ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1577.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1577/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. L., b) M. L. , c) J. L., d) L. Š. , e) J. Š. , a f) M. W. , všech zastoupených JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní 9, proti žalovaným 1) B. B. , zastoupené JUDr. Martinou Lajdovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova č. 6/8 a 2) obchodní společnosti AquaCzech s.r.o., se sídlem v Rousínově u Vyškova, Velešovice 131, IČ 26241731, zastoupené JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hilleho 6, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 47/2005, o dovolání žalobců d), e) a f) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2007, č. j. 1 Co 37/2007-113, takto:
I. Dovolání žalobců d), e) a f) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou na ochranu osobnosti se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy v penězích za protiprávní zásah způsobený smrtí A. L. a D. Š. při dopravní nehodě způsobené první žalovanou, která řídila vozidlo druhé žalované.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. října 2006, č.j. 24 C 47/2005-68, žalobě zčásti vyhověl a uložil první žalované zaplatit žalobcům a), d) a e), každému 100.000,- Kč a žalobcům b), c) a f) každému 50.000,- Kč. Ve zbývající části žalobu vůči první žalované zamítl. Žalobu vůči druhé žalované zamítl zcela a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že za dopravní nehodu a její následky odpovídá výlučně první žalovaná (která byla uznána vinnou na této nehodě rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. května 2005, č.j. 2 T 45/2005-205), a nikoliv druhá žalovaná, neboť první žalovaná používala v době nehody vozidlo k soukromým účelům a nejednala za svého zaměstnavatele. Proto soud vyšel z toho, že druhá žalovaná neodpovídá za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců ani analogicky podle §427 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy podle §13 odst. 3 o.z. vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobcům byly pojišťovnou vyplaceny náhrady imateriální škody ve výši stanovené v §444 odst. 3 o.z., které jsou nárokem odlišným od náhrady dle §13 odst. 3 o.z., že první žalovaná, jak vyplývá z rozsudku vydaného v trestním řízení vedeném proti ní, spáchala trestný čin sice z nedbalosti, ale nebyly shledány žádné polehčující okolnosti. Vzhledem ke kvalitě příbuzenských vztahů žalobců k A. L. a D. Š. pak považoval za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy (nad rámec částek vyplacených pojišťovnou) ve výši 100.000,- Kč u rodičů a 50.000,- Kč u sourozenců.
K odvolání první žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č.j. 1 Co 37/2007-113, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve vztahu ke všem žalobcům. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců. Odpovědnost za popisovaný zásah však podle názoru odvolacího soudu nese ve smyslu §427násl. o.z. ve spojení s §853 o.z. výlučně druhá žalovaná jako provozovatel vozidla, jehož provozem byla způsobena dopravní nehoda, při níž zahynuli rodinní příslušníci žalobců. Při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobcům byly pojišťovnou vyplaceny částky za škodu způsobenou usmrcením ve výši stanovené v §444 odst. 3 o.z. Konstatoval, že nad rámec tohoto odškodnění může právo na další náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. vzniknout pouze v případech, kdy uvedené odškodnění nepostačuje, neboť byly zpřetrhány vztahy a vazby, které zde existovaly nad rámec běžných vztahů v rodině nebo ve společné domácnosti a důsledky úmrtí výrazně překračují obvykle vzniklé následky, což v řízení nebylo prokázáno.
Rozsudek odvolacího soudu byl žalobcům doručen dne 6. února 2008, přičemž právní moci nabyl dne 13. února 2008.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni žalobci v pondělí dne 7. dubna 2008 dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Výslovně uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že odškodnění, které již obdrželi, je v jejich případě adekvátní náhradou nemajetkové újmy, ani s tím, že za zásah do osobnostních práv odpovídá výlučně druhá žalovaná jako provozovatel vozidla ve smyslu §427 o.z., když k události, kterou bylo zasaženo do jejich osobnostních práv došlo porušením právní povinnosti ze strany první žalované, a to v souvislosti s provozem dopravního prostředku, nikoliv v důsledku zvláštní povahy provozu dopravního prostředku. Navrhli proto, aby dovolací soud rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2009, č.j. 24 C 47/2005-163, bylo dovolací řízení ve vztahu k žalobcům a), b) a c) zastaveno podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších změn a doplňků.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání žalobců d), e) a f) proti napadenému rozsudku v této věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal ve výroku ve věci samé týkajícím se žalobců d), e) a f) v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ty však z obsahu napadeného spisu nebyly seznány.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) téhož zákona, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalobci v prvé řadě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě jednorázové odškodnění podle §444 odst. 3 o.z. je dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, když podle jejich názoru jde o případ mimořádné závažnosti, která odůvodňuje přiznání další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 4.května 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04). Podle ustálené soudní praxe lze přiznat postižené fyzické osobě podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 o.z. peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostního práva na soukromí a rodinný život v důsledku usmrcení osoby blízké. Ustanovení §13 o.z. ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě proto zjišťovat značně obtížně. Vesměs se tudíž uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Soud je zde povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Ustanovení §444 odst. 3 o.z. zakládá originální právo na jednorázové odškodnění pozůstalých uvedených pod písm. a) až f) za nemajetkovou újmu, která jim vznikne v případě usmrcení osoby blízké. Rozsah odškodnění je dán stanovením absolutních částek, na které pozůstalému vzniká nárok, prokáže-li existenci příbuzenského či jiného obdobného poměru s usmrceným, a to bez dalšího dokazování. Z uvedeného lze dovozovat, že záměrem zákonodárce bylo upravit odškodnění pozůstalých při usmrcení blízké osoby za nemajetkovou újmu v případě intenzity a okolností, které jsou obvyklé. Na druhé straně – jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4.5.2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 – je tato úprava natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému, a nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých skutkových zjištění a na základě jakých úvah rozhodl pokud dospěl k závěru, že v této věci nejsou splněny předpoklady poskytnout žalobcům další náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. Dovolatelé pak jimi vyjádřený názor, že jim náhrada nemajetkové újmy v penězích náleží, v zásadě blíže neodůvodňují, takže v tomto smyslu nenaznačují, v čem měl být naplněn dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
S ohledem na vázanost dovolacího soudu podaným dovoláním je proto třeba považovat napadený rozsudek odvolacího soudu za správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců d), e) a f) podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud pro úplnost připomíná, že pokud žalobci v dovolání exponují právní otázku, zda při určení odpovědného subjektu za zásah do osobnostních práv žalobců bylo namístě aplikovat (za použití analogie §853 o.z.) ustanovení §420 odst. 1 o.z. nebo §427 o.z., tedy zda byl zásah do osobnostních práv žalobců způsoben porušením právní povinnosti první žalované nebo provozem dopravního prostředku s následnou odpovědností druhé žalované, nemá za situace, kdy se dovolatelům nezdařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o tom, že v daném případě nejsou dány předpoklady pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích, pro posouzení důvodnosti tohoto dovolání relevanci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 , §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní, avšak žalovaným náklady, na jejichž náhradu by jinak proti žalobcům měly právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu