ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1780.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1780/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. H. , zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem Advokátní kanceláře Zderčík & spol., se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 9, proti žalovanému M. R. , o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 23/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009, č.j. 23 Co 462/2009-182, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Berouně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. června 2009, č.j. 6 C 23/2006-154, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí (výrok I.), řízení proti původně též žalovanému 1) P. F., zastavil (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Po provedení dokazování skutkově uzavřel, že žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 15. prosince 2005 prodal označené nemovitosti ve svém vlastnictví původně žalovanému 1) P. F. „za 3. mil. Kč, když tuto kupní cenu obdržel ve splátkách před podpisem, resp. při podpisu kupní smlouvy“ , a dále, že „Prvý žalovaný (předmětné) nemovitosti následně prodal druhému žalovanému (M. R.) , který je jejich vlastníkem dodnes.“ Soud prvního stupně měl rovněž za zjištěné, že „žalobce (jednotlivými stvrzenkami, jimiž soud provedl dokazování a učinil z nich skutková zjištění) potvrdil přijetí celkem 3 mil. Kč jako kupní cenu ve výroku rozsudku uvedených nemovitosti od prvého žalovaného.“ Vzhledem k tvrzením žalobce o tom, že předmětnou kupní smlouvu nepodepisoval, a dále, že u něj „byla v období od 10.1. 2000 do doby 17.3. 2000 prováděna psychiatrická léčba v Psychiatrické léčebně Dobřany, kdy ošetřující lékařka konstatovala, že v průběhu pobytu byla u žalobce diagnostikována alterace sensomotoriky, závislost na alkoholu a známky organického poškození mozku“ , přistoupil nalézací soud k verifikaci namítaných skutečností prostřednictvím dokazování zpracovanými znaleckými posudky. Ze znaleckého posudku zpracovaného dne 17. října 2007 Ing. P. K., soudním znalcem z oboru písmoznalectví, soud zjistil, že „jak podpisy na kupní smlouvě uzavřené s prvým žalovaným včetně návrhu na vklad práv do katastru nemovitostí, tak podpisy na stvrzenkách svědčících o přijetí kupní ceny, jsou pravými podpisy žalobce.“ Ze znaleckého posudku zpracovaného dne 31. května 2008 MUDr. M. P., soudním znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dále zjistil, že „intelektová úroveň žalobce je v pásmu průměru až nadprůměru a že v době uzavírání kupní smlouvy s prvým žalovaným byl schopen posoudit dopady svého jednání a právní úkon tak učinil nikoli ve stavu nepříčetnosti či ve stavu vyvolaném duševní poruchou či chorobou nebo pod vlive, návykových látek.“ Na podkladě těchto zjištění pak soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva je platným právním úkonem, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, resp. okolnosti, které by měly vést k opačnému závěru. Soud konstatoval, že podpis prodávajícího na předmětné kupní smlouvě je pravým podpisem žalobce. Dále vyloučil, že by žalobce při podpisu kupní smlouvy byl stižen duševní chorobou či poruchou nebo že by byl pod vlivem návykových látek. Dospěl posléze k právně kvalifikačnímu závěru, že kupní smlouvou, uzavřenou mezi žalobcem a (původně) žalovaným 1) P. F., tedy došlo k platnému převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť nebyly zjištěny okolnosti, které by mohly způsobit neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu ustanovení §37 odst. 1, resp. §38 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem (z důvodu částečného zpětvzetí odvolání) řízení o odvolání proti výroku II. (o zastavení řízení proti původně žalovanému 1) P. F.) zastavil (poznámka Nejvyššího soudu: s ohledem na uvedenou procesní situaci je proto nyní v záhlaví tohoto usnesení jako žalovaný označen pouze M. R.) (výrok I.), změnil nákladový výrok ve vztahu mezi účastníky tak, že nepřiznal žalovaným náhradu nákladů řízení, v meritorním výroku a ve zbytku nákladového výroku rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení cit. rozsudku, odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými závěry i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že se žalobci před soudem nepodařilo spolehlivě prokázat, že by existovaly důvody pro neplatnost kupní smlouvy mezi ním a původně žalovaným 1) z některých důvodů (skutečností) předvídaných v ustanovení §§37, 39 nebo §49a obč. zák. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku reagoval na odvolací námitky žalobce a vyloučil, že by předmětná kupní smlouva měla charakter tzv. lichevní smlouvy (v tomto směru odvolací soud svůj názor podpořil i odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu). Připustil, že žalobce, který pracoval v zahradnictví, nebyl osobou zkušenou v prodeji nemovitostí, avšak s ohledem na v řízení před soudem prvního stupně zpracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (týkající se posouzení zdravotního stavu žalobce v předmětném období) konstatoval, že žalobce v době uzavírání smlouvy byl schopen činit veškeré právní úkony v plném rozsahu a byl schopen plně chápat jejich smysl a význam.
Proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jež v předložené dovolací argumentaci velmi podrobně vymezuje. Oproti své odvolací argumentaci (z obsahu odvolání žalobce na č.l. 169-172 vyplývá, že žalobce v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vytýkal nalézacímu soudu nedostatečné zhodnocení provedených důkazů, resp. nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci, neboť měl za to, že předmětná kupní smlouva byla lichevního charakteru a proto je ve smyslu §39 absolutně neplatná) nyní nově namítá, že předmětná kupní smlouva je podle §39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem z důvodu, že „v otázce vypořádání kupní ceny odporuje ust. §4 odst. 1, 2 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.“ Podle dovolatele „druhý důvod neplatnosti smluv, k němuž odvolací soud při právním posouzení věci nepřihlédl (,) spočívá v tom, že kupní smlouvu z 15.12. 2005 a také kupní smlouvu z 20.12. 2005 ohledně nemovitostí na LV č. 4032 nekvalifikoval jako smlouvy, které v ustanoveních o kupní ceně obcházejí zákon č. 254/2004 Sb.“ Konečně „Třetí důvod neplatnosti kupní smlouvy z 15.12. 2005 spočívá v tom, že tato smlouva neobsahuje podstatnou náležitost kupní smlouvy, tj. neobsahuje povinnost kupujícího zaplatit za předmět koupě dohodnutou kupní cenu...“ V další části svého dovolání dovolatel hodnotí v řízení provedené důkazy, vytýká odvolacímu soudu, „že se nezabýval smlouvou z 15.12. 2005 z hlediska ust. §34 obč. zák.“ a v tomto směru blíže rozvádí dovolací argumentaci. Poukazuje dále na některé části znaleckého posudku znalce MUDr. M. P. a považuje za pochybení, pokud odvolací soud při hodnocení tohoto důkazu nezohlednil znalcem učiněnou charakteristiku dovolatele ve vazbě na výsledky dotazníkové metody (na č.l. 119 spisu), když „toto jsou rozhodné momenty pro posuzování skutečného projevu vůle a že právě těchto vlastností dovolatele si byli žalovaní vědomi a těchto momentů v charakteristice dovolatele využili, kteří při zapojení R. F., Z. Š. a realitní kanceláře simulovali, že se jedná o úkony potřebné k oddlužení předmětných nemovitostí a v rámci toho připravili listiny, jejichž cílem a účelem bylo zbavit dovolatele vlastnického práva...Tuto část skutkového děje měl odvolací soud uvést do souvislosti s okolnostmi, které provázely řízení o vkladu vlastnického práva do katastru, v němž dominantní roli sehrála pracovnice katastrálního úřadu J. Š. ...“ Dovolatel připomíná z jeho pohledu právně významné skutečnosti a vyslovuje názor, že odvolací soud „v podstatě rezignoval na jejich právní posouzení, dokonce svoji úvahu doplnil v otázce zaplacení kupní ceny domněnkou o tom, že žalovaní mohli disponovat penězi z jiných zdrojů a zcela pominul zhodnotit skutečnost, že dovolatel byl vystaven záměru organizované skupiny zbavit jej vlastnického práva k předmětným nemovitostem...“ Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřil.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl (ve věci samé) rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání tedy může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud posuzoval otázku platnosti předmětné kupní smlouvy z pohledu skutečností předvídaných v ustanoveních §§37 odst. 1, 39 či §49a obč. zák., přičemž – ve shodě se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že uvedená převodní smlouva je platným právním úkonem. Tomuto právně kvalifikačnímu závěru odvolacího soudu, s ohledem na skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování (a jímž je při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř. vázán dovolací soud), lze stěží něco vytknout. Přitom při posuzování, zda zmíněná převodní smlouva (ne)má charakter tzv. lichevní smlouvy, odvolací soud správně reflektoval judikaturu Nejvyššího soudu upínající se k dané materii [konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, jež je veřejnosti dostupný na webových stránkách dovolacího soudu www.nsoud.cz , případně též v Systému právních informací (ASPI) s publikovanou právní větou: „Lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné.“ ] a s ohledem na skutkový stav věci správně uzavřel, že v posuzovaném případě takový charakter (v jehož důsledku by zmíněný právní úkon byl postižen absolutní neplatností ve smyslu §39 obč. zák.) uvedené převodní smlouvě nelze přiznat. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že problematiku tzv. lichevní smlouvy (s reflexí i k posledně citovanému rozhodnutí) dále rozvedl ve svém rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, (in www.nsoud.cz) a to následujícím způsobem:
„Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku.
Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které - společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání - mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd).
Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává.
Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce.
Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.“
S přihlédnutím k připomenuté judikatuře lze proto uzavřít, že skutkový stav dané věci podle přesvědčení Nejvyššího soudu neumožňoval odvolacímu soudu učinit závěr o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu, že je tzv. lichevního charakteru ve smyslu citované judikatury dovolacího soudu. K dovolací argumentaci dovolatele týkající se absolutní neplatnosti předmětné smlouvy pro rozpor či obcházení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů, nutno uvést, že tato otázka nebyla odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí vůbec řešena, resp. nebyla určující pro jeho meritorní rozhodnutí, nehledě na skutečnost, že samo porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu není spojeno s neplatností právního úkonu, nýbrž může naplnit skutkovou podstatu správního deliktu ve smyslu shora cit. zákona.
Tím, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která by soudy byla rozhodována rozdílně, a s přihlédnutím k tomu, že zde nejde ani o případ, kdy dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak, je vytěsněn závěr o přípustnosti dovolání dovolatele proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Pokud dovolatel ve svém dovolání uplatňuje i dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pomíjí zcela, že jeho prostřednictvím nelze přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posuzovat (srov. §237 odst. 3 část poslední věty za středníkem o. s. ř.).
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, když podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. listopadu 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu