ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1044.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1044/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci vyšetřovaného M. T. , zastoupeného Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Bělehradská 92, jako opatrovnicí, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, o způsobilost k právním úkonům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 14 Nc 2751/2010, o dovolání vyšetřovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2010, č.j. 25 Co 216/2010-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2010, č.j. 14 Nc 2751/2010-34, zamítl návrh na omezení způsobilosti vyšetřovaného k právním úkonům a rozhodl o nákladech řízení a nákladech zálohovaných státem. Soud prvního stupně nehledal zákonné důvody pro omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného s poukazem především na závěry znaleckého posudku, neboť znaleckým vyšetřením nebylo prokázáno, že by vyšetřovaný trpěl duševní poruchou, či chorobou, která by měla za následek jeho nezpůsobilost činit právní úkony, ať v úplném či omezeném charakteru. Znalec u vyšetřovaného zjistil lehkou demenci smíšenou v souběhu vlivů alkoholních a poúrazových. Dále zjistil, že se jedná o osobu primárně nezralou, podivínskou osobnost s nevýrazným citovým životem, vysokou narcistickou zranitelností na úrovni sociální fóbie, tendencí k abusu alkoholu a postupně narůstajícími sociálními komplikacemi, souběhem těchto vlivů došlo k deprivaci osobnosti a stav se blíží hranici bezdomovectví. V projevech vyšetřovaného jsou početné podivínské rysy, vztahovačné, ale nikoliv psychotické. Lehká demence, kterou trpí, má trvalý charakter, avšak za předpokladu dobrého režimu (a to jak stravovacího tak abstinenčního i sociálně ekonomického), by se mohla výrazně zlepšit a udržovat se v dobrých mezích. Sama o sobě tato lehká demence neovlivňuje jednání a konání posuzovaného, výrazně tuto schopnost nezhoršuje, posuzovaný dělá chybná rozhodnutí, ale v souladu vlivů povahy vnějších okolností, výchovou, přidávají se k tomu i drobné organické poruchy. Není výrazně zhoršena jeho schopnost rozhodovat o svých záležitostech. Jde-li o vývoj do budoucnosti, pak jestliže by se dostal k nějaké dobré instituci, např. domov seniorů apod., kde by měl uvařeno a bylo o něj postaráno. mohl by uspokojivě žít. Jestliže však i nadále bude bezprizorní, budou jeho výkony klesat. Nejedná se však o organickou, ale sociální záležitost, která probíhá stejně u všech osob, propadajících se na dno. Z psychiatrického hlediska však znalec neshledal splnění předpokladů pro omezení způsobilosti k právním úkonům.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že soud prvního stupně ze skutkových závěrů po procesně řádně provedeném dokazování vyvodil správný právní závěr o nesplnění zákonných podmínek pro omezení způsobilosti k právním úkonům. Argumentaci vyšetřovaného v odvolání - že se necítí schopen pochopit smysl a důsledky vlastních ani cizích úkonů a hájit svá práva, a že je toho názoru, že nebude-li jeho způsobilost k právním úkonům přiměřeně omezena, hrozí mu nebezpečí, že si vlastními úkony může způsobit značnou újmu, popřípadě může být zneužit ze strany třetích osob – odvolací soud s ohledem na správná skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za pouhou polemiku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání vyšetřovaný (dále též „dovolatel“). Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) a že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Ze znaleckého posudku zdůrazňuje závěr, že vyšetřovaný trpí lehkou demencí smíšenou v souběhu vlivů alkoholních a poúrazových. Dále zjistil, že se jedná o osobu primárně nezralou, podivínskou osobnost s nevýrazným citovým životem, vysokou narcistickou zranitelností na úrovni sociální fóbie, tendencí k abusu alkoholu a postupně narůstajícími sociálními komplikacemi. I když u vyšetřovaného nebyla provedenými důkazy zjištěna duševní porucha, která by jej objektivně omezovala v činění právních úkonů, má dovolatel za to, že rozhodnutí o zbavení či nezbavení způsobilosti k právním úkonům by nemělo být činěno pouze na základě formálního zhodnocení, že u dané osoby nebyla diagnostikována konkrétní duševní porucha a soudy by k rozhodování o omezení způsobilosti měly přistupovat komplexněji. Za otázku zásadního právního významu dovolatel označuje otázku, „zda soud může rozhodnout tak, že neomezí způsobilost k právním úkonům osobě, která se subjektivně cítí nezpůsobilá právní úkony činit, pouze na základě zjištění, že této osobě nebyla diagnostikována konkrétní duševní porucha“. Dovolatel opakuje, že se necítí schopen pochopit smysl a důsledky vlastních ani cizích úkonů a hájit svá práva. Je toho názoru, že nebude-li jeho způsobilost k právním úkonům přiměřeně omezena, hrozí mu nebezpečí, že si vlastními úkony může způsobit značnou újmu, popřípadě může být zneužit ze strany třetích osob. Dovolatel proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné.
Dovolatelem především uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §10 odst. 1 občanského zákoníku, jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví.
Podle ustanovení §10 odst. 2 občanského zákoníku, jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud nevystavěl své rozhodnutí na otázce subjektivního náhledu vyšetřovaného na svůj zdravotní stav, jak předestírá dovolatel, ale právě na objektivním principu, podloženém vykonaným dokazovaním, zejména znaleckým posudkem a výslechem vyšetřovaného. Dovolatelem předestřená právní otázka tak nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující a – jak bude dále vyloženo – ani být nemohla.
Správné vymezení rozsahu omezení způsobilosti k právním úkonům nejvíce závisí na tom, jaké podklady soud provedeným zjištěním a dokazováním opatřil předem pro znalce právě o tom, jak se vyšetřovaný až dosud v každodenním životě choval, jaké záležitosti si sám bez obtíží vyřizoval a v jakých směrech vznikaly o jeho schopnostech pochybnosti. Uvedené požadavky je nutno uplatňovat důsledně, pokud ovšem nejde o osoby zcela neschopné samostatné životní existence (srov. Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Starší judikaturou dovozovaný předpoklad, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz zmíněné Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79), je v současném právním prostředí modifikován jednak oddělením zájmů jednotlivce, společnosti a státu a myšlenkou přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09).
Při výkladu ustanovení §10 odst. 2 občanského zákoníku je třeba vzít v úvahu, že představuje úpravu v horizontálních vztazích mezi jednotlivými účastníky občanskoprávních vztahů. Rozhodnutím o omezení způsobilosti k právním úkonům se však podstatnější měrou dotýká i postavení takto omezované osoby k státní moci, tj. v rovině vertikální.
Důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18.8.2009, sp.zn. I. ÚS 557/09).
Znalecký posudek jednoznačně uzavírá, že u vyšetřovaného se jedná sociální záležitost, nikoliv psychiatrickou s možným zlepšení při dodržení navrženého režimu. Soudy obou stupňů proto správně neshledaly naplnění zákonných (v §10 občanského zákoníku vymezených ) předpokladů pro omezení, či zbavení způsobilosti k právním úkonům. Dovolací soud jen doplňuje, že požadavku na mírnější způsob řešení odpovídá např. využití možností daných zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
Nepřípustnost tohoto dovolání současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání vyšetřovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), neboť důvody pro aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř. [vzhledem k tomu, že žalovaným žádné (účelně vynaložené) náklady v tomto dovolacím řízení nevznikly] osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu