ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1312.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1312/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce F. J. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Muchou, advokátem se sídlem v Klatovech 1, Vídeňská 181, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 3,073.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 206/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2008, č. j. 12 Co 431/2008 - 88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 17. 4. 2008, č. j. 8 C 206/2007-53, zamítl pod bodem I. nárok žalobce na zaplacení částky 1,234.800,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, kterou měl žalobce utrpět v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 111/2000. Pod bodem II. výroku zastavil řízení ohledně částky 1,839.000,- Kč s příslušenstvím a pod bodem III. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil výroky pod body I. a III. rozsudku soudu prvního stupně a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalobce se v řízení zahájeném dne 24. 5. 1999 domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zabráním pozemku žalobce manžely P. V průběhu řízení, poté co byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2000 určena místní příslušnost Okresního soudu v Klatovech, podal žalobce několik návrhů na vydání předběžného opatření, které byly soudy obou stupňů průběžně odmítány, zejména v rozmezí od 20. 11. 2000 do 20. 8. 2002. Žalobce také několikrát rozšířil žalobní návrh z původních 75.000,- Kč na finální částku 545.000 Kč s přísl., a o požadavek uvést pozemek do původního stavu. Kromě obvyklých jednání a úkonů soudu bylo provedeno místní šetření, učiněn dotaz na Stavební úřad v Nýrsku ohledně event. stavebního povolení k vybudování kamenné zídky žalovanými a vypracovány 2 znalecké posudky z oboru geodézie a z oboru ekonomiky. Další návrh žalobce na vydání předběžného opatření se dostal až k Nejvyššímu soudu, který dovolání jako nepřípustné odmítl. V průběhu července 2003 podal žalobce stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, evidovanou pod číslem 38339/03, o které dosud nebylo rozhodnuto. Žalobce opakovaně narušoval důstojnost soudních jednání a svým jednáním zásadním způsobem oddálil vydání meritorního rozhodnutí ve věci. Dne 30. 9. 2004 byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žalovanému P. P. uložena povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 16.294,50 Kč s příslušenstvím, ve zbytku uplatněného nároku byla žaloba zamítnuta. Na základě podaného odvolání byl opatřením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2005 spis vrácen soudu prvního stupně s tím, že žalobci je nutné doměřit soudní poplatek za odvolání ve výši 16.150,- Kč a za řízení před soudem prvního stupně ve výši 18.800,- Kč. Další ze žalobcových návrhů na nařízení předběžného opatření byl odmítnut a žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Poté, co ani na další výzvu soudu prvního stupně žalobce soudní poplatek za odvolání nezaplatil, bylo odvolací řízení usnesením ze dne 7. 9. 2006 zastaveno. Následně byla vydána ještě opravná usnesení, poslední rozhodnutí ve věci nabylo právní moci dne 25. 5. 2007. Ústavní stížnost žalobce na průtahy v řízení byla dne 16. 5. 2007 odmítnuta.
Žalobce uplatnil žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u žalované dne 23. 4. 2007, která mu 14. 2. 2008 sdělila své negativní stanovisko. Dne 20. 7. 2007 podal žalobce u Okresního soudu v Klatovech žalobu o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
Soud prvního stupně uzavřel, že z obsahu připojeného spisu nevyplývá, že by ze strany ve věci rozhodujících soudů docházelo k nějakým neodůvodněným průtahům či nečinnostem, když zejména soudem prvního stupně bylo v podstatě vždy, a to v řádu dnů, někdy dokonce i hodin, okamžitě adekvátně procesně reagováno. Jednotlivé úkony soudu na sebe nejen časově, ale i logicky navazovaly, když nedocházelo k žádným nepřiměřeným časovým prodlevám mezi úkony soudu a účastníků, zejména pak samotného žalobce, který svými četnými návrhy na nařízení předběžného opatření a následným podáváním opravných prostředků proti veškerým soudním rozhodnutím, která nevyzněla v jeho prospěch, zásadním způsobem oddálil vydání meritorního rozhodnutí ve věci, jelikož z uvedených důvodů nebylo možné jednat o věci samé. Soud prvního stupně, pokud jde o zajišťování důkazních prostředků, postupoval vždy v souladu s občanským soudním řádem, k nesprávnému úřednímu postupu nemohlo dojít ani při vyslovení místní nepříslušnosti. Důvodem pro podání žaloby není žalobcem tvrzená nemajetková újma, nýbrž naopak újma hmotná, kterou žalobce pociťuje v tom, že zdejší soud v plném rozsahu nevyhověl jeho uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení, čemuž nasvědčuje i žalobcem zvolená konstrukce výše požadovaného zadostiučinění.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že v dané věci nejsou splněny předpoklady pro přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Uvedl, že žalobce se v podstatě domáhá hmotné újmy, kterou shledává v tom, že jeho žalobě na vydání bezdůvodného obohacení nebylo vyhověno v plném rozsahu. Žalobce se v kompenzačním řízení snažil dosáhnout toho, čeho se mu nepodařilo dosáhnout zákonnými opravnými prostředky ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 111/2000. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto potvrdil jako věcně správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalobce v tom, že se soud nezabýval jeho tvrzeními o liknavém jednání soudu, o nesprávném postupu soudu při nařízení zaplatit doplatek za odvolací řízení a o tom, že soud zmařil žalobcovo právo pokojně užívat jeho majetek. Dále uvádí skutkové okolnosti případu a žádá, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) - dále jen „ o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Nejvyšší soud při zkoumání významu rozhodnutí především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec.
Dovolatel však v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právě významnou nepředkládá a ani žádnou takovou otázku ve svém dovolání neformuluje. Obsahem formulace dovolacího důvodu zjevně setrvává na odvolacím soudem odmítnuté představě, že lze uplatněním nároku na náhradu nemateriální újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení odškodnit jím tvrzené materiální újmy odvíjející se od průběhu a výsledku soudního řízení.
Přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vady řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, dostupný veřejnosti na www.nsoud.cz ). Pokud žalobce namítá, že odvolací soud se v rozsudku explicitně nevyjadřuje ke všem jeho odvolacím námitkám, pak ani tato námitka v posuzované věci nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je dovolání nepřípustné absolutně (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek civilních).
K doplnění dovolání ze dne 9. 2. 2009 nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť podle ustanovení §241 odst. 4 o. s. ř. musí být dovolání sepsáno advokátem.
Nejvyšší soud rovněž nemohl vyhovět návrhu na provedení důkazu spisem Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 6 C 111/2000, 6 C 260/2003 a 18 E 20/2007, neboť z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení může být provedeno dokazování jen k prokázání důvodů dovolání. Z povahy věci přitom přichází v úvahu pouze prokazování důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož dovolací soud přezkoumává napadené rozhodnutí jen z důvodů uplatněných v dovolání a v případě dovolání přípustného dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je možné uplatnit toliko důvod nesprávného právního posouzení věci, neprováděl Nejvyšší soud v tomto směru navržené důkazy.
Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, jak je uvedeno pod bodem I. výroku.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu