ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1673.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1673/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D. ve věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 707.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 56/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2009, č.j. 62 Co 346/2009 – 146, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2009, č.j. 62 Co 346/2009 – 146 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 6. 2009, č. j. 21 C 56/2007 – 115, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 6. 2009, č. j. 21 C 56/2007 – 115, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy v částce 707.000,- Kč, jíž měla žalobkyně utrpět v důsledku nepřiměřeně dlouhého soudního řízení.
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že posuzované řízení bylo proti žalobkyni zahájeno dne 23. 4. 1980 u Obvodního soudu pro Prahu 9 a bylo naposledy vedeno pod sp. zn. 15 C 31/2001 (dříve pod sp. zn. 3 C 112/80, 12 C 165/91). Předmětem řízení bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku. Věc byla rozhodována na třech stupních soudní soustavy. Nejvyšší soud zrušil třikrát rozsudky soudu odvolacího, stejně tak soudu prvního stupně. Řízení bylo pravomocně skončeno v únoru 2005. Dne 3. 5. 2004 podala žalobkyně stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále také „ESLP“), kterou se mimo jiné domáhala odškodnění újmy vzniklé nepřiměřenou délkou výše uvedeného soudního řízení. Žalobkyni bylo žalovanou mimosoudně vyplaceno zadostiučinění za utrpěnou imateriální újmu ve výši 293.000,- Kč.
Odvolací soud přitakal právnímu názoru soudu prvního stupně, že došlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené době. Za rozhodné období pro přiznání odškodnění soudy považovaly období od 18. 3. 1992, kdy se pro Českou republiku stala závaznou Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb. ve znění pozdějších zákonů) – dále „Úmluva“, do skončení řízení v roce 2005. Soudy dovodily, že pro přiznání odškodnění za nepřiměřenou délku řízení v období od podání žaloby v roce 1980 do 18. 3. 1992 není zákonný podklad. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii uvedl, že výše odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, přiznaná na vnitrostátní úrovni, má odrážet životní úroveň dané země, místní podmínky a odškodnění tedy může být nižší, než by v obdobných případech přiznal ESLP. Dále se odvolací soud vyjádřil k jednotlivým kritériím rozhodným pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění dle §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Spor hodnotil jako skutkově i právně obtížný (bylo potřeba vypracovat řadu znaleckých posudků v důsledku změny oceňovacích předpisu). Nejvyšší soud ve věci rozhodoval čtyřikrát (dvakrát na základě stížnosti pro porušení zákona a dvakrát k dovolání). Předmět řízení považoval pro žalobkyni za významný. Konstatoval, že se žalobkyně pokoušela o zrychlení řízení v jeho počátcích, později již nikoli a nepodala ani návrh na určení procesní lhůty k provedení úkonu podle ust. §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy chování žalobkyně v průběhu řízení jí nelze přičíst k tíži ani v její prospěch. Odvolací soud shrnul, že se kritéria pro zvýšení i snížení základní částky odškodnění v zásadě vyrovnají. Proto považoval za přiměřené zadostiučinění částku 500 EUR za rok řízení, tedy za 13 let celkem 6.500 EUR. Podotkl, že žalobkyni byla přiznána částka vyšší, než která je přiznávána jako náhrada za odškodnění imateriální újmy v případě úmrtí osoby blízké dle §444 odst. 3 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Konstatovala, že věc byla definitivně skončena rozhodnutím Ústavního soudu dne 5. 10. 2005, řízení tedy trvalo pětadvacet let. Rozhodnutí odvolacího soudu podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za otázky zásadního právního významu považuje, zda je možné ve vztahu k nepřiměřené délce řízení odškodnit imateriální újmu způsobenou v řízení i v období před 18. 3. 1992; zda je možné, aby na vnitrostátní úrovni soudy přiznaly méně, než považuje ESLP za dostačující; zda je výše nároku stanovená v §444 odst. 3 obč. zák. maximálním možným limitem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení; a zda jsou při posuzování přiměřeného zadostiučinění chráněny též následky v osobní rovině pro účastníka. Má za to, že výše uvedené otázky soudy vyřešily nesprávně. Uvedla, že spor táhnoucí se od roku 1980 nebyl nijak právně ani skutkově složitý, pouze se pomocí znaleckých posudků zkoumala výše náhrad při vypořádání podílového spoluvlastnictví. Upozorňuje na skutečnost, že návrh na určení procesní lhůty mohla žalobkyně podat maximálně v průběhu posledního roku řízení (v roce 2005), proto je přesvědčena, že i posouzení chování žalobkyně v průběhu předmětného řízení není správné. Na základě shora uvedeného navrhla, aby dovolací soud zrušil oba předchozí rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2007, č.j. 21 C 56/2007 – 39, byl rozsudkem pro uznání a k jeho zrušení došlo usnesením odvolacího soudu pro nesplnění podmínek pro jeho vydání), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolání je přípustné, neboť otázky v něm uplatněné, na jejichž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí a spočívající v posouzení délky řízení rozhodné pro přiznání odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jakož i možnost
přiznání nižšího odškodnění oproti částkám, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává ESLP, posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění imateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, a část II. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, k výkladu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/, které jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz).
Odvolací soud při stanovení odpovědnosti státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, jakož i při stanovení výše odškodnění za porušení daného práva (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk), vycházel z nesprávné celkové délky řízení. Při stanovení celkové délky řízení je třeba brát v úvahu i délku řízení před tím, než se Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva), stala pro Českou republiku závaznou (viz první právní věta Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2010). V předmětné věci je nutno vycházet z celé délky posuzovaného řízení, počínaje podáním žaloby dne 23. 4. 1980 a konče posledním rozhodnutím ve věci.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že do doby trvání řízení je potřeba započítat i řízení o ústavní stížnosti, vyjde-li z doplnění dokazování najevo, že ji žalobkyně v posuzovaném řízení uplatnila, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozenou neúspěšné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Soud přitom vychází ze stavu původního řízení, jaký je dán ke dni jeho rozhodování (srov. pátou právní větu Stanoviska a její odůvodnění).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk nelze pominout, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která ESLP považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dovodil, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva je jednoznačně konstantní v tom, že upřednostňuje vyřešení nepříznivých důsledků nepřiměřené délky soudního či správního řízení podle vnitrostátního práva národními soudy (orgány), přičemž vzhledem k tomu, že využití vnitrostátního prostředku nápravy je pro poškozeného bližší, dostupnější, rychlejší a řízení o něm probíhá v jazyce poškozeného, lze snadněji dosáhnout náhrady uvedené újmy. Proto ESLP považuje za účinný prostředek k odškodnění nepřiměřené délky řízení (čl. 13 Úmluvy) i náhradu přiznanou vnitrostátním právem členského státu v rozsahu nižším, než k jaké by ve smyslu čl. 41 Úmluvy dospěl on sám, nikoliv však nepřiměřeně.
Z uvedeného je zřejmé, že nižší úroveň odškodnění za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě, oproti částkám, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává Evropský soud pro lidská práva, je na místě pouze tehdy, je-li poskytnutá náhrada skutečně účinným prostředkem nápravy porušení daného práva. Tím pak může být pouze tehdy, pokud je kompenzační právní prostředek sám o sobě účinným, vhodným a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím sankcionovat nepřiměřenou délku soudního řízení (srov. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, §84).
V posuzované věci je zřejmé, že v důsledku absence odpovídající právní úpravy, která byla zakotvena do českého právního řádu až zákonem č. 160/2006 Sb., jímž byl s účinností od 26. 4. 2006 novelizován zák. č. 82/1998 Sb., byla náhrada za porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, k níž došlo v řízení ukončeném v roce 2005, žalobkyni žalovanou částečně přiznána až v říjnu 2007. Z tohoto důvodu, jakož i vzhledem k nepřiměřené výši žalovanou dobrovolně poskytnutého odškodnění, nelze prostředek nápravy na národní úrovni považovat pro žalobkyni za dostupnější a její odškodnění z toho důvodu snižovat oproti částkám, které by v obdobných věcech proti České republice přiznal ESLP.
Nesprávná je také odvolacím soudem zmíněná komparace výše odškodnění dle §31a OdpŠk s výši jednorázové náhrady poskytované za smrt osoby blízké dle §444 odst. 3 obč. zák. Nelze totiž vycházet z toho, že by peněžitá náhrada imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení neměla být vyšší než částka, která je stanovena jako jednorázové odškodnění pozůstalým za smrt osoby blízké (srov. šestou právní větu Stanovisko a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2010).
Následky nepřiměřené délky řízení v osobní rovině pro žalobkyni je nutno zkoumat ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), přičemž zvýšený význam zpravidla prokazuje poškozený (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), pokud se nejedná o typ řízení, u kterých se zvýšený význam řízení pro účastníky presumuje. V posuzované věci odvolací soud zvýšený význam řízení pro žalobkyni uznal. Případná újma ve smyslu poškození psychického zdraví poškozené pak není odškodnitelná v rámci náhrady imateriální újmy, ale v rámci náhrady škody, jak správně odvolací soud uvedl.
Nesprávný je závěr odvolacího soudu ohledně posouzení jednání žalobkyně v průběhu původního řízení, neboť účastník řízení není zásadně povinen vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Odvolací soud zejména pominul skutečnost, že v době vedení řízení žalobkyně žádný účinný prostředek, způsobilý odstranit průtahy v řízení, k dispozici neměla a tedy jej ani využít nemohla. Jediný preventivní prostředek nápravy způsobilý odstranit průtahy v řízení, a sice návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zák. č. 7/2009 Sb., byl účinný až od 1. července 2009. Podání téhož návrhu podle zákona o soudech a soudcích ve znění do 30. června 2009 nebylo shledáno Evropským soudem pro lidská práva účinným právním prostředkem nápravy (viz např. konečné rozhodnutí o přijatelnosti senátu ESLP ze dne 16. 10. 2007 ve věci Vokurka proti České republice , stížnost č. 40552/02, §55). K tomu srov. též část IV. Stanoviska.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil nárok žalobkyně při stanovení odškodnění za porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nesprávně, a to ve vztahu k určení celkové délky řízení (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk), jednání žalobkyně, kterým mohla přispět k průtahům v řízení (§31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk), a možnosti přiznat odškodnění na nižší úrovni, než přiznává ESLP v obdobných věcech proti České republice. Proto dovolací soud podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. července 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu