákonem.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že v dané trestní věci byly splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému uvedené v trestním řádu v části třetí, hlavě dvacáté, oddílu druhém a také v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu proběhlo veřejné zasedání zakončené vyhlášením usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 0 PP 10/2007, o němž Nejvyšší soud konstatoval, že bylo vydáno v souladu se zákonem.
Za tohoto stavu bylo nezbytné dále posoudit, zda předmětná vada řízení mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí do té míry, aby bylo možno důvodně předpokládat, že pokud by soud ustanovení §315 odst. 2 tr. ř. dodržel, t.j. rozhodl o konání řízení proti uprchlému v senátu, mohl by ve veřejném zasedání zjistit jiný skutkový stav věci (vedoucí k odlišným právním závěrům) a v důsledku toho rozhodnout jinak, než napadeným usnesením učinil. Z obsahu spisu je zřejmé, že okresní soud opatřoval zprávy za účelem zjištění pobytu obviněného a zjistil, že se obviněný vyhýbá probíhajícímu vykonávacímu řízení pobytem v cizině. Dále ze zprávy Probační a mediační služby ČR, středisko J., zjistil, že obviněný neplní podmínky stanoveného dohledu. Okresní soud v Ostravě měl tak k dispozici dostatečný skutkový základ, aby mohl rozhodnout jak o konání řízení proti uprchlému, tak následně podle §91 odst. 1 tr. zákoníku o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Výrok usnesení, jímž bylo rozhodnuto o konání řízení proti uprchlému, byl učiněn na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a v tomto smyslu je napadené usnesení věcně správné.
Ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud při svém rozhodování přihlížel. Vycházel z toho, že stížnost pro porušení zákona představuje průlom do právní moci rozhodnutí a narušuje tak jeho stabilitu. To znamená, že v každé konkrétní věci musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, nad zájmem na jeho stabilitě a nezměnitelnosti. Je nesporné, že na právní moci vadami zatíženého rozhodnutí bude možno trvat jen tehdy, pokud by tím nebylo ohroženo spravedlivé a správné rozhodování. Tak tomu může být (jde-li o procesní vady) v případech, kdy zjištěný vadný postup řízení neměl vliv na správnost napadeného rozhodnutí a zejména, je-li zjevné, že tuto vadu nelze již napravit a přitom ani po formální stránce bezchybné řízení by nevedlo k jinému výsledku. Nad rámec výše uvedeného lze ještě dodat, že z ustanovení §306a odst. 2 tr. ř. vyplývá, že odsouzený, u něhož pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, může podat návrh na zrušení příslušného rozhodnutí a konání nového veřejného zasedání.
Z důvodů, jež byly podrobně rozvedeny shora, proto Nejvyšší soud rozhodl ve věci obviněného R. L. tak, že podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata