ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1446.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1446/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně – obchodní společnosti UNEX a.s. , IČO: 45192049, se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti žalovanému Ing. J. M., CSc., zastoupenému Mgr. Josefem Březinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 35, o zaplacení 164.566,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 23/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2008, č.j. 16 Co 209/2008-84, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2008, č.j. 16 Co 209/2008-84, ve výrocích II., III, a IV. a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2008, č.j. 16 C 23/2008-53, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se v uvedeném rozsahu zrušují a věc se postupuje Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. května 2008, č.j. 16 C 23/2008-53 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 164.566,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl zaměstnán u žalobkyně v období od 1. ledna 2001 do 31. srpna 2003 jako starší technik – projektant. V roce 2001 žalovaný předložil žalobkyni konstrukční řešení tzv. jednostěnového bezkomorového kolesa. Dne 16. listopadu 2001 (datum přihlášení 30. srpna 2001) bylo toto řešení zapsáno Úřadem průmyslového vlastnictví do rejstříku užitných vzorů, kdy jako majitel vzoru byla zapsána žalobkyně a jako původce žalovaný. Dne 22. dubna 2002 žalobkyně uzavřela se žalovaným s odkazem na „ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 3/2001 Sb.“ Smlouvu označenou jako „smlouva č. 03-02/2I o přijetí nabídky užitného vzoru a odměně za něj“, ve které se účastníci dohodli na tom, že žalovaný jako původce shora uvedeného užitného vzoru „převádí veškerá vlastnická práva“ na žalobkyni, která se zavazuje vyplatit žalovanému odměnu ve sjednané výši a termínu. V předmětné smlouvě přitom byla sjednána jednorázová odměna ve výši 150.000,- Kč s “termínem proplacení: nejbližší výplatní“, a dále odměna ve výši 2 % z dohodnutého licenčního poplatku z případných licenčních smluv. Jednorázovou odměnu ve výši 150.000,- Kč žalobkyně vyplatila žalovanému ve výplatním termínu mzdy za měsíc září 2002, tedy v říjnu 2002 a odvedla z ní i daň ve výši 14.566,- Kč. Dne 22. listopadu 2007 vydal Úřad průmyslového vlastnictví na návrh společnosti NOEN, a.s. rozhodnutí č.j. 35434/2007 o výmazu předmětného užitného vzoru z rejstříku užitných vzorů podle §17 odst. 1 písm. a) zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZUV“), s odůvodněním, že technické řešení podle napadeného užitného vzoru není nové ve smyslu §4 ZUV. Dne 5. prosince 2007 žalobkyně žalovaného vyzvala k vrácení částky 164.566,- Kč do 31. prosince 2007. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na nárok žalobkyně je třeba vztáhnout pracovněprávní předpisy, když odměna byla vyplacena žalovanému na základě smlouvy uzavřené v době, kdy byl v pracovním poměru u žalobkyně a předmětný užitný vzor byl vytvořen v souvislosti s výrobní činností žalobkyně. Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví o výmazu předmětného užitného vzoru z rejstříku užitných vzorů došlo ve smyslu §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) ve spojení s §324 zákoníku práce (dále jen „ZP“) ke vzniku bezdůvodného obohacení, kdy žalovaný získal majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl. Rovněž částka 14.566,- Kč byla podle názoru soudu prvního stupně bezdůvodným obohacením, protože žalobkyně plnila za žalovaného jeho daňovou povinnost. Soud prvního stupně pak přihlédl k námitce promlčení uplatněné žalovaným, neboť odměna ve výši 150.000,- Kč byla vyplacena žalovanému v říjnu 2002 a žaloba byla podána až dne 24. ledna 2008, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty ve smyslu §331 ZP.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. října 2008, č.j. 16 Co 209/2008-84, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 14.566,- Kč s příslušenstvím potvrdil a výrokem II., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalovanému uložil povinnost tuto částku s příslušenstvím zaplatit. Výrokem III. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a výrokem IV. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho názorem, že právní důvod, pro který byla žalovanému v říjnu 2002 vyplacena odměna ve výši 150.000,- Kč, odpadl rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 22. listopadu 2007 o výmazu užitného vzoru z rejstříku užitných vzorů (resp. jeho právní mocí), a to bez ohledu na to, zda majetková práva k předmětnému užitnému vzoru přešla na žalobkyni na základě dispozitivní legální cese podle §9 odst. 1 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích ve spojení s ustanovením §21 odst. 2 ZUV a žalovanému ze zákona vzniklo podle §9 odst. 4 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích (dále jen „ZVZN“) ve spojení s ustanovením §21 odst. 2 ZUV právo na přiměřenou odměnu, jejíž výše byla mezi účastníky sjednána smlouvou ze dne 22.dubna 2002, nebo zda žalovaný převedl majetková práva k předmětnému užitnému vzoru na žalobkyni až na základě této smlouvy za sjednanou odměnu poté, co na žalovaného jako původce podle §9 odst. 3 ZVZN ve spojení s ustanovením §21 odst. 2 ZUV přešlo zpět právo na užitný vzor. Dospěl k závěru, že odměnu poskytnutou zaměstnavatelem zaměstnanci, který v pracovním poměru vytvořil technické řešení, na něž zaměstnavatel uplatnil právo na ochranu užitným vzorem, nelze považovat za pracovněprávní vztah, protože postrádá především věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce. Podle §1 odst. 3 o.z., právní vztahy vznikající z výsledků duševní tvořivé činnosti upravují zvláštní zákony. Tyto vztahy mají svůj obecný soukromoprávní legislativní základ v občanském zákoníku, nikoliv v předpisech pracovněprávních. Pokud zvláštní předpisy neobsahují úpravu určitých otázek právních vztahů, vznikajících z výsledků duševní tvořivé činnosti buď vůbec, anebo v plném rozsahu, neboli nemají-li tyto zvláštní právní předpisy vlastní speciální úpravu, použije se subsidiárně obecná úprava občanského zákoníku. Zákon o užitných vzorech neobsahuje úpravu tzv. podnikových užitných vzorů, a proto se použijí obdobně podle §21 odst. 2 ZUV ustanovení §9 a §10 ZVZN, která upravují podnikový vynález. Závěry o subsidiárním použití občanského zákoníku přitom platí rovněž pro podnikové užitné vzory. V posuzované věci se tedy podle názoru odvolacího soudu nejedná o vztah pracovněprávní, ale o vztah občanskoprávní, takže pro posouzení otázky promlčení bezdůvodného obohacení je třeba použít ustanovení §107 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se toto právo promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. V daném případě by tedy promlčecí lhůta neskončila dříve než v listopadu 2009. Protože žaloba byla podána dne 24. ledna 2008, není námitka promlčení ohledně částky 150.000,- Kč důvodná. Odvolací soud se, byť z jiných důvodů, ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby o zaplacení částky 14.566,- Kč, protože ze mzdového lístku žalovaného za měsíc září 2002 vyplývá, že částka 150.000,- Kč byla žalovanému vyplacena již po zdanění a žádné další „odvody“ z této částky již nebyly prováděny.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 11. listopadu 2008 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalovaný dne 8.ledna 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.). Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že otázku promlčení práva na vrácení plnění z bezdůvodného obohacení je třeba posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku a ztotožňuje se s aplikací §331 ZP soudem prvního stupně. Zdůrazňuje také, že až do chvíle výmazu užitného vzoru byl v dobré víře v jeho existenci. Konečně pak zpochybňuje platnost smlouvy ze dne 22. dubna 2002, když vzhledem k ustanovení §17 odst. 2 ZUV užitný vzor vůbec nevznikl, takže nemohl být předmětem jakýchkoli smluvních ujednání. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc postoupil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, která se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání proti napadenému rozsudku v této věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Krajského soudu v Ostravě přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné, i když z jiných důvodů, než dovolatel namítá.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud dovodil, že řízení takovou vadou trpí.
Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. o) o.s.ř. krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví.
Spory a právní věci uvedené v §9 odst. 3 písm. h), i), j), l), m), n), o), p), q), s), t), u), v) a w) jsou vesměs věci typově právně a skutkově složité, popřípadě vyskytující se v soudní praxi méně často. Z tohoto důvodu je zákon soustřeďuje v prvním stupni u krajských soudů. I když vždy nemusí jít o věci vyplývající z obchodních vztahů, nepovažuje zákon - s ohledem na obvyklé spojení věcí ke společnému řízení s typicky obchodními věcmi a na nevýznamné odlišnosti v právní úpravě za důvodné vyčlenit tyto neobchodní věci soudům okresním (srovnej Bureš, Drápal a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 49).
Ustanovení §9 odst. 3 písm. o) o.s.ř. tak upravuje věcnou příslušnost krajských soudů pro spory, které se týkají
- nároků upravených zákonem č. 527/1990 Sb., o vynálezech, a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů,
- nároků upravených zákonem č. 207/1990 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů,
- nároků upravených zákonem č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků, ve znění pozdějších předpisů, a
- dalších nároků plynoucích z dalších zákonů upravujících práva z průmyslového vlastnictví.
Pro vymezení věcné příslušnosti přitom není rozhodné, zda jde o nároky vzešlé z právních úkonů nebo zda jde o nároky z titulu náhrady škody anebo bezdůvodného obohacení (srovnej Bureš, Drápal a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 56).
Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že Okresní soud v Olomouci, který ve věci jednal a rozhodl v prvním stupni, nebyl soudem věcně příslušným k projednávání a rozhodování tohoto sporu. Odvolací soud měl proto ve smyslu ustanovení §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyvodit z této vady řízení procesní důsledky spočívající ve zrušení rozsudku soudu prvního stupně a postoupení věci věcně příslušnému soudu prvního stupně, jímž je ve vazbě na §9 odst. 3 písm. o) o. s.ř. v daném případě Krajský soud v Ostravě. Jestliže tak neučinil a rozhodl o odvolání meritorně, je zde dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a muselo být proto podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o.s.ř., bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s. ř.), zrušeno. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je, a rozhodl o postoupení věci k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu (§243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2011
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu