ECLI:CZ:NS:2011:3.TZ.28.2011.1
sp. zn. 3 Tz 28/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. června 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných L. B. O. , P. O. A. O. , a M. O. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 61 To 307/2009, v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 10 vedené pod sp. zn. 3 T 135/2008, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k §265k odst. 1, 2 a §265 l odst. 1 tr. ř., takto:
Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 61 To 307/2009, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k §57 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, v neprospěch obviněných L. B. O., P. O. A. O. a M. O.
Napadený rozsudek se zrušuje ve výroku o trestu ohledně obviněných L. B. O., P. O. A. O. a M. O.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 3 T 135/2008, byl obviněný L. B. O. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák“) a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. (jednání pod body 1 a 2), obviněný P. O. A. O. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. (jednání pod bodem 3), a obviněný M. O. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. (jednání pod bodem 2).
Trestných činů se podle výroku o vině dopustili tak, že
1) obviněný L. B. O. dne 16. 5. 2007 v restauraci hotelu P. na adrese P., M., s úmyslem získat majetkový prospěch a s vědomím, že se o takovou látku jedná, prodal 19,30 g směsi omamné látky kokain s obsahem báze kokainu 26,3 %, což je 5,01 g báze kokainu, za částku 950,- EUR osobě vystupující pod smyšleným jménem Z. N. (§55 odst. 2 tr. řádu), přičemž kokain je uveden jako omamná látka v příloze č. 1 zákona Č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a je zařazen do Seznamu I. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách;
2) obvinění L. B. O. a M. O. nejméně dne 8. 12. 2007 v bytě na adrese P., N., který měl pronajatý k bydlení obviněný M. O. a který rovněž k bydlení užíval obviněný L. B. O., s vědomím, že se o takovou látku jedná, oba bez povolení a za účelem distribuce třetím osobám přechovávali 1274 kusů (222,22 gramů) tablet obsahujících 10,2 % látky 3,4 - methylendioxymetamfetamin (MDMA) - tzv. Extázi s logem "Motýl" a 39 kusů (7,92 gramů) tablet obsahujících 17 % látky 3,4 - methylendioxymetamfetamin (MDMA) tzv. Extázi s logem "Puma", přičemž MDMA je účinnou látkou syntetické drogy zvané "Extáze", která je uvedena v příloze č. 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka a je zařazena do Seznamu I. podle Úmluvy o psychotropních látkách;
3) obvinění P. O. A. O. a S. Z. dne 7. 12. 2007 kolem 13.30 hod. na parkovišti před restaurací McDonalďs v areálu Obchodního centra H. v P., Š., s úmyslem získat majetkový prospěch s vědomím, že se o takovou látku jedná, prodal obviněný Z. celkem 896 kusů (175,44 gramů) tablet s obsahem 32,7 % psychotropní látky 3,4 - methylendioxymetamfetamin (MDMA) tzv. Extáze s logem .Rolex" za celkovou částku 58.500,- Kč osobě vystupující pod smyšleným jménem G. H. (§55 odst. 2 tr. řádu), přičemž obviněnému S. Z. tyto tablety dodal v době od 10.55 hod. do 13.30 hod. dne 7. 12. 2007 po předchozí telefonické domluvě za účelem jejich prodeje třetí osobě obviněný P. O. A. O., který si tyto tablety opatřil od doposud neztotožněné osoby, přičemž MDMA je účinnou látkou syntetické drogy zvané "Extáze", která je uvedena v příloze č. 4 zákona Č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka a je zařazena do Seznamu I. Úmluvy o psychotropních látkách.
Za to byl obviněný L. B. O. odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Obviněný P. O. A. O. byl odsouzen podle §187 odst. 2, §58 odst. 1 a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl obviněnému za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků.
Obviněný M. O. byl odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.
Stejným rozsudkem byl obviněný O. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, sp. zn. 1 Zt 299/2007, pro skutek řazený v obžalobě pod bodem 1. Rovněž bylo rozhodnuto o vině, trestu a částečném zproštění obžaloby stran obviněného S. Z.
Proti rozsudku obvodního soudu podala státní zástupkyně odvolání směřující proti výroku o trestu, a to v neprospěch obviněných O., O., O. a Z. Rozsudek napadli odvoláním rovněž obvinění O. a O.
Městský soud v Praze následně rozhodl rozsudkem ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 6 To 307/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu u všech obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu sám rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině v napadeném rozsudku uložil
- obviněnému O. podle §187 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 a ½ (dva a půl) roku , pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, dále mu uložil podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §55 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zák. trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,
- obviněnému O. podle §187 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem, dále mu uložil podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §55 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zák. trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,
-obviněnému O. podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o trestu i ohledně obviněného S. Z.
Odvolání obviněných O. a O. byla zamítnuta jako nedůvodná podle §256 tr. ř.
Podle §266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 61 To 307/2009, k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných L. B. O., P. O. A. O. a M. O. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §254 odst. 1 a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k §57 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zák. stran obviněných O. a O., resp. ve vztahu k §57 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. stran obviněného O., v neprospěch těchto obviněných.
Stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona mimo jiné uvádí, že trest vyhoštění představuje závažný zásah do svobody pohybu a pobytu zaručené v čl. 14 Listiny základních práva svobody. Proto také zákon v ustanovení §57 odst. 3 tr. zák. stanoví taxativní výčet okolností, které uložení trestu vyhoštění v jakékoli jeho alternativě brání. Stran jejich zjišťování v trestním řízení platí zásada oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.), zásada vyhledávací a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.) a rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), přičemž jsou předmětem dokazování v rámci podstatných okolností k posouzení osobních poměrů obviněných. Odvolací soud se při ukládání tohoto druhu trestu těmito zásadami důsledně neřídil. Žádné důkazní řízení v tomto směru neučinil, přičemž zjištění, která vyplývala ze spisového materiálu, vyhodnotil pouze mechanicky, aniž by se vypořádal s otázkou, proč v daném případě skutečnosti, které lze jinak podřadit mezi okolnosti vylučující uložení tohoto druhu trestu, v projednávané věci nebyly za takové odvolacím soudem shledány.
Dále namítá, že odvolací soud náležitě nezvážil, že v případě obviněného O., tak i v případě obviněných O. a O. se jednalo o jejich první odsouzení v České republice, přičemž druh a výměra trestů uložených obviněným odvolacím soudem, který obviněným O. a O. vedle trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uložil nepodmíněné tresty odnětí svobody mírně nad spodní hranicí rozpětí trestní sazby (obviněný O.), resp. na samé spodní hranici zákonné trestní sazby podle §187 odst. 2 tr. zák. (obviněný O.), a obviněnému O. pouze trest vyhoštění jako trest samostatný, nasvědčovaly tomu, že trestná činnost těchto obviněných nebyla odvolacím soudem shledána za natolik závažnou, aby bylo možno zároveň uzavřít, že zájem na ochraně společnosti uložením trestu vyhoštění na dobu neurčitou převažuje nad ústavně garantovaným právem obviněných na ochranu jejich soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práva svobod a podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod.
V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výše označeným pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 61 To 307/2009, byl v neprospěch obviněných O., O. a O. porušen zákon v namítaném rozsahu, dále aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu toto rozhodnutí zrušil ve výrocích o trestech u těchto obviněných, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 61 To 307/2009, podali obvinění L. B. O., P. O. A. O., a M. O. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný L. B. O. ve svém dovolání (č. l. 1940 – 1941) namítl dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. maje za to, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a současně rozhodnutí o uložení tohoto trestu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení existence podmínek pro jeho uložení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně je zjevně nesprávná a neúplná, neboť obviněný má na území České republiky trvalý pobyt a taktéž pracovní a sociální zázemí. Uložení trestu vyhoštění je navíc v rozporu se zájmem na spojování rodin, neboť je od roku 2004 ženatý s paní J. P., se kterou také před vzetím do vazby žil. Povolení k trvalému pobytu mu umožňuje legálně pobývat na území ČR, a obchodní společnost, v níž má podíl, pak obstarávat si prostředky k obživě legálním způsobem. Uvedené okolnosti dle obviněného vylučují udělení trestu vyhoštění dle ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí ve výroku o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou dle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. zrušil. Současně vznesl žádost o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, a to ve výroku o trestu vyhoštění, které bylo vyhověno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 3 Tdo 728/2010 (č. l . 2163).
Obviněný P. O. A. O. ve svém dovolání (č. l. 1987 – 1989a) namítl dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že mu byl uložen trest vyhoštění, přestože k takovému postupu nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Namítl, že odvolací soud neprovedl v tomto směru žádné dokazování, toliko odkázal, že se jedná o obdobný případ jako u spoluobviněného O. Obviněný uvedl, že je od 13. 7. 2002 ženatý s M. O. a ačkoli je jejich manželství bezdětné, je naprosto funkční. Měl-li soud jakékoli pochybnosti o jeho rodinných vazbách, mohl vyslechnout manželku či další osoby. Uvedl, že má v ČR povolen trvalý pobyt s důvodů manželství s občankou České republiky, kdy mu byl dne 12. 12. 2002 vydán průkaz o povolení trvalého pobytu, podle kterého má pobyt povolen až do 6. 12. 2017. Dále obviněný brojí proti závěru odvolacího soudu, že není nikde oficiálně zaměstnán a uvádí, že dne 17. 9. 2009 uzavřel s firmou Aham, s. r. o, pracovní smlouvu a je zaměstnán jako manažer. V ČR má tedy nejen sociální, ale i pracovní zázemí. Uložení trestu vyhoštění je také v rozporu se zájmem na spojování rodin. Současně uvedl, že trest propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., a to 896 ks tablet s obsahem 37,2 % psychotropní látky MDMA, mu byl taktéž uložen nezákonně, neboť tato věc mu nenáležela a byla zajištěna u spoluobviněného Z. Obviněný má za to, že se soud při stanovení druhu a výměry trestu neřídil důkladně zásadami pro ukládání trestů, kdy mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a ohledně výměry nepodmíněného trestu pak nepřihlédl ke kritériím §23 tr. zák., přičemž též zcela opominul výchovnou stránku uloženého trestu.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k Odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Obviněný M. O. podal prostřednictvím svých právních zástupců dvě dovolání (č. l. 2008 – 2011, 2024 – 2027), v rámci nichž shodně uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. maje za to, že mu byl uložen druh trestu nepřípustný dle trestního zákona, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho uložení uvedené v ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Namítl, že soud tyto podmínky nijak blíže nezjišťoval. Uvedl, že v ČR je pracovně integrován, má zde vytvořeno sociální zázemí spočívající zejména v silném citovém vztahu k synovi a bývalé manželce, se kterými se pravidelně stýká. V ČR má povolen trvalý pobyt, v letech 2005 – 2007 před svým omezením na svobodě byl zaměstnán, nejdříve u společnosti SPAR Česká republika, s. r. o., poté jako skladník u společnosti Droxi logistik, s. r. o., v současné době je zaměstnán u společnosti PLUS PRAGUE, s. r. o., jako výpomoc na recepci. Z manželství s paní P. O. se mu dne 21. 10. 2003 narodil syn M. O., a přestože bylo jeho manželství dne 28. 3. 2008, v době kdy byl ve vazbě v projednávané trestní věci, rozvedeno, se synem i bývalou manželkou se pravidelně stýká. Se synem má hezký vztah, matka mu ve styku se synem nijak nebrání. Na výživu syna pravidelně přispívá a dle svých možností se snaží doplatit matce syna dluh na výživném za dobu, kdy byl omezen na svobodě vazbou, synovi kupuje hračky a oblečení a pravidelně za ním jezdí o volných víkendech. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod namítl, že uložením trestu vyhoštění je mu odepřena možnost podílet se na výchově syna, čímž je zasaženo do jeho rodičovských práv. Odvolací soud i přes uvedené polehčující okolnosti uložil obviněnému trest vyhoštění v maximální míře, tedy na dobu neurčitou, kterážto se váže k takovému pachateli, jehož náprava není možná. Odvolací soud se však možností nápravy nijak nezabýval, resp. při ukládání trestu k této nepřihlédl.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout, popřípadě, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému byla doručena stížnost pro porušení zákona, se k podaným dovoláním písemně vyjádřil ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že v projednávaném případě se Městský soud v Praze neřídil hledisky uvedenými v ustanovení §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a skutkový stav věci mu uložení trestů vyhoštění neumožňoval. Ve vztahu k obviněnému L. B. O. odvolací soud toliko krátce konstatoval, že obviněný má na území České republiky manželku, v N. potom dvě děti, přičemž není nikde oficiálně zaměstnán, z čehož dovodil neexistenci negativních podmínek ve smyslu §57 odst. 3 tr. zák. Dostatečně se nezabýval a blíže nezkoumal námitky obviněného, že tento má na území České republiky povolený trvalý pobyt a je podílníkem v obchodní společnosti. Pro řádné posouzení bylo zejména nutné ověřit existenci zmíněného obchodního podílu a dovodit, zda splňuje podmínku pracovního zázemí, a rovněž také posoudit soužití obviněného s jeho manželkou za účelem posouzení sociálního zázemí a stavu rodinného života. Obdobně v případě obviněného P. O. A. O. Městský soud v Praze bez bližších údajů jen konstatoval, že nejsou dány skutečnosti, jež by vylučovaly možnost uložení trestu vyhoštění. I tento obviněný však má na území České republiky zjevně povolen trvalý pobyt a má zde i manželku, ve vztahu k níž a k její rodině poukazoval v dovolání na úzké sociální vazby. Pokud jde o pracovní zázemí, nejsou k této otázce v přezkoumávaném rozhodnutí předloženy žádné informace, které by tak bylo namístě doplnit. Pokud jde o obviněného M. O., Městský soud v Praze uvedl, že ani zde neexistují podmínky podle §57 odst. 3 tr. zák. Obviněný přitom tvrdí, že na výživu syna nehradil pouze v době, kdy byl stíhán v předmětné věci vazebně, se synem se však stýká, resp. mají spolu úzký vztah. Současně také sdělil, že je zde (na území České republiky) zaměstnán. K námitce vztahující se k ustanovení §57 odst. 3 písm. e) tr. zák., státní zástupce uvedl, že obvinění L. B. O. a P. O. A. O. jsou nepochybně rodinnými příslušníky občanů Evropské unie (svých manželek), přičemž by mělo být důsledně zváženo, zda existenci negativní podmínky popsané ve zmíněném ustanovení vylučují či nevylučují důvody vážného ohrožení zejména veřejného pořádku. Tohoto ustanovení se však nemůže domáhat obviněný M. O., neboť již není manželem občana Evropské unie a byť je rodičem takové osoby, se svým dítětem nežije ve společné domácnosti.
Státní zástupce uvedl, že s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti byl obviněným uložen trest vyhoštění podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. jako trest nepřípustného druhu, neboť není zřejmé, že nejsou dány podmínky uložení tohoto trestu vylučující. S ohledem na to navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze v té části výroku o trestu, kterou obviněným L. B. O., P. O. A. O. a M. O. uložil podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění, a také další rozhodnutí na zrušenou část zmíněného rozsudku navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Městskému soudu v Praze přikázal podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce se též vyjádřil k námitce obviněného P. O. A. O., jíž napadl i výrok o trestu propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., kdy uvedl, že takové tvrzení nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů a tedy ani k němu v dovolacím řízení přihlížet (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 698/2011, podle §266a odst. 2 tr. ř. spojil ke společnému projednání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 3 Tz 28/2011 (týkající se podané stížnosti pro porušení zákona) a 3 Tdo 698/2011 (týkající se podaných dovolání), s tím, že obě věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 3 Tz 28/2011.
V návaznosti na to Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná, a zjistil, že dovolání obviněných jsou ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, byla podána osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. V souvislosti s tím přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Obviněný P. O. A. O. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy vedle nesprávně uloženého trestu vyhoštění namítal, že mu byl nezákonně uložen trest propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., a to 896 ks tablet s obsahem 37,2 % psychotropní látky MDMA, neboť tato věc mu nenáležela a byla zajištěna u spoluobviněného Z. Rovněž má za to, že se soud při stanovení druhu a výměry trestu neřídil důkladně zásadami pro ukládání trestů, kdy mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a ohledně výměry nepodmíněného trestu pak nepřihlédl ke kritériím §23 tr. zák., přičemž též zcela opomenul výchovnou stránku uloženého trestu.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Soud uložení trestu propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. (896 ks tablet s obsahem 37,2 % psychotropní látky MDMA) odůvodnil tím, že „ obžalovaný Z. prodal celkem 896 ks tablet....osobě vystupující jako G. H., přičemž obžalovanému tyto tablety dodal ... po předchozí telefonické domluvě za účelem prodeje třetí osobě obžalovaný P. O. A. O., který si tyto tablety opatřil od dosud neztotožněné osoby “ (str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Tento závěr je učiněn na základě skutkových zjištění, a to výpovědí spoluobviněných a svědků. Námitka obviněného směřující proti trestu propadnutí věci napadá nesprávná skutková zjištění a nesprávné hodnocení důkazů.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
Jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Ze shora uvedeného pak vyplývá i závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy obecně formulovaná argumentace obviněného, týkající se uloženého trestu propadnutí věci a obsažená v textu posuzovaného dovolání, směřuje proti skutkovým zjištěním a z nich dovozované nezákonnosti v případě uloženého trestu, spatřované v jeho výměře a druhu (aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.), není v této části naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani §265b odst. 2 tr. ř. (týkající se trestu odnětí svobody na doživotí).
Ve svém dovolání však obviněný P. O. A. O., stejně jako obvinění L. B. O. a M. O., uplatnili takové námitky, které Nejvyšší soud považuje nejen za podřaditelné pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ale též za opodstatněné, když stejně jako ve stížnosti pro porušení zákona obvinění vytýkají napadenému rozhodnutí nesprávně uložený trest vyhoštění. Aby pak došlo k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Obvinění uplatnili tento dovolací důvod v jeho první variantě, neboť oprávněně zpochybnili naplnění všech podmínek pro uložení trestu vyhoštění, k němuž je podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsoudil soud nižšího stupně.
Podle §254 odst. 1 tr. ř., nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. řádu, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo
b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem.
Podle odst. 2 §57 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
Odst. 3 §57 tr. zák. pak stanovuje výjimky, v rámci nichž nemůže být trest vyhoštění uložen. Soud trest vyhoštění neuloží, jestliže:
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl poskytnut azyl ,
c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu, nebo
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle zvláštního právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, nebo
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu.
Podle čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
Podle čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Nejvyšší soud konstatuje, že tato zákonná ustanovení nebyla odvolacím soudem důsledně aplikována.
Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.
Vyhoštěním se rozumí odnětí práva cizince k dalšímu pobytu na území České republiky (pokud takové právo měl) a jeho fyzické přemístění na území jiného státu nebo předání cizince příslušným orgánům jiného státu za tímto účelem. Vyhoštění se vztahuje na celé území České republiky a vždy se ukládá z území České republiky do ciziny. Soud neurčuje místo (stát), kam má být pachatel přemístěn. Určení tohoto místa a vlastní provedení vyhoštění je věcí výkonu trestu, který provádějí orgány Policie České republiky (§350b až §350g tr. ř.). Trest vyhoštění může soud uložit, i když není jisté, že některý cizí stát pachatele přijme (pokud vyhoštění nebrání okolnosti uvedené v §57 odst. 3 tr. zák.). Možnost vyhoštění cizince do jeho domovského státu se opírá o zásadu mezinárodního práva, podle níž je každý stát povinen přijmout svého občana (srov. rovněž čl. 12 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech uveřejněného pod č. 120/1976 Sb. a čl. 3 odst. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášeného pod č. 209/1992 Sb. , o právu každého vstoupit na území státu, jehož je občanem). Osoby bez státní příslušnosti se vyhošťují do státu, kde mají příbuzné, majetek nebo kam si přejí být vyhoštěny, pokud tento stát je ochoten je přijmout.
V ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. se respektují určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky , které by byly – přestože pachatel není občanem České republiky, azylantem ani osobou s udělenou doplňkovou ochranou – trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani požadavkem na ochranu bezpečnosti lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Uložení trestu vyhoštění podle tohoto ustanovení tedy brání:
aa) povolení dlouhodobého pobytu pachateli na území České republiky – dle stávající úpravy jde o povolení trvalého pobytu cizinci podle §65 a násl. zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky;
bb) pachatel má na území České republiky pracovní a sociální zázemí – dostatečné pracovní zázemí může mít pachatel vytvořeno nejen prostřednictvím pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli, který sídlí na území České republiky nebo zde má pracoviště, ale rovněž na základě vlastní podnikatelské aktivity. Sociálním zázemím se rozumí především existence určitých společensky užitečných vztahů pachatele ke svému okolí, jeho začlenění do zdejšího kulturního a sociálního prostředí, a to i mimo rámec vztahů pracovních a rodinných, které jsou samostatným hlediskem.
cc) uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin – v této podmínce je zdůrazněna ochrana rodiny a rodinného života; předpokládá se zde existence takových rodinných vztahů pachatele, které vyžadují jeho pobyt na území České republiky, přičemž důvodem bude zejména trvalé bydliště nebo jiný dlouhodobý pobyt nejbližších příbuzných pachatele na zdejším území (manžela, dětí, rodičů, druha atd.). Kromě ustanovení Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv, jež poskytují obecně ochranu i jiným lidským právům a svobodám, se zde promítá rovněž zvláštní ochrana rodinných vztahů vyplývající z Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.
Při rozhodování o tom, zda uložení trestu vyhoštění pachateli, který je cizincem, má na území České republiky trvalý pobyt a není občanem členského státu Evropské unie, by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin [§57 odst. 3 písm. c) tr. zák.], je třeba v případě manželství pachatele (cizince) s občanem České republiky posoudit okolnost, zda pachatel (cizinec) je neuzavřel a dále je neudržuje jako tzv. účelové manželství . Takové manželství slouží jen k obcházení zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky, nevytváří se jím skutečné rodinné vztahy, a nemůže proto být citovaným důvodem vylučujícím uložení trestu vyhoštění (srov. R 55/2008).
Podle §57 odst. 3 písm. e) tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle zvláštního právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku.
Ustanovení §57 odst. 3 písm. e) tr. zák. váže další překážku na občanství Evropské unie , které je institutem zavedeným smlouvou o Evropské unii (tzv. Maastrichtskou smlouvou), jež vstoupila v platnost dne 1. 11. 1993. Občanství Evropské unie nenahrazuje, ale jen doplňuje státní občanství příslušného členského státu. Z občanství Evropské unie vyplývá mimo jiné i právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států Evropské unie, a proto citované ustanovení váže možnost uložení trestu vyhoštění pachateli, který je občanem Evropské unie, nebo jeho rodinnému příslušníkovi , který má na území České republiky povolen trvalý pobyt nebo je zde cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta, jen na vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, pro které je nutné uložení tohoto druhu trestu.
Občanem Evropské unie je každá osoba, která je státním občanem kteréhokoli z členských států Evropské unie. Rodinným příslušníkem občana Evropské unie se podle §15a zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky, rozumí jeho: a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie, d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie.
Jestliže pachatelem trestného činu bude občan Evropské unie nebo jeho rodinný příslušník, který má na území České republiky povolen trvalý pobyt, popř. cizinec s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky, lze mu uložit trest vyhoštění jen za podmínky, že soud při ukládání tohoto trestu shledá vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku .
Bezpečností státu se zde rozumí zajištění svrchovanosti, samostatnosti, územní celistvosti, obranyschopnosti a ochrany demokratických základů státu, zejména z hlediska zachování ústavního zřízení, životů, zdraví a majetkových hodnot obyvatelstva (nikoli jen jednotlivých občanů). Vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu může soud shledat nejen v případě spáchání trestných činů proti bezpečnosti České republiky, ale i tehdy, jestliže se pachatel dopustil jiného trestného činu, ať již proti České republice, proti obraně státu nebo proti jiným zájmům ohrožujícím bezpečnost státu .
Veřejný pořádek představuje pojem, který není blíže vymezen právními předpisy. V obecném právním smyslu představuje souhrn právních pravidel nebo zásad chování lidí na veřejnosti, přičemž musí jít o takové zásady a pravidla, na kterých je třeba bez výhrady trvat. Prostřednictvím veřejného pořádku se zajišťuje především nerušené fungování státních orgánů, výkon pravomoci úředních osob, čistota veřejného života, důsledné uplatňování zákonnosti, ochrana obecných zájmů i práv a svobod lidí. Veřejný pořádek je vynucován soustavou orgánů veřejné moci, zejména soudy, policií, obecní policií apod. Vážné důvody ohrožení veřejného pořádku může soud shledat nejen v případě spáchání trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných, ale též, jestliže se pachatel dopustil jiných trestných činů, např. obecně nebezpečných.
Pokud jde o hlediska, jimiž je soud vázán při ukládání trestu vyhoštění, ustanovení §57 odst. 2 tr. zák. je vymezuje tak, že soud přihlédne:
a) ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu,
b) k možnostem nápravy a poměrům pachatele,
c) ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu.
Pod písm. a) a b) jsou obsažena obecná kritéria, k nimž soud obligatorně přihlíží při ukládání kteréhokoli druhu trestu. Při úvahách o trestu vyhoštění vychází soud též z účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. a musí vzít zřetel i na ostatní obecná hlediska v ustanovení §57 odst. 2 tr. zák. výslovně nezmíněná.
Stupeň ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu vyjadřuje míru, v jaké nastala nebo hrozila újma těmto chráněným hodnotám ze spáchaného trestného činu a v jaké hrozí z dalšího pobytu pachatele na území České republiky. Jde o specifické kritérium, protože uložení trestu vyhoštění je podmíněno právě tím, že to vyžaduje ochrana bezpečnosti lidí, majetku nebo jiný obecný zájem. Stupeň uvedeného ohrožení bude dán především charakterem, rozsahem a závažností spáchané trestné činnosti, významem a rozsahem ohrožených hodnot, dále skutečností, zda došlo k poruše na chráněných zájmech nebo zůstalo jen u jejich ohrožení a do jaké míry se ohrožení přiblížilo vzniku poruchy atd. Kromě toho je třeba zvažovat, jaké nebezpečí – s ohledem na osobu pachatele a ostatní rozhodné okolnosti – hrozí zmíněným chráněným hodnotám z dalšího pobytu pachatele na našem území.
Trest vyhoštění ve výměře od 1 roku do 10 let je mírnější alternativou trestu vyhoštění . Uvedenou sazbu nelze v žádném směru překročit a nemá na ni vliv ani to, zda je pachatelem mladistvý, zvlášť nebezpečný recidivista nebo jde o pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení, anebo zda jsou zde jiné okolnosti odůvodňující odlišnou výměru trestu odnětí svobody. Je-li nutné s přihlédnutím ke všem okolnostem uložit trest v delší výměře než 10 let, musí soud zvolit alternativu trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
Trest vyhoštění na dobu neurčitou soud uloží pachateli v závažnějších případech , kdy vzhledem k účelu trestu i okolnostem rozhodným pro jeho výměru nepostačuje uložení časově omezeného trestu vyhoštění ani na nejdelší možnou dobu 10 let. Soud by měl tedy v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, proč nepostačuje uložení časově omezeného trestu vyhoštění na dobu od 1 roku do 10 let.
Z uvedeného výčtu lze dospět k závěru, že předpoklad k uložení trestu vyhoštění jako samostatného trestu spočívá v tom, že vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a k osobě a poměrům pachatele není třeba uložení jiného trestu. Znamená to, že v konkrétním případě postačí k nápravě pachatele a k ochraně společnosti jen samostatně uložený trest vyhoštění a není nutné doplňovat jeho účinky jiným druhem trestu s ním slučitelným, ať již přísnějším, nebo mírnějším.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný L. B. O. uzavřel dne 7. 8. 2004 manželství s J. P. Tato skutečnost vyplývá z oddacího listu matričního úřadu při Městském úřadu v Č. L. Rozhodnutím Oddělení cizinecké policie v Č. L. ze dne 5. 10. 2007, č. j. SCPP-01306-/UL-I-CI-2007, bylo obviněnému O. podle §87 zákona č. 326/1999 Sb. uděleno povolení k trvalému pobytu. Tyto skutečnosti vyplývaly i z výpovědí obviněného O. a svědkyně J. O. P. Z N. obviněný údajně odešel proto, že ho tam chtěli zabít. V České republice nejprve pracoval "různě", nikoli legálně, neboť neměl povolení k trvalému pobytu. Pracoval pro společnost WORLD WIDE B. V., spol. s r. o., zabývající se dovozem afrického jídla. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, č. j. 79 Cm 150/2010-6, byla obchodní společnost zrušena s likvidací; usnesení nabylo právní moci dne 2. 4. 2011.
Obviněný O. uzavřel dne 13. 7. 2002 manželství s M. H. Tato skutečnost vyplývá z oddacího listu matričního úřadu P. V České republice má povolený trvalý pobyt od 4. 8. 1995, kterýžto má prodloužený do roku 2017 (průkaz o povolení k pobytu pro cizince ze dne 12. 12. 2002). Dne 17. 9. 2009 uzavřel s firmou AHAM, s. r. o, se sídlem P., H., pracovní smlouvu a je zaměstnán jako manažer. Od 10. 4. 2004 má pronajatý byt v P. – O., v ulici B.
Obviněný O. je rozvedený. Z manželství s P. O. se mu dne 21. 10. 2003 narodil syn M. O. Přestože bylo jeho manželství dne 28. 3. 2008, v době, kdy byl ve vazbě v projednávané trestní věci, rozvedeno, se synem i bývalou manželkou se pravidelně stýká. V České republice má od 3. 9. 2003 povolený trvalý pobyt (průkaz o povolení k pobytu pro cizince ) . V letech 2005 - 2007 před svým omezením na svobodě byl zaměstnán nejdříve u společnosti SPAR Česká republika, s. r. o., poté jako skladník u společnosti Droxi logistik, s. r. o., v roce 2009 u společnosti PLUS PRAGUE, s. r. o., jako výpomoc na recepci.
Soud prvního stupně trest vyhoštění žádnému z obviněných neuložil. Teprve odvolací soud k odvolání státního zástupce všem obviněným tento druh trestu uložil. U obviněného O. jako trest samostatný.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že při ukládání trestu vyhoštění obviněnému O. vzal soud v úvahu, že se dopustil závažné trestné činnosti v souvislosti s prodejem a přechováváním drog, v ČR má sice manželku, ale děti s ní nemá, naopak má dvě děti v N., není nikde oficielně zaměstnán, azyl mu udělen nebyl a nebyly zjištěny ani žádné jiné skutečnosti, které by uložení tohoto trestu vylučovaly. S ohledem na charakter trestné činnosti je v obecném zájmu, aby byl z území ČR vyhoštěn, a to na dobu neurčitou.
Uložení trestu vyhoštění obviněnému O. soud odůvodnit tak, že mu byl uložen dle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou ze stejných důvodů jako obviněnému O., neboť i u tohoto obviněného nebyly shledány žádné skutečnosti, které by uložení tohoto trestu dle §57 odst. 3 tr. zák. vylučovaly.
V případě obviněného O. odvolací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že tomuto obžalovanému postačí uložit samostatný trest vyhoštění dle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na dobu neurčitou, neboť pro uložení tohoto trestu jsou splněny zákonné podmínky a nebyly zjištěny žádné skutečnosti uvedené v §57 odst. 3 tr. zák., které by uložení tohoto trestu vylučovaly.
V již citovaném ustanovení §57 odst. 3 tr. zák. jsou taxativně uvedeny okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění, ať již na dobu jednoho roku až deseti let, tak na dobu neurčitou. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o uložení trestu vyhoštění a soud k nim musí přihlížet z úřední povinnosti. Protože jde o skutečnosti důležité pro rozhodnutí, platí pro jejich zjišťování zásada oficiality obsažená v §2 odst. 4 tr. ř., zásada vyhledávací a zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností uvedená v §2 odst. 5 tr. ř. i zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §2 odst. 6 tr. ř.
Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že odvolací soud při ukládání trestu vyhoštění obviněným O., O., O. takto nepostupoval a nedostál tak své povinnosti dokazovat v nezbytném rozsahu podle §89 odst. l písm. d) tr. ř. podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů pachatelů trestné činnosti, aby zjistil, zda tu případně nejsou okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění. Přestože uložení trestu vyhoštění v této věci není zásadně vyloučeno, musí soud přihlížet i k tzv. negativním podmínkám uložení tohoto druhu trestu uvedeným v §57 odst. 3 tr. zák., tzn. provést v náležitém rozsahu dokazování tak, aby mohl dospět k závěru, zda na straně obviněných nejsou naplněny vylučovací podmínky bránící uložení trestu vyhoštění. Z odůvodnění rozhodnutí není patrno, z jakých konkrétních okolností soud vycházel ani proč obviněným nepostačuje uložení časově omezeného trestu vyhoštění na dobu od 1 roku do 10 let a je zapotřebí jim ukládat trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 61 To 307/2009, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k §57 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, v neprospěch obviněných L. B. O., P. O. A. O. a M. O.
Podle §269 odst. 2 a §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. k návrhu ministra spravedlnosti učiněném ve stížnosti pro porušení zákona a k dovolání obviněných L. B. O., P. O. A. O. a M. O. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu ohledně obviněných L. B. O., P. O. A. O. a M. O. Zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud pak podle §270 odst. 1 a §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená, že v novém řízení se bude muset soud v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř) věcí znovu zabývat, přitom náležitě posoudí, zda jsou v případě obviněných splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění, na jakou dobu a své závěry pečlivě odůvodní. K tomu si musí opatřit potřebné podklady a doplnit dokazování tak, aby bylo možno najisto postavit, zda na straně obviněných nejsou naplněny vylučovací podmínky bránící uložení trestu vyhoštění. Soud bude podle §270 odst. 4 a §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud a podle §273 a §265s odst. 2 tr. ř. je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Nejvyšší soud musel zrušit v rozsudku odvolacího soudu celý výrok o uložených trestech obviněných L. B. O. a P. O. A. O. (tedy jak výrok o trestu vyhoštění, tak výrok o trestu propadnutí věci a trest nepodmíněného odnětí svobody), třebaže stížnost pro porušení zákona směřovala pouze do trestu vyhoštění a i dovolání obviněných v rozsahu, který Nejvyšší soud shledal důvodným, se týkalo jen výroku o trestu vyhoštění. Je totiž vyloučeno, aby při nedotčeném výroku o vině byl zrušen výrok o uložení jen jednoho druhu trestu a aby byl zároveň ponechán nedotčený výrok o uložení jiného druhu trestu a věc byla vrácena soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí (k tomu viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr.). V opačném případě, tedy pokud by soud vyššího stupně částečně zrušil pouze výrok o jednom z více uložených trestů, ponechal by takovým rozhodnutím pravomocným výrok o vině a výrok o některém druhu trestu. Uvedený postup by pak znamenal, že trestní stíhání by bylo pravomocně skončeno a další řízení jen o uložení ještě jiného druhu trestu by se stalo podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu nepřípustným. Proto Nejvyšší soud rozhodl způsobem, který je uveden ve výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata