ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1823.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1823/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 159/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, č. j. 39 Co 225/2009 - 76, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, č. j. 39 Co 225/2009-76, se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 12. 2008, č. j. 12 C 159/2006-57, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 16 E 1568/99, neboť dospěl k závěru, že jako dostačující odškodnění utrpěné nemajetkové újmy se jeví konstatování porušení práva, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce podal dne 29. 10. 1999 návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitosti povinné L. H. na základě sepsaného notářského zápisu. Přípisem ze dne 12. 2. 2004 soud žalobce vyzval, zda na svém návrhu trvá, když ze stejného titulu a pro stejnou pohledávku byl nařízený výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy zastaven usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 2. 2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2003, neboť dluh povinné byl v období od dubna 1999 do prosince 1999 uhrazen a návrh žalobce na výkon rozhodnutí pro pohledávku ve výši smluvní pokuty (744.500,- Kč) byl zamítnut pro nevykonatelnost notářského zápisu usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 7. 2002. Na tuto výzvu žalobce nezareagoval. Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 23. 9. 2004 návrh žalobce na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, k odvolání žalobce však Krajský soud v Brně uvedené usnesení ohledně smluvní pokuty zrušil s tím, že návrh žalobce je v této části vadný. Po odstranění vady Okresní soud ve Zlíně návrh žalobce usnesením ze dne 10. 8. 2006 opět zamítl a Krajský soud v Brně toto usnesení potvrdil. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci 13. 12. 2006.
Rozhodné období začalo běžet 29. 10. 1999 a skončilo k datu 13. 12. 2006; žalobce se na celkové délce řízení podílel tím, že jeho návrh nesplňoval zákonné náležitosti a nezaplatil včas soudní poplatek; význam řízení pro něj nebyl nijak zásadní; od 30. 5. 2003, kdy soud v jiném řízení rozhodl o tom, že notářský zápis v části týkající se smluvní pokuty je nevykonatelný, bylo následné řízení pro žalobce zcela bez jakéhokoliv významu. Ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě tak celková doba řízení činila 3 roky a 6 měsíců a nikoliv přibližně 7 let, kdy řízení bylo s konečnou platností ukončeno. Malý význam řízení pro žalobce je seznatelný nakonec i z výsledku řízení, jenž musel předpokládat. Žalobce neprokázal jakoukoli přímou příčinnou souvislost mezi jeho zdravotním stavem a vedenými exekučními řízeními, nevyužil ani dostupné prostředky způsobilé odstranit délku řízení. Pokud jde o postup soudu, tento byl zatížen několika obdobími nečinnosti, soud má tedy za to, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích však není oprávněný, neboť samotné konstatování porušení práva se soudu jeví jako dostatečné. V čem měla spočívat újma žalobce sepsáním vlastního notářského zápisu žalobce netvrdil ani neprokazoval a vzhledem k jeho nepřítomnosti nemohl být soudem při jednání ani patřičně poučen.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, s jehož právním posouzením se zcela ztotožnil a pro stručnost na jeho odůvodnění odkázal. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že za situace, kdy jistina byla povinnou uhrazena již v období od dubna 1999 do prosince 1999, bylo pokračování v řízení žalobcem zcela bez významu, a že žalobci v souvislosti s délkou řízení nemohla vzniknout jakákoliv nemajetková újma. Za tohoto stavu je dostačující již samotné konstatování porušení práva.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci oběma soudy, a současně vady řízení, které blíže nespecifikuje. Dovolatel má za to, že soudy v rozporu s hmotným právem posoudily marginálnost nároku, aniž by pro takovou úvahu byl důvod. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda závěry Evropského soudu pro lidská práva ohledně výše přiznávaného zadostiučinění je nutné aplikovat také v českém právu. Žalobce dále opakuje svá tvrzení, která uvedl již v odvolání, že vycházel z dobré víry, že notář sepisující notářský zápis bude formálně postupovat podle zákona č. 358/1992 Sb., a že zápis bude formálně i materiálně vykonatelný. K tomu navrhl žalobce důkazy a uplatnil požadavek na náhradu majetkové újmy ve výši 744.500,- Kč. Soud měl posoudit, zda notář JUDr. H. J. vydáním listiny ve formě notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti způsobil nesprávný či nezákonný postup, když v notářském zápisu nepřesně, nejednoznačně a neurčitě vytýčil podmínky, za kterých vzniká smluvní pokuta a v jaké konkrétní výši se vypočítá. Navrhl, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 14. 10. 2009, Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolatel však v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právě významnou nepředkládá, nevymezuje tedy žádný právní problém, který by mohl založit přezkum napadeného rozhodnutí (důvodů odvolacího soudu, jež vycházejí z toho, že v souvislosti s délkou řízení žalobci újma nevznikla) dovolacím soudem.
Na otázce, zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto ji nelze považovat za zásadně právě významnou pro rozhodnutí ve věci. Její zadání směřuje pouze k poskytnutí právní informace, která v posuzovaném případě žádný význam nemá (a nadto je dovolateli názor Nejvyššího soudu na tuto problematiku dobře znám např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, jež je dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a zejména je otázka řešena rovněž ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).
Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nespočívá na otázce, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany notáře, neboť odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval a na jejím posouzení své rozhodnutí nezaložil, proto tato otázka nemůže založit ani přípustnost dovolání. Odvolací soud se zabýval pouze posouzením délky řízení a formou kompenzace žalobce za nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, přičemž dospěl k závěru, že samotné konstatování práva bude pro žalobce dostatečným zadostiučiněním. Pouhý nesouhlas žalobce se zvolenou formou satisfakce bez relevantní právní argumentace nemůže založit přípustnost dovolání.
K tomu lze nad rámec dovolacího přezkumu pouze uvést, že dospěje-li soud oproti orgánu uvedenému v §6 OdpŠk k závěru, že je namístě konstatování porušení práva, vysloví toto porušení ve výroku rozsudku ve věci samé, neboť se jedná o plnohodnotnou formu zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu