ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1191.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1191/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Mgr. Z. P. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 164/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2010, č. j. 44 Co 130/2009-79, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2010, č. j. 44 Co 130/2009-79, v rozsahu výroku I. písm. b) rozsudku odvolacího soudu se zamítá , ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč s úrokem z prodlení z dlužné částky do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), co do částky 145.000,- Kč a úroku z částky 175.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně změnil napadený výrok II. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 20.000,- Kč, a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem I. stupně. Žalobce se návrhem ze dne 17. 9. 2007, doplněným a změněným na základě výzvy soudu podáním ze dne 22. 8. 2008, domáhal zaplacení částky 165.000,- Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Brně v řízení sp. zn. 49 C 41/94, a 10.000,- Kč z titulu náhrady škody spočívající v nákladech, které měl žalobce vynaložit na nápravu nesprávného úředního postupu v souvislosti s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Žalobce byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1997 ustanoven právním zástupcem žalobci v řízení sp. zn. 49 C 41/94, 49 C 142/95, jednak v řízení o věci samé (nároky pracovněprávní a související), a následně rovněž pro řízení dovolací. Hlavní část řízení byla odvolacím soudem pravomocně rozhodnuta dne 28. 5. 2002. Žalobce v průběhu řízení několika přípisy (ze dne 18. 2. 1998, 6. 11. 1998, 8. 8. 2003, 20. 5. 2004) požádal o poskytnutí alespoň minimální zálohy na odměnu, avšak bezvýsledně. Až na základě žádosti adresované přímo předsedkyni soudu dne 25. 6. 2005 byla žalobci usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005 přiznána záloha ve výši 9.450,- Kč, a tato částka mu byla vyplacena dle jeho sdělení dne 1. 11. 2005. Po skončení dovolacího řízení byla žalobci usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2010 přiznána celková odměna ve výši 51.525,- Kč, proti tomuto výroku se však žalobce odvolal. Žalobce podal dne 14. 2. 2006 stížnost k Evropského soudu pro lidská práva, která byla zaevidována pod. č. 7764/06, z důvodu porušení práva na spravedlivé řízení spočívajícího v průtazích v řízení ohledně přiznání nároku na odměnu advokáta. Na základě upozornění ESLP o možnosti uplatnění vnitrostátního prostředku nápravy podle novely zákona č. 82/1998 Sb., provedené zák. č.160/2006 Sb., uplatnil žalobce nárok o odškodnění nemajetkové újmy a náhrady škody u žalované podáním ze dne 14. 3. 2007. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., avšak za dostačující považovala konstatování porušení práva.
Krajský soud v Brně k žalobcově nároku uvedl, že se jedná o přímé porušení žalobcova práva na odměnu za práci, o níž je rozhodováno na základě ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. a §151 odst. 2 o. s. ř. Odůvodněnost případů, kdy se záloha na odměnu advokátovi poskytne, je stanovena relativně neurčitou hypotézou právní normy, ponechávající soudu na zvážení, zda a kdy přiměřenou zálohu advokátovi poskytne. Obecně platnou zásadou pro rozhodnutí o poskytnutí zálohy se jeví potřeba průběžného zaopatření advokáta prostředky v rozsahu přiměřeném ceně úkonu, době práce ještě potřebné a stavem řízení. Lze-li předpokládat opakovaný výkon činnosti zástupce ex offo, lze snad vyjádřit, že v otázce zálohování nebo odměňování ustanovených advokátů by mělo jít o úřední činnost prováděnou kvartálně, nejpozději co půlrok a s ohledem na další okolnosti případu. Dle odvolacího soudu je skutkový stav této věci obrazem flagrantního porušení žalobcova práva na to, aby o jeho odměně bylo rozhodnuto příslušným soudem ve výše uvedených lhůtách, průběžně až do skončení řízení. Ani poskytnutí jediné zálohy ve výši do 10.000,- Kč teprve po 8 letech služby nemůže nic změnit na skutečnosti, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Odvolací soud se dále zaměřil na otázku výše přiměřeného zadostiučinění s ohledem na kriteria stanovená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Hlavní příčinou selhání v žalobcově případě je jistá „exotičnost problematiky, vyplývající z kusé a nesystematické právní úpravy, v podstatě nižádné judikatury i celkového nezvyku v soudní praxi“, což považoval odvolací soud za objektivní okolnosti komplikující postup orgánů veřejné moci. Zadostiučinění nelze výrazně snížit proto, že žalobce sám nebyl účastníkem řízení, neboť šlo o jeho práva, která byla soudem vyloženě ignorována. V dalším se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že doba neposkytnutí odměny nebo zálohy byla zjevně nepřiměřená, složitost problematiky relativně žádná, a žalobce postup orgánů veřejné moci nijak nekomplikoval. Skutečnost, že prostředky odměny či záloh představovaly prostředky k živobytí, sice zdůraznila význam a intenzitu zásahu do práv žalobce, nadto však nevyplynulo z dokazování nic, co by osvědčilo přímé ohrožení žalobcových důležitých osobních nebo majetkových zájmů. I pokud by výsledná výše odměny advokáta byla dvojnásobná, nejde o jmění zvlášť velkého významu, zvláště u etablovaného a výkonného advokáta. S ohledem na všechny okolnosti případu dospěl odvolací soud k výsledné částce 50.000,- Kč, kterou považoval za přiměřenou nemajetkové újmě žalobce. K žalobcem tvrzené majetkové újmě odvolací soud uvedl, že žalobcovo vymezení majetkové újmy („čas strávený“) je spíše imateriálního charakteru, postrádající ovšem pozitivněprávní zakotvení v rámci nějakého druhu odpovědnosti za škodu.
Výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, maje ho za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) i c) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v řešení otázky přiměřenosti výše poskytnutého zadostiučinění. Soud dle jeho názoru opomněl zohlednit „další rozhodné momenty“ mající vliv na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Soud při zvažování výše odškodnění zřejmě vůbec nezohlednil, že nesprávný úřední postup znamenal pro žalobce „pohrdání“ jeho prací a celkově přístup soudu u něj vzbudil pocity marnosti a beznaděje, představující významný a intenzivní zásah do jeho práv. I přes závěry odvolacího soudu o „flagrantním porušení“ jeho práv mu bylo přiznáno zadostiučinění odpovídající výši 2.000,- EUR. Dovolatel se dále neztotožnil se závěry odvolacího soudu o objektivních okolnostech komplikujících postup orgánů veřejné moci a exotičnosti problematiky. Majetkovou újmu pak měl odvolací soud zohlednit při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění a rovněž se řádně nevypořádal s jeho odvolací námitkou neústavnosti ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., když pouze zkonstatoval jeho obsah. Dovolatel navrhl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, na niž se nevztahuje povinné zastoupení advokátem, neboť je fyzickou osobou se získaným právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.), dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolatel napadl celý výrok I. rozsudku odvolacího soudu, který se skládá z části měnící (písmeno a\) a z části potvrzující (písmeno b\). Proti měnící části a\ výroku I. rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalobce objektivně přípustné, neboť pod tímto bodem bylo žalobcově nároku vyhověno tím, že mu odvolací soud přiznal odškodnění ve výši dalších 20.000,- Kč. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zrušení části výroku I. písmeno a\ odvolacího soudu by však ke stavu pro žalobce příznivějšímu rozhodně nevedlo, potud tedy nemohla být rozhodnutím odvolacího soudu žalobci způsobena žádná újma, jíž by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
V rozsahu, ve kterém směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání náhrady škody, není dovolání přípustné, neboť dle upřesnění žaloby ze dne 22. 9. 2008 (č. l. 21 spisu), požadoval žalobce náhradu škody spočívající v nákladech, které vynaložil na nápravu nesprávného úředního postupu stížností podanou k ESLP ve výši 6.000,- Kč, a dále náhradu nákladů v souvislosti s uplatněním nároku u žalované ve výši 4.000,- Kč, celkem 10.000,- Kč; z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu pak 165.000,- Kč. Žalobcem požadovaná částka 175.000,- Kč je tedy součtem dvou dílčích nároků se samostatným skutkovým základem, byť požadované jako důsledek jedné škodné události. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí je proto třeba posoudit u každého nároku, o němž bylo rozhodnuto, zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitém plnění ve výši 10.000,- Kč je tudíž vyloučena, byť celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých nároků částku 50.000,- Kč převyšuje.
Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, jak se dovolatel mylně domnívá. Nesprávné poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání vede pouze k tomu, že lhůta k podání dovolání žalobci doběhla (v intencích ustanovení §240 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) až uplynutím čtyř měsíců od doručení napadeného rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání žalobce proti výroku I. písmenu b) rozsudku odvolacího soudu, který je výrokem potvrzujícím, proto bylo možno zvažovat toliko z pohledu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné, neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda v případě nečinnosti soudu při rozhodování o vyplacení zálohy ustanovenému advokátovi se jedná o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen („OdpŠk“), a zda lze za tuto nečinnost poskytnout ustanovenému advokátovi přiměřené zadostiučinění, popřípadě v jaké výši.
Žalobce v dovolání namítá nepřiměřenost výše poskytnutého zadostiučinění s tím, že soud pominul další podstatné okolnosti případu, za které považuje zejména to, že nesprávný úřední postup pro něj znamenal „pohrdání“ jeho prací. V zásadě tak zpochybňuje zhodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného odvolacím soudem - §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk - a v důsledku toho i nesprávné určení výše přiměřeného zadostiučinění.
K otázce výše přiměřeného zadostiučinění se dovolací soud vyjádřil již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, ve kterém rovněž podrobně vysvětlil hodnocení jednotlivých kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk.
V posuzované věci však Nejvyšší soud považuje za důležité vyřešit nejprve otázku, zda byly naplněny předpoklady pro uplatnění odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy zda byly naplněny zákonné podmínky obecné odpovědnosti, v tomto případě nesprávný úřední postup, vznik újmy, a příčinná souvislost. Teprve po splnění těchto podmínek lze následně uvažovat o poskytnutí zadostiučinění ze strany státu a jeho výši.
Nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk může být představován jakoukoliv činností spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro jeho počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Obdobně lze za nesprávný úřední postup rovněž považovat činnost, kdy orgán veřejné moci nerespektuje při rozhodování vlastní interní předpisy o lhůtách pro vyřízení věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 146/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 129/2001).
O poskytnutí zálohy na odměnu advokáta rozhoduje soud na základě ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř., na jejíž zaplacení má ustanovený právní zástupce právní nárok jen v odůvodněných případech, a to pokud by poskytování právních služeb ustanoveným advokátem pro něj představovalo nepřiměřenou finanční zátěž. „Z dikce ustanovení §140 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. se nepodávají pro poskytnutí zálohy ustanovenému advokátu konkrétní kritéria, natožpak pro stanovení její výše; dovodit lze toliko to, že poskytování právních služeb ustanoveným advokátem jej nemůže nepřiměřeně finančně zatěžovat“ (srov. usnesení Ústavního soudu dne 18. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 72/10, dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx ).
Občanský soudní řád ani Instrukce ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, však nestanoví konkrétní postup či lhůty pro vyřízení žádosti advokáta o poskytnutí zálohy na odměnu. Postupem soudu, který se stěžovatelovými žádostmi opomněl zabývat, došlo k určitým pochybením, tato však nelze považovat za nesprávný úřední postup, neboť nečinností soudu nedošlo k porušení pravidel předepsaných právními normami či interními předpisy. Soud totiž nemá povinnost o žádosti advokáta o poskytnutí zálohy rozhodnout. O nákladech řízení, jakož i odměně ustanoveného advokáta, se rozhoduje podle §151 odst. 1 o. s. ř. až v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Pokud stěžovateli na jeho žádosti nebylo odpovězeno a on v nich rovněž neuvedl důvody, proč by se v jeho případě mělo jednat o odůvodněný případ přiznání zálohy na odměnu ve smyslu §140 odst. 2 o. s. ř., bylo zřejmé, že advokátovi přiměřená záloha ze strany státu poskytnuta nebude, jinými slovy, že na ni nemá nárok. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že v tomto a jemu obdobných případech se nejedná o nesprávný úřední postup státu ve smyslu §13 odst. 1, věty první OdpŠk., ani o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, neboť o přiznání zálohy na odměnu advokáta se žádné řízení v pravém slova smyslu nevede. Nemá-li soud povinnost rozhodnout o žádosti advokáta, nemůže porušit ani právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Dovolací soud rovněž nepovažuje za přiléhavý argument, že by se v této věci jednalo o porušení žalobcova práva na odměnu za práci, neboť na tu má žalobce nárok až v souvislosti se skončením řízení, ve kterém byl k ochraně práv a zájmů jiné osoby ustanoven. Kritériem, jímž by se měl soud při úvaze o přiznání zálohy na odměnu za jednání podle čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod řídit, je princip proporcionality, tedy zda ustanovenému advokátovi nebyla vnucena disproporční zátěž. Tomuto závěru odpovídají i příslušná ustanovení zákona o advokacii, která za splnění určitých podmínek na straně klienta předvídají i v obecné rovině (čili nikoli pouze v případech nutné obhajoby nebo ustanovení zástupcem v občanském civilním řízení) právo na poskytnutí právní pomoci za sníženou odměnu nebo bezplatně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 132/01, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14/2002). Volba svobodného zaměstnání advokáta je spojena s obligatorním zápisem do advokátní komory, která je pověřena některými veřejnoprávními funkcemi, mezi které patří i obhajovat nemajetné osoby. Žalobce si při volbě povolání advokáta musel být vědom, nebo přinejmenším musel být srozuměn s tím, že výkon tohoto druhu povolání v sobě zahrnuje i určité veřejnoprávní povinnosti, jež jsou determinovány právními předpisy. Povinnost advokáta zastupovat v určitých případech účastníky řízení, kteří nemají dostatečné finanční prostředky na to, aby si ochranu svých práv mohli zajistit z vlastních zdrojů, a s tím spojená i určitá nevýhoda čekání na obdržení odměny za jimi vykonanou práci, je však vykompenzována jinými výhodami advokátního stavu, jako například výlučné oprávnění vystupovat v řízení jako advokát, a nelze tedy hovořit o tom, že by se jednalo o disproporční zátěž ustanoveného advokáta (k tomu srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 11. 1983, ve věci Van der Mussele proti Belgii, stížnost č. 8919/80, odst. 39, dostupný v anglickém nebo francouzském jazyce na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi Hudoc).
Ve světle výše uvedeného se proto jeví jako diskutabilní otázka, zda nemajetková újma stěžovateli vznikla, a v čem měla spočívat. Nemajetkovou újmu v této věci nelze posuzovat jako nejistotu ohledně výsledku řízení a udržování v tomto stavu nejistoty, jak je běžně nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení pojímána (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod R 58/2011, bod V.). Tvrzená nemajetková újma advokáta měla spočívat zřejmě v tom, že stěžovatel očekával rozhodnutí o poskytnutí finanční zálohy za své služby, avšak k tomuto ze strany soudu nedošlo. Uvedené však nemění ničeho na tom, že na poskytnutí přiměřené zálohy na odměnu advokáta je právní nárok jen v odůvodněných případech, a pokud advokát ve svých žádostech netvrdil, že ho poskytování právních služeb nepřiměřeně finančně zatěžuje, nemohl ani přiznání zálohy na odměnu očekávat. Žalobce naopak mohl legitimně očekávat, že za své služby dostane zaplaceno v souladu s právními předpisy až na základě rozhodnutí, jímž se řízení končí.
Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud neztotožnil se závěry odvolacího soudu ohledně „flagrantního porušení žalobcova práva“ a „nepochybné intenzity zásahu“, kterých se stěžovatel dovolává co do posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (§31a odst. 3 písm. e/) OdpŠk), nedospěl ani k závěru, že by bylo na místě žalobci přiznané zadostiučinění zvýšit.
Dovolatel rovněž namítl vadu řízení spočívající v tom, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jeho odvolací námitkou neústavnosti ustanovení §31 odst. 4 OdpŠk. Dovolací soud však ani tuto námitku neshledal důvodnou, neboť se nejedná o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se nadto ani nedomnívá, že by ustanovení §31 odst. 4 OdpŠk bylo v rozporu s ústavním pořádkem, neboť projednání nároku u příslušného úřadu má charakter neformálního předběžného projednání věci, které není regulováno žádnou speciální procesní úpravou, a proto se nepředpokládá, že by měl být poškozený v této fázi řízení právně zastoupen. Z toho důvodu se poškozenému ani neumožňuje žádat náhradu nákladů zastoupení, které v souvislosti s projednáváním nároku u příslušného úřadu případně vynaložil.
Dovolací soud shledal dovolání žalobce jako nedůvodné, a proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu