ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1393.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1393/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyň a) MUDr. I. F. , a b) Ing. J. L. , zastoupených JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti K. Z. , zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 13 C 72/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010, č.j. 23 Co 570/2009-133, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Pejchala, advokáta se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 144.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Proti v záhlaví označenému rozsudku (jeho meritornímu výroku) Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek (pro zmeškání) Okresního soudu Praha – západ (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 9. listopadu 2009, č.j. 13 C 72/2009-50 [kterým bylo ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou (původně vystupující v procesním postavení žalované 2/) určeno, že Ing. V. M., zemřelý dne 19. ledna 2009, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem ideální poloviny označených nemovitostí], podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které není přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a jež nebylo Nejvyšším soudem České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a které bylo rovněž publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelka ve svém dovolání považuje za otázku zásadního právního významu, jež podle jejího názoru zakládá přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, „přípustnost (či nepřípustnost) uzavření smíru v řízení o žalobě na určení existence vlastnického práva k nemovitostem“ , kdy „důležitým aspektem této otázky zásadního významu pak je posouzení skutečnosti, zda účastníci řízení smírem mohou manipulovat s absolutní neplatnosti nabývacího titulu, je-li tento nabývací titul zpochybňován nezpůsobilostí převodce k právním úkonům pro duševní poruchu, která není jen přechodná.“ Tato právní otázka byla však Nejvyšším soudem již vyřešena v rozsudku ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 23/2007, a to se závěrem, že za podmínek uvedených v §153b o. s. ř. může soud rozhodnout rozsudkem pro zmeškání i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 písm. c / o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka v dovolání neformulovala právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak, a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvodu, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Pokud pak dovolatelka ve svém dovolání uplatnila také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (otázky týkající se stanovení propadné koncentrační lhůty usnesením, které není řádně odůvodněno, doručení, účinků a povahy koncentračního usnesení při absenci řádného doručení žaloby, nedostatků odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu v části vyložení přípustnosti uzavření smíru ohledně absolutní neplatnosti právního úkonu z důvodu duševní poruchy), pomíjí zcela, že jeho prostřednictvím nelze přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posuzovat (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátem v částce 6.500,- Kč [sazba odměny z částky určené podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% podle §18 odst. 1, a dále zvýšená o 30 % za společné zastupování více účastníků podle §19a téže vyhl.], a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 300 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalobkyň doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyním vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20% podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem částka 8.160,- Kč. Dovolatelka byla zavázána k této náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám advokáta žalobkyň (oprávněných společně a nerozdílně) v souladu s ustanovením §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu