ECLI:CZ:NS:2011:3.TZ.98.2011.1
sp. zn. 3 Tz 98/2011 -36
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. B. , proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, byl porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného R. B.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný
R. B. ,
zprošťuje obžaloby
pro skutek spočívající v tom, že ačkoliv řádně obdržel povolávací rozkaz, nenastoupil dne 30. 10. 1952 vojenskou službu u svého útvaru a když byl dne 4. 11. 1952 orgány SNB k útvaru předveden prohlásil, že vojenskou službu vykonávat nemůže z náboženských důvodů,
čímž měl spáchat
trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Obviněný R. B. byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“). Uvedeného trestného činu se měl podle rozsudku dopustit tím, že dne 30. 10. 1952 nenastoupil vojenskou službu u svého útvaru a když byl dne 4. 11. 1952 orgány SNB k útvaru předveden, prohlásil, že vojenskou službu vykonávat nemůže z náboženských důvodů.
Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 a ½ (dvou a půl) roku. Dále byla podle §43 tr. zák. vyslovena ztráta čestných práv občanských, přičemž dočasná ztráta občanských práv uvedených v §44 tr. zák. byla stanovena na dobu 3 (tří) roků. Podle §23 tr. zák. byla do trestu odnětí svobody započítána vazba od 6. 11. 1952 do 10. 12. 1952. Rozsudek nabyl právní moci dnem 10. 12. 1952.
V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád, ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 tr. zák., a to z důvodů uvedených v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v neprospěch obviněného R. B.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného R. B. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu ustanovením §16 odst. 1 Ústavy ČSR z roku 1948, podle něhož má každý právo volby jakékoliv náboženské víry. Na druhé straně striktně vymezila v §34 odst. 1, 2 základní povinnosti občana ke státu, mezi nimiž je i povinnost související s obranou vlasti. Obviněný neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, byl porušen zákon v neprospěch obviněného R. B. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., příp. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochoval pouze opis rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52.
Nejvyšší soud proto podle §267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z opisu napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon porušen byl.
Podle ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spisový materiál, ale pouze opis rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, považuje za nutné uvést následující.
Ze skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že obviněný R. B. nenastoupil dne 30. 10. 1952 vojenskou službu u svého útvaru a když byl dne 4. 11. 1952 orgány SNB k útvaru předveden, prohlásil, že vojenskou službu vykonávat nemůže z náboženských důvodů. Bývalý Nižší vojenský soud v Plzni však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení §265 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedeného lze dovodit, že obviněný se dopustil trestného činu nenastoupení služby v branné moci z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je namístě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu ČR považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Tyto vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného R. B. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal R. B. vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák.
Na základě shora výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 tr. zák., v neprospěch obviněného R. B. V souladu s ustanovením §269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného R. B. pro skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil, neboť skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata